Dál cestou necestou

   Při psaní posledního článku jsem doufala, že dny budou klidnější, cesta méně klikatá, že prožijeme pěkné jaro bez dalších vyčerpávajících chvil. Zatím to ale nevypadá :). Frčíme dál na tobogánu a adrenalinu si užíváme občas až příliš. V březnu jsem ztratila svou milovanou babičku. Byla jako moje druhá máma, strávila jsem u ní jako dítě téměř všechny prázdniny, byla mi oporou a kotvou po rozvodu rodičů, byla mým velikým vzorem a učitelkou životní moudrosti. Snad nikdy jsem ji neviděla rozčilenou. Vždy byla laskavá, usměvavá, obětavá, pevná ve víře v Boha a jeho dobrotu. Všechny starosti, nemoci a životní zkoušky snášela trpělivě a s pokorou a celý život zasvětila rodině a lidem ve svém okolí. Spojovala celou rozvětvenou rodinu a jen díky ní se čas od času scházelo i vzdálené příbuzenstvo. Milovala svoje děti, vnoučata i pravnoučata a zcela bezvýhradně přijala i Martínka. Omlouvala s úsměvem všechny jeho nálady, neposlušnost a neposednost. Nic nebyl problém, vždy se rozzářila, když ho viděla a prožívala radost z toho, jak se její dům plní smíchem, křikem a dováděním. Babička prožila dlouhý a požehnaný život a zemřela klidně a tiše ve svém domě na úplném prahu devadesátky. Ukázala mi, že s vírou, pokorou a láskou není nutné bát se ani smrti. Raduji se z toho, že odešla tak jak chtěla, bez dlouhých příprav a loučení, jen poslední výdech a cesta do nebe. I tak mě to ale stále bolí a moc mi chybí. Nám všem. Martínek na ni často vzpomíná. Když byl den jejich narozenin, sám navrhnul, abychom jí jeli popřát k hrobečku. Bylo to od něj moc milé a kouzelné bylo, jak pak s dětskou nevinností různým lidem vyprávěl, že prababička měla narozeniny, byli jsme ji popřát, ale ne v jejím domě, ale na hřbitově, protože tam teď bydlí :). Tak jednoduché a jasné to je :).

   Nicméně pravděpodobně i souvislosti s prožitým smutkem jsem začala mít velké bolesti zad, které mě na tři týdny zcela paralyzovali a donutily k pracovní neschopnosti na pracovišti i doma :). Teď chodím rehabilitovat, v práci i doma opět funguji a jak se mi vrací síly a ustupuje obrovská únava a bolesti, nutím rodinu k výletům a hlavu mám opět plnou plánů :).

   A nakonec i k Martínkovi. Oslavil šesté narozeniny, má za sebou zápis do první třídy, začal chodit do fotbalové přípravky, absolvoval terapii My Backpack (o té se chystám napsat v některém dalším příspěvku), prožil svou první oslavu s biologickou rodinou (pozvala nás všechny jeho babička) a ve školce je to s ním stále jako na houpačce. Jsou dny klidnější a pak dny, kdy je neposlušný, nepozorný, rozdováděný, dny kdy strhne celou třídu a paní učitelky přivádí k zoufalství. Občas dělá naschvály, často křičí, odmítá plnit zadané úkoly. Další týden je pro změnu usměvavý, snaživý, milý, pozorný a ohleduplný. Chce se zavděčit a dělat radost. Zkrátka nikdo neví, co který den a co která chvíle přinese :). A tak kráčíme dál cestou necestou a nikdy nevíme, kdy přijde jaká zatáčka a kam ta naše cesta vlastně vede. Když mi ale pak řekne: "Že jsem ta nejlepší máma na celém světě a táta, že je ten nejlepší táta", tak vím, že ta cesta za to stojí😊.

   Na úplný závěr chci ještě dodat, že narozeniny před pár dny oslavila i naše kdysi droboučká a slaďoučká dvojčátka, kterým je teď už 15 let. Při dobrodružné cestě s Marťou tedy jen tak mimochodem zvládáme vyřizovat občanské průkazy, studentská konta, přijímačky na střední školu a spoustu dalšího. Vůbec čas a povinnosti kolem nás sviští neskutečnou rychlostí a nějak se ten kolotoč nedaří zastavit. Neměnila bych na tom všem ale vůbec nic. Jsem šťastná, že mi život dopřál tři báječné děti porodit a jedno neméně úžasné přijmout do srdce a života trošku jiným způsobem. A víte co, když jsme teď slavili ty kulaté a významné narozeniny našich dvojčat, prožívala jsem je s obrovskou radostí a vděkem. Jsou z nich jedineční mladí lidé. Jsou moudří, laskaví, spolehliví, trpěliví, láskyplní, pohodoví, zdraví a krásní. Co víc si může máma přát. Jsem na ně opravdu pyšná a nikdy nemůžu být dost vděčná za to, že je mám! Každé mámě bych přála tak báječné "puberťáky"!😉

Jeden čerstvě šestiletý a druhý patnáctiletý, naše sehraná dvojka.