pátek 18. května 2018

Dál cestou necestou

   Při psaní posledního článku jsem doufala, že dny budou klidnější, cesta méně klikatá, že prožijeme pěkné jaro bez dalších vyčerpávajících chvil. Zatím to ale nevypadá :). Frčíme dál na tobogánu a adrenalinu si užíváme občas až příliš. V březnu jsem ztratila svou milovanou babičku. Byla jako moje druhá máma, strávila jsem u ní jako dítě téměř všechny prázdniny, byla mi oporou a kotvou po rozvodu rodičů, byla mým velikým vzorem a učitelkou životní moudrosti. Snad nikdy jsem ji neviděla rozčilenou. Vždy byla laskavá, usměvavá, obětavá, pevná ve víře v Boha a jeho dobrotu. Všechny starosti, nemoci a životní zkoušky snášela trpělivě a s pokorou a celý život zasvětila rodině a lidem ve svém okolí. Spojovala celou rozvětvenou rodinu a jen díky ní se čas od času scházelo i vzdálené příbuzenstvo. Milovala svoje děti, vnoučata i pravnoučata a zcela bezvýhradně přijala i Martínka. Omlouvala s úsměvem všechny jeho nálady, neposlušnost a neposednost. Nic nebyl problém, vždy se rozzářila, když ho viděla a prožívala radost z toho, jak se její dům plní smíchem, křikem a dováděním. Babička prožila dlouhý a požehnaný život a zemřela klidně a tiše ve svém domě na úplném prahu devadesátky. Ukázala mi, že s vírou, pokorou a láskou není nutné bát se ani smrti. Raduji se z toho, že odešla tak jak chtěla, bez dlouhých příprav a loučení, jen poslední výdech a cesta do nebe. I tak mě to ale stále bolí a moc mi chybí. Nám všem. Martínek na ni často vzpomíná. Když byl den jejich narozenin, sám navrhnul, abychom jí jeli popřát k hrobečku. Bylo to od něj moc milé a kouzelné bylo, jak pak s dětskou nevinností různým lidem vyprávěl, že prababička měla narozeniny, byli jsme ji popřát, ale ne v jejím domě, ale na hřbitově, protože tam teď bydlí :). Tak jednoduché a jasné to je :).

   Nicméně pravděpodobně i souvislosti s prožitým smutkem jsem začala mít velké bolesti zad, které mě na tři týdny zcela paralyzovali a donutily k pracovní neschopnosti na pracovišti i doma :). Teď chodím rehabilitovat, v práci i doma opět funguji a jak se mi vrací síly a ustupuje obrovská únava a bolesti, nutím rodinu k výletům a hlavu mám opět plnou plánů :).

   A nakonec i k Martínkovi. Oslavil šesté narozeniny, má za sebou zápis do první třídy, začal chodit do fotbalové přípravky, absolvoval terapii My Backpack (o té se chystám napsat v některém dalším příspěvku), prožil svou první oslavu s biologickou rodinou (pozvala nás všechny jeho babička) a ve školce je to s ním stále jako na houpačce. Jsou dny klidnější a pak dny, kdy je neposlušný, nepozorný, rozdováděný, dny kdy strhne celou třídu a paní učitelky přivádí k zoufalství. Občas dělá naschvály, často křičí, odmítá plnit zadané úkoly. Další týden je pro změnu usměvavý, snaživý, milý, pozorný a ohleduplný. Chce se zavděčit a dělat radost. Zkrátka nikdo neví, co který den a co která chvíle přinese :). A tak kráčíme dál cestou necestou a nikdy nevíme, kdy přijde jaká zatáčka a kam ta naše cesta vlastně vede. Když mi ale pak řekne: "Že jsem ta nejlepší máma na celém světě a táta, že je ten nejlepší táta", tak vím, že ta cesta za to stojí😊.

   Na úplný závěr chci ještě dodat, že narozeniny před pár dny oslavila i naše kdysi droboučká a slaďoučká dvojčátka, kterým je teď už 15 let. Při dobrodružné cestě s Marťou tedy jen tak mimochodem zvládáme vyřizovat občanské průkazy, studentská konta, přijímačky na střední školu a spoustu dalšího. Vůbec čas a povinnosti kolem nás sviští neskutečnou rychlostí a nějak se ten kolotoč nedaří zastavit. Neměnila bych na tom všem ale vůbec nic. Jsem šťastná, že mi život dopřál tři báječné děti porodit a jedno neméně úžasné přijmout do srdce a života trošku jiným způsobem. A víte co, když jsme teď slavili ty kulaté a významné narozeniny našich dvojčat, prožívala jsem je s obrovskou radostí a vděkem. Jsou z nich jedineční mladí lidé. Jsou moudří, laskaví, spolehliví, trpěliví, láskyplní, pohodoví, zdraví a krásní. Co víc si může máma přát. Jsem na ně opravdu pyšná a nikdy nemůžu být dost vděčná za to, že je mám! Každé mámě bych přála tak báječné "puberťáky"!😉
Jeden čerstvě šestiletý a druhý patnáctiletý, naše sehraná dvojka.

1 komentář :

  1. Jak pěkně píšeš o své babičce! Věřím, že je vlastně stále s Tebou - tak dobře ji znáš, víš, co by Ti asi řekla, můžeš si s ní v duchu povídat....
    A posílám opožděné přání všem Tvým dětem k narozeninám a Tobě přeji zdravá záda :)

    OdpovědětVymazat