Tady to začalo

   Do tohoto domu jsme s manželem vstupovali téměř před pěti roky a netušili jsme, co a hlavně kdo na nás vevnitř čeká. Před měsícem jsme něco podobného absolvovali znovu, tentokrát i s Martínkem. Kloučkem, kterého jsme odtud odvedli a od té doby se mu snažíme vytvořit nový domov u nás. Opět jsme neměli ponětí, co z toho návratu na místo činu vzejde. Jaké budou reakce a pocity, především ty jeho. Zda se vynoří nějaké vzpomínky, zda mu nějaká vůně či hlas nepřipomenou dobu minulou, kdy neměl svoji rodinu a o místo v "domově" se dělil s dalšími 20 dětmi a namísto mámy a táty se o něj staraly zdravotní sestřičky a pan doktor. S úlevou a radostí musím říct, že vše proběhlo nad očekávání dobře. Téměř všechny vnitřní prostory prošly celkovou rekonstrukcí, a tak téměř nic nevypadá stejně jako tehdy. Také zde již není kojenecký ústav ale dětský domov a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Sterilní bílá barva na stěnách a minimum nábytku byly proměněny na barvy, tvary, poutavé veselé obrázky a spousty hraček. Totožné zůstalo pouze přízemí, z něhož si ale Martínek nemůže pamatovat téměř nic. Jen chvíle, kdy byl tudy přenesen do kočárku a z kočárku.

Srdíčko udělal zcela spontánně, sám byl u vchodu ještě pořádně nervozní.

 
   Z patra, které kdysi obýval, nezůstalo původní skoro nic. Prosklené stěny byly nahrazeny sádrokartonovými, postýlky pro miminka postelemi pro větší děti, bílá koupelna s vaničkami a nočníky byla přestavěna na úchvatnou dětskou koupelnu. Martínek z ní byl úplně nadšený a během jásotu nám povídal, že si pamatuje, jak se právě tady koupal a jak se u toho díval na loď a rybičky :). Obavy z něj pomalu opadávaly a on začínal být šťastný a spokojený, že žil v tak pěkném domě.

 

   Bez nejmenších obav vešel do ordinace k panu doktorovi a po krátkém rozhovoru od něj dostal několik obrázků a omalovánky.

 

   V herně jsme ho poprvé uviděli. Ani zdaleka nevypadal tak krásně jako teď. A byla jsem za to tolik ráda :). Byla jsem opravdu vděčná za to, že jsem poslechla svoji intuici a nejela do dětského centra na návštěvu dřív. Byla jsem šťastná, že si Martínek může všechna ta tmavá a neznámá místa ve své paměti zaplnit barvami, hračkami a dobrým dojmem. My mu z toho období nemůžeme nabídnout nic. Nemáme žádné fotky ani vzpomínky. I pro nás je to prázdné místo. Nedokážeme mu říct, kdy mu vyrostl první zoubek, jaká byla jeho první hračka a jestli dostal k prvním narozeninám dort. Nemůžeme mu říct ani to, jak vypadal, když se narodil a zda byl ten den někdo šťastný. Jediné, co jsme mu mohli nabídnout, je náš příběh o tom, jak jsme ho poprvé uviděli a jak nás okamžitě okouzlil. Po dlouhých měsících jsme mu konečně mohli ukázat konkrétní místo, kde se to stalo. Seděl tehdy na zemi mezi ostatními batolaty a s něčím si hrál. Bylo to zde.

   Její vzezření tehdy bylo zcela odlišné, Martínek ale s jistotou poznal autíčko, jež měl tehdy v ruce :). Je báječné, jak funguje lidská mysl a fantazie. Je báječné, že si může dosadit šťastnou a spokojenou vzpomínku na dobu, kdy úplně šťastný a spokojený nebyl. Důležité je, že teď si dokázal zcela snadno představit sebe, jak si spokojeně hraje, ve dveřích se objeví máma s tátou a on s nimi pak s radostí odchází domů. Je skvělý ten náš kluk!

    Když si Martínek chvíli pohrál a my promluvili pár minut se zdravotní sestrou, která nám tehdy Martínka předávala a která nás dětským centrem provedla, vydali jsme se k východu. Chci přidat jen kratičkou vsuvku. Když před pěti lety tato milá a vstřícná dáma držela Martínka v náruči a chtěla se s ním rozloučit, natahoval už ruce po mně. Jako by se bál, že mu opět zmizíme. Cítil, že jsme na odchodu, Byl to opravdu zvláštní moment. Výborné bylo, že tato žena si na nás pamatovala, že v zařízení stále pracuje a velice ochotně se nás ujala. Martínek si s ní po pár minutách srdečně vyprávěl, nechal se vodit za ruku a obejmout. Opravdu milé setkání. 

   Celá prohlídka centra trvala okolo 20 minut. Na mě chvílemi padly pocity stísněnosti a smutku, ale náš hlavní aktér vypadal spokojeně, což bylo to podstatné. Pro něho jsme celou tuto cestu podnikli. Po bezmála pěti letech jsme vyšli stejnými dveřmi, kterými jsme kdysi odcházeli. Jen tehdy jsme si odnášeli kloučka, který ještě neuměl chodit a mluvit. Kloučka, který byl pro nás velkou neznámou. Teď jsme odcházeli jako rodina. Martínek šel po svých a nadšeně brebentil. Odcházel z domu, kde kdysi žil. Odcházel beze strachu a s jistotou, že jeho domov je jinde. 

   PS: Během naší návštěvy byly všechny děti žijící v centru venku na prostorné zahradě. Přijeli jsme dopoledne, těsně před tím, než se vracely z venku na oběd. Martínek si jich naštěstí vůbec nevšímal. Byl plně zaujatý obrázky, hračkami, výtahem a příjemnou průvodkyní. Já ty děti v zahradě vnímala a nebyl to příjemný pocit. Byla jsem ráda, že jsme alespoň jednomu z nich mohli nabídnout domov, zázemí, lásku a otevřenou náruč. Zatímco si Martínek nadšeně hrál s jejich hračkami, ony netečně a bez zájmu poposedávaly na lavičkách a herních prvků v zahradě si všímaly jen minimálně. Když chybí láska, důvěra a pevné zázemí, nic vás nedonutí k bezstarostné, radostné a kreativní hře. Ani ochotní, milí a snaživí zaměstnanci ústavních zařízení to nemohou změnit. Děti zkrátka potřebují rodinu. Právě tam jsem si to opět naplno uvědomila a ujistila se, že za všechny problémy a starosti ta naše společná cesta stojí.