Letmé vzpomínky prázdninové :)

   Pohltil mě proud valících se povinností školního roku. Mé dcery nastoupily na jiné školy, je toho tedy mnoho nového, neznámého a ještě nezaběhnutého. Seznamujeme se s odlišným prostředím a vůbec uspořádáním našeho rodinného života. Starší dcera odešla na střední školu a všední dny přebývá na internátě. Minulý týden jsem to odloučení prožívala až hrozivě těžce. Samotnou mě zaskočilo, jak silně mě to zasáhlo. I druhá dcera se mi trošku vzdaluje a malými krůčky spěje k větší samostatnosti. Začala dojíždět do 10 km vzdáleného okresního města a tak i ona tráví mnohem více času mimo domov, než bylo zvykem. Naštěstí u synů se žádné změny nekonají. Martínek zůstává díky odkladu povinné školní docházky ještě jeden školní rok ve zdejší MŠ a já jsem za to nakonec ráda. Nicméně frčíme tím školním rokem od počátku poměrně svižně a kouzlo prázdnin, svobody, volnosti a chvil bez stresu zůstalo někde za námi. Ještě stále ho cítím a vnímá. Ještě stále si ten pocit uchovávám v sobě. Už jen proto, že společnou dovolenou jsme prožili až v druhé půlce srpna, tedy celkem nedávno. Různé zdravotní komplikace plánovaný chod prázdnin poněkud zkomplikovaly, ale nakonec jsme i tak odjeli na vytouženou dovolenou do Jižních Čech. Z vyprahlého středu Moravy připomínajícího vzezřením dny listopadové jsme se jako zázrakem přesunuli k řece Vltavě obklopené svěží zelení mnoha různých odstínů. Zde jsme  prožili pohodový týden. Možná naposledy v plné sestavě. A bylo nám blaze :).

   Pronajatá chatka stála jen pár metrů od řeky, ráno jsme se na snídani brouzdaly v rose a zachumláni do mikiny a bundy. Kolem poledne se pak Vltava proměnila v rušnou a životem tepající magistrálu pro vodáky. Martínek nadšeně pobíhal po břehu, mával a pokřikoval na projíždějící a rozesmáté lidičky Ahóój! Já zatím lačně pohled vpíjela do okouzlující zeleně a stříbřitých vlnek na hladině Vltavy. Tu řeku jsem si zamilovala. Viděla jsem ji doposud jen několikrát v Praze, kde už je mohutnou a impozantní dámou. Ale tahle její podoba mladé a svižné řeky sbírající svou sílu mě uchvátila. Loučila jsem se s ní při odjezdu se slzami v očích.

   
   Ač jsme to původně neměli v plánu, nakonec jsme neodolali, vypůjčili si raft a sjeli po řece asi 12 km dlouhý úsek. Vyrazili jsme na vodáky časně, v 10 hodin. Vltavu jsme tak měli jen pro sebe, nechali se unášet proudem a jen si užívali klidu, slunečních paprsků a krásy všude okolo.

   Dovolenou jsme prožili nedaleko Českého Krumlova. Nádherné místo, obzvláště podvečerní a večerní procházky, kdy se z ulic ztratily stovky turistů, jsem si užívala velice. Stopy minulých generací na každém kroku a všude také nesmazatelný odkaz bývalých krumlovských pánů a jejich znaku ve tvaru pětilisté růže.

   Výletů jsme podnikly spousty, ale nechci vás zatěžovat jejich výčtem a zahrnout přemírou fotografií, které jsme na těch místech pořídili. V každém případě nám bylo báječně, naše děti přetrpěly týden bez připojené na internet v plném zdraví a dokonce se ani neukousaly nudou a Martínek byl prostě úžasný :). Překvapil nás mile, užíval si všechna ta místa nejvíc z našich čtyř dětí, statečně zvládl nejednu prohlídku hradu či zámku, jen s malými protesty vyšlapal na rozhlednu i zříceninu, trpělivě přestál cestu autem i absenci televize a pohádek. Jsou to pro mě nesmírně cenné vzpomínky, jsou to poklady, které si musím uložit do bezpečí svého nitra a pak si je dávkovat v těžkých chvílích, kdy budu bojovat s úplně jiným človíčkem. Už minulý týden jsem si jich prožila několik, když na mě křičel, že jsem zlá máma a že jsem máma nevlastní. Ale o tom až jindy. Teď si i prostřednictvím psaní tohoto článku a prostřednictvím vkládání fotek připomínám chvíle krásné, pohodové, radostné a láskyplné. Moji tajnou zbraň na těžké časy, kdy se musím obrnit a nepustit k sobě zoufalství, beznaděj a pochybnosti. Ten obrázek usměvavého a bezstarostného Martínka si musím uschovat a nikdy na něj nezapomenout.

   Na úplný závěr si jen neodpustím vložit nějakou fotku z rozhledny na hoře Kleť, protože ta česká krajina je tak nádherná, až to bere dech.

Toulky Moravským krasem

   Výlet ze začátku prázdnin. Toulání mezi skalními útvary. Spousta zeleně. Divoká příroda. Desítky volně přístupných jeskyněk k prozkoumání. Potůčky a jejich propadání do útrob země. Mám nesmírně ráda tento kout naší republiky. Prožili jsme tam nádherný den se spoustou drobných dobrodružství. Vřele doporučuji k návštěvě. Pokud se nevydáte k propasti Macocha či do některé známé jeskyně, narazíte cestou na minimum turistů a užijete si přírodu všemi smysly. Jeskyně samozřejmě stojí rozhodně za návštěvu. Teď v parném létě je to báječné místo k výletu. Nicméně tentokrát jsme se pouze toulali a bylo nám skvěle :).

   Začali jsme u zříceniny hradu Holštejna. Úžasná je jeskyně Hladomorna pod hradem. Nezvykle veliká volně přístupná jeskyně. Ohromné místo pro malé i velké průzkumníky. Bohužel nafotit se mi ji nepodařilo. Alespoň odkaz na toto kouzelné místo přidávám TU.

Ze zříceniny je krásný výhled.

   Z Holštejna jsme vykročili směrem k Velké dohodě. Cesta byla zábavná. Bylo se na co dívat, co přeskakovat a přelézat. Nikdo se nenudil a já se mohla v klidu kochat.

   Velká dohoda je to pravé místo pro milovníky lezení. V areálu bývalého kamenolomu je lezecká stěna, lanový park, lanovka, dětské hřiště a další možnosti aktivit pro celou rodinu. Původně jsme chtěli jen nahlédnout, ale nakonec jsme se zdrželi asi dvě hodiny. Já tedy jen vše pozorovala z bezpečí pevné země, ale ostatní si užívali plnými doušky. Odkaz na celý areál ZDE.

  Pak už jen krátká procházka Křtinským údolím okolo Křtinského potoka a s večerem příjemně unaveni domů. Mimochodem poutní místo Křtiny je nádherné a jistě stojí za návštěvu. Poutní kostel ve Křtinách je barokní perlou od významného architekta Santiniho. Jeho návštěvu nevynecháme téměř nikdy, když se dostaneme do zdejších končin. Velkým zážitkem je pak vyslechnout si jedinečnou zvonkohru. Pro představu nahlédněte SEM. Já nabízím střípečky z procházky kolem potoka a všem přeji úžasné léto protkané výlety, koupáním, pohodou a dobrou náladou :).

Tady to začalo

   Do tohoto domu jsme s manželem vstupovali téměř před pěti roky a netušili jsme, co a hlavně kdo na nás vevnitř čeká. Před měsícem jsme něco podobného absolvovali znovu, tentokrát i s Martínkem. Kloučkem, kterého jsme odtud odvedli a od té doby se mu snažíme vytvořit nový domov u nás. Opět jsme neměli ponětí, co z toho návratu na místo činu vzejde. Jaké budou reakce a pocity, především ty jeho. Zda se vynoří nějaké vzpomínky, zda mu nějaká vůně či hlas nepřipomenou dobu minulou, kdy neměl svoji rodinu a o místo v "domově" se dělil s dalšími 20 dětmi a namísto mámy a táty se o něj staraly zdravotní sestřičky a pan doktor. S úlevou a radostí musím říct, že vše proběhlo nad očekávání dobře. Téměř všechny vnitřní prostory prošly celkovou rekonstrukcí, a tak téměř nic nevypadá stejně jako tehdy. Také zde již není kojenecký ústav ale dětský domov a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Sterilní bílá barva na stěnách a minimum nábytku byly proměněny na barvy, tvary, poutavé veselé obrázky a spousty hraček. Totožné zůstalo pouze přízemí, z něhož si ale Martínek nemůže pamatovat téměř nic. Jen chvíle, kdy byl tudy přenesen do kočárku a z kočárku.

Srdíčko udělal zcela spontánně, sám byl u vchodu ještě pořádně nervozní.

 
   Z patra, které kdysi obýval, nezůstalo původní skoro nic. Prosklené stěny byly nahrazeny sádrokartonovými, postýlky pro miminka postelemi pro větší děti, bílá koupelna s vaničkami a nočníky byla přestavěna na úchvatnou dětskou koupelnu. Martínek z ní byl úplně nadšený a během jásotu nám povídal, že si pamatuje, jak se právě tady koupal a jak se u toho díval na loď a rybičky :). Obavy z něj pomalu opadávaly a on začínal být šťastný a spokojený, že žil v tak pěkném domě.

 

   Bez nejmenších obav vešel do ordinace k panu doktorovi a po krátkém rozhovoru od něj dostal několik obrázků a omalovánky.

 

   V herně jsme ho poprvé uviděli. Ani zdaleka nevypadal tak krásně jako teď. A byla jsem za to tolik ráda :). Byla jsem opravdu vděčná za to, že jsem poslechla svoji intuici a nejela do dětského centra na návštěvu dřív. Byla jsem šťastná, že si Martínek může všechna ta tmavá a neznámá místa ve své paměti zaplnit barvami, hračkami a dobrým dojmem. My mu z toho období nemůžeme nabídnout nic. Nemáme žádné fotky ani vzpomínky. I pro nás je to prázdné místo. Nedokážeme mu říct, kdy mu vyrostl první zoubek, jaká byla jeho první hračka a jestli dostal k prvním narozeninám dort. Nemůžeme mu říct ani to, jak vypadal, když se narodil a zda byl ten den někdo šťastný. Jediné, co jsme mu mohli nabídnout, je náš příběh o tom, jak jsme ho poprvé uviděli a jak nás okamžitě okouzlil. Po dlouhých měsících jsme mu konečně mohli ukázat konkrétní místo, kde se to stalo. Seděl tehdy na zemi mezi ostatními batolaty a s něčím si hrál. Bylo to zde.

   Její vzezření tehdy bylo zcela odlišné, Martínek ale s jistotou poznal autíčko, jež měl tehdy v ruce :). Je báječné, jak funguje lidská mysl a fantazie. Je báječné, že si může dosadit šťastnou a spokojenou vzpomínku na dobu, kdy úplně šťastný a spokojený nebyl. Důležité je, že teď si dokázal zcela snadno představit sebe, jak si spokojeně hraje, ve dveřích se objeví máma s tátou a on s nimi pak s radostí odchází domů. Je skvělý ten náš kluk!

    Když si Martínek chvíli pohrál a my promluvili pár minut se zdravotní sestrou, která nám tehdy Martínka předávala a která nás dětským centrem provedla, vydali jsme se k východu. Chci přidat jen kratičkou vsuvku. Když před pěti lety tato milá a vstřícná dáma držela Martínka v náruči a chtěla se s ním rozloučit, natahoval už ruce po mně. Jako by se bál, že mu opět zmizíme. Cítil, že jsme na odchodu, Byl to opravdu zvláštní moment. Výborné bylo, že tato žena si na nás pamatovala, že v zařízení stále pracuje a velice ochotně se nás ujala. Martínek si s ní po pár minutách srdečně vyprávěl, nechal se vodit za ruku a obejmout. Opravdu milé setkání. 

   Celá prohlídka centra trvala okolo 20 minut. Na mě chvílemi padly pocity stísněnosti a smutku, ale náš hlavní aktér vypadal spokojeně, což bylo to podstatné. Pro něho jsme celou tuto cestu podnikli. Po bezmála pěti letech jsme vyšli stejnými dveřmi, kterými jsme kdysi odcházeli. Jen tehdy jsme si odnášeli kloučka, který ještě neuměl chodit a mluvit. Kloučka, který byl pro nás velkou neznámou. Teď jsme odcházeli jako rodina. Martínek šel po svých a nadšeně brebentil. Odcházel z domu, kde kdysi žil. Odcházel beze strachu a s jistotou, že jeho domov je jinde. 

   PS: Během naší návštěvy byly všechny děti žijící v centru venku na prostorné zahradě. Přijeli jsme dopoledne, těsně před tím, než se vracely z venku na oběd. Martínek si jich naštěstí vůbec nevšímal. Byl plně zaujatý obrázky, hračkami, výtahem a příjemnou průvodkyní. Já ty děti v zahradě vnímala a nebyl to příjemný pocit. Byla jsem ráda, že jsme alespoň jednomu z nich mohli nabídnout domov, zázemí, lásku a otevřenou náruč. Zatímco si Martínek nadšeně hrál s jejich hračkami, ony netečně a bez zájmu poposedávaly na lavičkách a herních prvků v zahradě si všímaly jen minimálně. Když chybí láska, důvěra a pevné zázemí, nic vás nedonutí k bezstarostné, radostné a kreativní hře. Ani ochotní, milí a snaživí zaměstnanci ústavních zařízení to nemohou změnit. Děti zkrátka potřebují rodinu. Právě tam jsem si to opět naplno uvědomila a ujistila se, že za všechny problémy a starosti ta naše společná cesta stojí.

My Backpack

   Minule jsem se zmínila o metodě My Backpack, kterou Martínek absolvoval. Jelikož je předškolák a po prázdninách ho tak měla čekat velká změna, cítila jsem, že je nejvyšší čas, otevřít téma jeho rodinné situace ještě hlouběji. Cítila jsem také, že by bylo dobré, aby si o tom všem mohl popovídat s někým jiným než s námi. Na některém vzdělávání pro pěstouny jsme se o této metodě vyvinuté speciálně pro děti v náhradní rodinné péči dověděli a rozhodli jsme se jít do toho.

  My Backpack je metoda otevírající prostor pro povídání si o této těžké a mnohdy pro děti nepochopitelné životní situaci. Děti nemluví konkrétně o svém příběhu, ale jak už to tak bývá, často se ve výsledku jejich vlastní životní příběh někde odrazí. Pokusím se v kostce shrnout, o co vlastně jde a co je podstatou této metody.

   Proškolený terapeut se na počátku seznámí s dítětem v náhradní rodinné péči, nejprve formou hry, povídání, malování atd. Na závěr setkání mu předá bílého maňáska, kačenku. Káčátko je představeno jako jeho kamarád a plnohodnotný člen rodiny. Dítě má za úkol libovolně ho vyzdobit, pojmenovat a vytvořit mu doma jeho vlastní místo. Celá rodina je pak poučena o tom, jak se k novému členu rodiny chovat a má za úkol snažit se pro něj vytvořit vhodnou atmosféru, zapojovat ho do každodenních činností, povídat si s ním. Po několika dnech se vrací terapeut do rodiny a přibližně hodinu s dítětem vytváří na počítači ve speciálním programu životní příběh káčátka. Velice hravou formou jsou dítěti nabízeny možnosti, co se asi stalo, kde káčátko žilo, jak vypadala jeho rodina, kolik mělo sourozenců. Martínek svého nového kamaráda pojmenoval Ondra. Nejdříve žil Ondra ve své rodině mezi ostatními kachnami. Něco prožíval, nějak se cítil. Vše je ve vlastní režii dítěte. Jednoho dne musel z rodiny odejít. Martínek sám utvářel Ondrův životní příběh, přemýšlel, proč asi odešel. Jaké to bylo. Co si vzal s sebou. Pro snazší komunikaci s dítětem je možné používat pouze kartičky zobrazující emoce, které mohl kamarád cítit.

Pomocí jednoduché animace se tímto způsobem dostal jednoho dne až do rodiny pejsků. Na samotném konci této metody je tedy káčátko ve své náhradní rodině. Dítě opět samo bez jakéhokoli ovlivňování určí, jak vypadá rodina pejsků, kolik má členů, jaké jsou mezi nimi vztahy, kolik mají let a podobně. Nic z toho se nemusí podobat prostředí, ve kterém žije samotné dítě. Vše může být pouhá fantazie. Důležitý je samotný proces vytváření příběhu. Pocity toho, kdo opouští svou biologickou rodinu a dostává se do rodiny jiné.
Metoda končí současnou situací káčátka v rodině pejsků. Jak je mu tam nyní, je tam šťastné, spokojené, je to jeho domov? Vídá se někdy i s kačenkami, je mu po nich smutno? Možných otázek a odpovědí jsou desítítky. Každé dítě vytvoří pod vedením profesionála příběh svého ptačího kamaráda. Všechny vytvořené části příběhu se pak vytisknou, vymalují a naskládají do složky. Vznikne z toho jedinečná kniha. Pokud má dítě dost odvahy a vůle, může vše převyprávět náhradním rodičům. Pokud ne, nikdo ho nenutí. Vše vyřčené zůstává mezi dítětem a terapeutem.

   Martínek například nejdříve vůbec nechtěl o Ondrově příběhu vyprávět. Terapeut u nás byl 4x. Až při posledním setkání dal svolení k tomu, aby příběh převyprávěl on. Martínek sám z pokoje utekl. Bylo to pro něj velmi bolestné téma, ač si sám z té doby nic nepamatuje. Přesto se zuby nehty bránil k sobě tyto myšlenky a zážitky vůbec připustit. Jak ale dny ubíhaly, začal se vyptávat, začal se zajímat o to, kde žil, než přišel k nám. Začal se ptát, proč nemůže žít se svou maminkou. Něco se v něm pohnulo a bolestná tmavá místa začal sám od sebe zaplňovat něčím konkrétním. Po téměř pěti letech života u nás projevil přání vidět domeček, ze kterého jsme si ho přivezli (tak říká dětskému centru). A tak jsme se tam před pár dny vypravili. Ale o tom až příště :).

Dál cestou necestou

   Při psaní posledního článku jsem doufala, že dny budou klidnější, cesta méně klikatá, že prožijeme pěkné jaro bez dalších vyčerpávajících chvil. Zatím to ale nevypadá :). Frčíme dál na tobogánu a adrenalinu si užíváme občas až příliš. V březnu jsem ztratila svou milovanou babičku. Byla jako moje druhá máma, strávila jsem u ní jako dítě téměř všechny prázdniny, byla mi oporou a kotvou po rozvodu rodičů, byla mým velikým vzorem a učitelkou životní moudrosti. Snad nikdy jsem ji neviděla rozčilenou. Vždy byla laskavá, usměvavá, obětavá, pevná ve víře v Boha a jeho dobrotu. Všechny starosti, nemoci a životní zkoušky snášela trpělivě a s pokorou a celý život zasvětila rodině a lidem ve svém okolí. Spojovala celou rozvětvenou rodinu a jen díky ní se čas od času scházelo i vzdálené příbuzenstvo. Milovala svoje děti, vnoučata i pravnoučata a zcela bezvýhradně přijala i Martínka. Omlouvala s úsměvem všechny jeho nálady, neposlušnost a neposednost. Nic nebyl problém, vždy se rozzářila, když ho viděla a prožívala radost z toho, jak se její dům plní smíchem, křikem a dováděním. Babička prožila dlouhý a požehnaný život a zemřela klidně a tiše ve svém domě na úplném prahu devadesátky. Ukázala mi, že s vírou, pokorou a láskou není nutné bát se ani smrti. Raduji se z toho, že odešla tak jak chtěla, bez dlouhých příprav a loučení, jen poslední výdech a cesta do nebe. I tak mě to ale stále bolí a moc mi chybí. Nám všem. Martínek na ni často vzpomíná. Když byl den jejich narozenin, sám navrhnul, abychom jí jeli popřát k hrobečku. Bylo to od něj moc milé a kouzelné bylo, jak pak s dětskou nevinností různým lidem vyprávěl, že prababička měla narozeniny, byli jsme ji popřát, ale ne v jejím domě, ale na hřbitově, protože tam teď bydlí :). Tak jednoduché a jasné to je :).

   Nicméně pravděpodobně i souvislosti s prožitým smutkem jsem začala mít velké bolesti zad, které mě na tři týdny zcela paralyzovali a donutily k pracovní neschopnosti na pracovišti i doma :). Teď chodím rehabilitovat, v práci i doma opět funguji a jak se mi vrací síly a ustupuje obrovská únava a bolesti, nutím rodinu k výletům a hlavu mám opět plnou plánů :).

   A nakonec i k Martínkovi. Oslavil šesté narozeniny, má za sebou zápis do první třídy, začal chodit do fotbalové přípravky, absolvoval terapii My Backpack (o té se chystám napsat v některém dalším příspěvku), prožil svou první oslavu s biologickou rodinou (pozvala nás všechny jeho babička) a ve školce je to s ním stále jako na houpačce. Jsou dny klidnější a pak dny, kdy je neposlušný, nepozorný, rozdováděný, dny kdy strhne celou třídu a paní učitelky přivádí k zoufalství. Občas dělá naschvály, často křičí, odmítá plnit zadané úkoly. Další týden je pro změnu usměvavý, snaživý, milý, pozorný a ohleduplný. Chce se zavděčit a dělat radost. Zkrátka nikdo neví, co který den a co která chvíle přinese :). A tak kráčíme dál cestou necestou a nikdy nevíme, kdy přijde jaká zatáčka a kam ta naše cesta vlastně vede. Když mi ale pak řekne: "Že jsem ta nejlepší máma na celém světě a táta, že je ten nejlepší táta", tak vím, že ta cesta za to stojí😊.

   Na úplný závěr chci ještě dodat, že narozeniny před pár dny oslavila i naše kdysi droboučká a slaďoučká dvojčátka, kterým je teď už 15 let. Při dobrodružné cestě s Marťou tedy jen tak mimochodem zvládáme vyřizovat občanské průkazy, studentská konta, přijímačky na střední školu a spoustu dalšího. Vůbec čas a povinnosti kolem nás sviští neskutečnou rychlostí a nějak se ten kolotoč nedaří zastavit. Neměnila bych na tom všem ale vůbec nic. Jsem šťastná, že mi život dopřál tři báječné děti porodit a jedno neméně úžasné přijmout do srdce a života trošku jiným způsobem. A víte co, když jsme teď slavili ty kulaté a významné narozeniny našich dvojčat, prožívala jsem je s obrovskou radostí a vděkem. Jsou z nich jedineční mladí lidé. Jsou moudří, laskaví, spolehliví, trpěliví, láskyplní, pohodoví, zdraví a krásní. Co víc si může máma přát. Jsem na ně opravdu pyšná a nikdy nemůžu být dost vděčná za to, že je mám! Každé mámě bych přála tak báječné "puberťáky"!😉

Jeden čerstvě šestiletý a druhý patnáctiletý, naše sehraná dvojka.

S jarem ožívám :)

   Jako poslední v republice máme jarní prázdniny. A ty naše jsou opravdu jarní :). I díky nim se po dlouhých týdnech dostávám k napsání příspěvku. Bylo toho tolik, co jsem měla na srdci. Jenže proti mému chtění stály neustálé virózy, únava, Martínkova krize, terapie, změny v práci, změny ve školce, zkrátka bylo toho na mě moc. Když už se náhodou objevila nějaká volná skulinka, neměla jsem sílu zapnout hlavu a raději jsem na pár minut vzala do ruky nějakou nekomplikovanou knihu. Ale čas je milosrdný. Jak plyne, uhlazuje šrámy na duši i těle, dává zapomenout na prožité strasti a přináší s sebou nové výzvy, naděje a radosti. Včera a dnes jsem trávila co nejvíc času venku. Neděle mi přinesla hřející paprsky, ryze jarní ovzduší, modrou oblohu, tající ledy, záplavu květů v předzahrádkách i v lese, bzučící včely, ptačí trylky a dobrou náladu.

   Dnešek byl pro změnu zamračený, deštivý, chladný, větrný a pošmourný. Mně to ale vůbec nevadilo. Toulali jsme se všichni v tom nečase řádně navlečení a já obdivovala květy zkropené dešťovými kapkami a schoulené před zimou. Objevila jsem kromě krokusů, bledulí, sněženek, talovínů a irisů také první drobné fialky, a když se na obloze na pár minut ukázala duha, mé nadšení neznalo mezí. Jaro je tady a mně připadají všechny prožité krušné chvíle najednou tak nějak vzdálené a je mi mnohem lehčeji. Probouzející příroda má obrovskou moc. Pro mě léčivou.

 

O zraněné duši a těžkém období

 

   Pokusím se teď trochu poodkrýt, co nás tedy kromě nemocí a běžných starostí provázelo touto zimou. Byla to Martínkova krize. Ukázalo se, že i přes veškerou naši snahu a trpělivou péči, je to stále velice křehké a zranitelné dítě. V letošním roce je předškolák, a to přineslo různé změny. Ve školce přestoupil do jiného oddělení. Změnily se jeho paní učitelky. Věřili jsme, že je připravený. Moc se na tuto svoji roli těšil. Moc se těšil na školu. První měsíce vypadalo vše ideálně. Ze školky chodil nadšený. S podzimem ale nastala změna. Byl často podrážděný, občas nezvladatelný, ve školce přibývaly stížnosti. V prosinci se vše ještě zhoršilo. Přestával s námi komunikovat. Stejně jako v počátcích našeho soužití si hrál na psa. Schovával se pod stolem, vrčel na nás. Ve školce odmítal plnit úkoly, začal se vyhýbat kamarádům, stranil se kolektivu, špatně spával, neustále vyžadoval sladkosti. Vrátili jsme se na úplný počátek. Co jsme roky budovali, zhroutilo se jako domeček z karet. Začal být agresivní. Ničil věci. Byli jsme zoufalí. Nakonec jsme nemohli ani na nákup. Všude tropil scény, křičel, válel se po zemi. Nemohl do školky, nemohl na návštěvu. Nedokázali jsme mu pomoct. Na tři týdny jsme se museli zavřít doma. Izolovat se od všeho a všech. Chod naší rodiny se opět musel striktně podřídit jeho potřebám. Ocitli jsme se "na začátku". Já i manžel jsme si museli vzít volno z práce. Sama jsem Martínka nedokázala zvládnout. Opět jsme praktikovali pevné objetí, zpívali, tišili, chránili naše děti před jeho agresivními útoky. Chránili jeho, aby si nemohl ubližovat. Poprvé jsme požádali naši doprovázející organizaci o pomoc. Do našeho domu přišel několikrát terapeut, ale popravdě jeho rady mi nepřišly moc prospěšné. Nicméně Martínek si ho oblíbil a bylo pro něj důležité, trávit čas s někým, kdo jeho chování nesoudí. Kdo nepoukazuje na to, že "takto se předškolák chovat nemůže". Jinak jsme slyšeli odsudky od nejbližší rodiny i od našich dětí. Vyslechli jsme věty typu: "To je hrozné, jak se chová." "Podívej se, co zase dělá." Viděli jsme to sami dobře, jenže co s tím? Mohli jsme jen doufat, že se nám náš usměvavý a milý temperamentní klouček zase vrátí. Byly ovšem chvíle, kdy jsme si kladli otázku, zda to vůbec dokážeme zvládnout. Naštěstí jsme na to byli dva. Mohli jsme se o sebe opřít, povzbuzovat se, dodávat si odvahu a víru. Snad každou noc jsem se budila s pláčem a můj muž mě jen objímal a nechal vybrečet se v jeho náruči. A já pak nechávala Martínka, aby se vyzuřil a vybrečel v té mé. Dva týdny jsme prožívali permanentní vyčerpání a stres a netušili, zda opět vyjde slunce. Třetí týden se situace začala krůček po krůčku zlepšovat a Martínek se opět začal usmívat.

   Teď už je vše jako dřív. Je ho všude plno, je hlučný, divoký a temperamentní, ale také vtipný, zvídavý, usměvavý a citlivý. S kamarády je mu zase dobře, školku miluje, hodně se mazlí, pořád povídá a denně nám opakuje, jak moc nás má rád. V každém případě jsme se školkou vyjednali změnu přístupu k němu a dohodli se na tom, že bude do školky docházet pouze na dopoledne. V práci mi vyšli maximálně vstříc a od druhého pololetí mám poloviční úvazek,  abych v poledne mohla vyzvednout Martínka. Pravděpodobnou příčinou celé této situace byl pouhý fakt, že jako na předškoláka na něj bylo kladeno více požadavků a nároků než dříve a on se pomalu ocital pod stále větším tlakem. Čím víc byl pod tlakem, tím víc zlobil, čím víc zlobil, tím víc byl napomínán a pomalu se roztáčel kolotoč, o kterém jsme neměli ani tušení. Postupem času si vysloužil nálepku "zlobivého kluka" a byl kárán a usměrňován víc než ostatní děti. Věděl, že má poslouchat, a proto přestával komunikovat i s námi. Nechtěl přiznat, že ve školce "zlobí". Denně jsme ho nabádali, aby poslouchal paní učitelku a netušili, co se v něm odehrává. Dělal, co mohl, ale stále to bylo málo. Snažil se vydržet sedět a plnit pečlivě úkoly, není však stejně klidný a trpělivý jako většina spolužáků, a proto opakovaně selhával. Cítil, že není stejně „dobrý“ jako ostatní. Sám se začal považovat za "zlého kluka" a přestal si věřit. Byl přesvědčený, že jen zlobí a neumí být hodný. To nám později několikrát zopakoval.


  Dítě, které opustila jeho matka, takové přesvědčení nosí v hloubi duše v sobě. Je pro něj snadné uvěřit tomu, že je nechtěné, špatné a nemilované. Věřit v bezpodmínečnou lásku a přijetí je pro děti s poruchou vazby a traumaty opravdu těžké. Ještě na podzim jsme byli přesvědčeni, že jsme již mnoho věcí překonali, ale prožité události nám jasně ukázaly, že zranění duše je něco, co nelze zdolat během měsíců a roků. Zranění duše zůstává a čeká na příležitost, kdy se znovu otevře se vší svou bolestí a naléhavostí. Zjistili jsme, že se máme stále co učit a že se nemůžeme nechat ukolébat zdánlivým klidem, protože bouře může vypuknout bez varování. Tentokrát jsme ji překonali, ale uvidíme, jak si poradíme s dalšími. Neberu jako samozřejmost, že vše bude dobré. Věřím ale, že s Boží pomocí přečkáme i další výzvy a nástrahy. Snad nám vydrží síly, trpělivost a především láska.

Krásné jarní dny přeji :)