My Backpack

   Minule jsem se zmínila o metodě My Backpack, kterou Martínek absolvoval. Jelikož je předškolák a po prázdninách ho tak měla čekat velká změna, cítila jsem, že je nejvyšší čas, otevřít téma jeho rodinné situace ještě hlouběji. Cítila jsem také, že by bylo dobré, aby si o tom všem mohl popovídat s někým jiným než s námi. Na některém vzdělávání pro pěstouny jsme se o této metodě vyvinuté speciálně pro děti v náhradní rodinné péči dověděli a rozhodli jsme se jít do toho.

  My Backpack je metoda otevírající prostor pro povídání si o této těžké a mnohdy pro děti nepochopitelné životní situaci. Děti nemluví konkrétně o svém příběhu, ale jak už to tak bývá, často se ve výsledku jejich vlastní životní příběh někde odrazí. Pokusím se v kostce shrnout, o co vlastně jde a co je podstatou této metody.

   Proškolený terapeut se na počátku seznámí s dítětem v náhradní rodinné péči, nejprve formou hry, povídání, malování atd. Na závěr setkání mu předá bílého maňáska, kačenku. Káčátko je představeno jako jeho kamarád a plnohodnotný člen rodiny. Dítě má za úkol libovolně ho vyzdobit, pojmenovat a vytvořit mu doma jeho vlastní místo. Celá rodina je pak poučena o tom, jak se k novému členu rodiny chovat a má za úkol snažit se pro něj vytvořit vhodnou atmosféru, zapojovat ho do každodenních činností, povídat si s ním. Po několika dnech se vrací terapeut do rodiny a přibližně hodinu s dítětem vytváří na počítači ve speciálním programu životní příběh káčátka. Velice hravou formou jsou dítěti nabízeny možnosti, co se asi stalo, kde káčátko žilo, jak vypadala jeho rodina, kolik mělo sourozenců. Martínek svého nového kamaráda pojmenoval Ondra. Nejdříve žil Ondra ve své rodině mezi ostatními kachnami. Něco prožíval, nějak se cítil. Vše je ve vlastní režii dítěte. Jednoho dne musel z rodiny odejít. Martínek sám utvářel Ondrův životní příběh, přemýšlel, proč asi odešel. Jaké to bylo. Co si vzal s sebou. Pro snazší komunikaci s dítětem je možné používat pouze kartičky zobrazující emoce, které mohl kamarád cítit.

Pomocí jednoduché animace se tímto způsobem dostal jednoho dne až do rodiny pejsků. Na samotném konci této metody je tedy káčátko ve své náhradní rodině. Dítě opět samo bez jakéhokoli ovlivňování určí, jak vypadá rodina pejsků, kolik má členů, jaké jsou mezi nimi vztahy, kolik mají let a podobně. Nic z toho se nemusí podobat prostředí, ve kterém žije samotné dítě. Vše může být pouhá fantazie. Důležitý je samotný proces vytváření příběhu. Pocity toho, kdo opouští svou biologickou rodinu a dostává se do rodiny jiné.
Metoda končí současnou situací káčátka v rodině pejsků. Jak je mu tam nyní, je tam šťastné, spokojené, je to jeho domov? Vídá se někdy i s kačenkami, je mu po nich smutno? Možných otázek a odpovědí jsou desítítky. Každé dítě vytvoří pod vedením profesionála příběh svého ptačího kamaráda. Všechny vytvořené části příběhu se pak vytisknou, vymalují a naskládají do složky. Vznikne z toho jedinečná kniha. Pokud má dítě dost odvahy a vůle, může vše převyprávět náhradním rodičům. Pokud ne, nikdo ho nenutí. Vše vyřčené zůstává mezi dítětem a terapeutem.

   Martínek například nejdříve vůbec nechtěl o Ondrově příběhu vyprávět. Terapeut u nás byl 4x. Až při posledním setkání dal svolení k tomu, aby příběh převyprávěl on. Martínek sám z pokoje utekl. Bylo to pro něj velmi bolestné téma, ač si sám z té doby nic nepamatuje. Přesto se zuby nehty bránil k sobě tyto myšlenky a zážitky vůbec připustit. Jak ale dny ubíhaly, začal se vyptávat, začal se zajímat o to, kde žil, než přišel k nám. Začal se ptát, proč nemůže žít se svou maminkou. Něco se v něm pohnulo a bolestná tmavá místa začal sám od sebe zaplňovat něčím konkrétním. Po téměř pěti letech života u nás projevil přání vidět domeček, ze kterého jsme si ho přivezli (tak říká dětskému centru). A tak jsme se tam před pár dny vypravili. Ale o tom až příště :).