pondělí 12. března 2018

S jarem ožívám :)

   Jako poslední v republice máme jarní prázdniny. A ty naše jsou opravdu jarní :). I díky nim se po dlouhých týdnech dostávám k napsání příspěvku. Bylo toho tolik, co jsem měla na srdci. Jenže proti mému chtění stály neustálé virózy, únava, Martínkova krize, terapie, změny v práci, změny ve školce, zkrátka bylo toho na mě moc. Když už se náhodou objevila nějaká volná skulinka, neměla jsem sílu zapnout hlavu a raději jsem na pár minut vzala do ruky nějakou nekomplikovanou knihu. Ale čas je milosrdný. Jak plyne, uhlazuje šrámy na duši i těle, dává zapomenout na prožité strasti a přináší s sebou nové výzvy, naděje a radosti. Včera a dnes jsem trávila co nejvíc času venku. Neděle mi přinesla hřející paprsky, ryze jarní ovzduší, modrou oblohu, tající ledy, záplavu květů v předzahrádkách i v lese, bzučící včely, ptačí trylky a dobrou náladu.

   Dnešek byl pro změnu zamračený, deštivý, chladný, větrný a pošmourný. Mně to ale vůbec nevadilo. Toulali jsme se všichni v tom nečase řádně navlečení a já obdivovala květy zkropené dešťovými kapkami a schoulené před zimou. Objevila jsem kromě krokusů, bledulí, sněženek, talovínů a irisů také první drobné fialky, a když se na obloze na pár minut ukázala duha, mé nadšení neznalo mezí. Jaro je tady a mně připadají všechny prožité krušné chvíle najednou tak nějak vzdálené a je mi mnohem lehčeji. Probouzející příroda má obrovskou moc. Pro mě léčivou.
 

O zraněné duši a těžkém období
 
   Pokusím se teď trochu poodkrýt, co nás tedy kromě nemocí a běžných starostí provázelo touto zimou. Byla to Martínkova krize. Ukázalo se, že i přes veškerou naši snahu a trpělivou péči, je to stále velice křehké a zranitelné dítě. V letošním roce je předškolák, a to přineslo různé změny. Ve školce přestoupil do jiného oddělení. Změnily se jeho paní učitelky. Věřili jsme, že je připravený. Moc se na tuto svoji roli těšil. Moc se těšil na školu. První měsíce vypadalo vše ideálně. Ze školky chodil nadšený. S podzimem ale nastala změna. Byl často podrážděný, občas nezvladatelný, ve školce přibývaly stížnosti. V prosinci se vše ještě zhoršilo. Přestával s námi komunikovat. Stejně jako v počátcích našeho soužití si hrál na psa. Schovával se pod stolem, vrčel na nás. Ve školce odmítal plnit úkoly, začal se vyhýbat kamarádům, stranil se kolektivu, špatně spával, neustále vyžadoval sladkosti. Vrátili jsme se na úplný počátek. Co jsme roky budovali, zhroutilo se jako domeček z karet. Začal být agresivní. Ničil věci. Byli jsme zoufalí. Nakonec jsme nemohli ani na nákup. Všude tropil scény, křičel, válel se po zemi. Nemohl do školky, nemohl na návštěvu. Nedokázali jsme mu pomoct. Na tři týdny jsme se museli zavřít doma. Izolovat se od všeho a všech. Chod naší rodiny se opět musel striktně podřídit jeho potřebám. Ocitli jsme se "na začátku". Já i manžel jsme si museli vzít volno z práce. Sama jsem Martínka nedokázala zvládnout. Opět jsme praktikovali pevné objetí, zpívali, tišili, chránili naše děti před jeho agresivními útoky. Chránili jeho, aby si nemohl ubližovat. Poprvé jsme požádali naši doprovázející organizaci o pomoc. Do našeho domu přišel několikrát terapeut, ale popravdě jeho rady mi nepřišly moc prospěšné. Nicméně Martínek si ho oblíbil a bylo pro něj důležité, trávit čas s někým, kdo jeho chování nesoudí. Kdo nepoukazuje na to, že "takto se předškolák chovat nemůže". Jinak jsme slyšeli odsudky od nejbližší rodiny i od našich dětí. Vyslechli jsme věty typu: "To je hrozné, jak se chová." "Podívej se, co zase dělá." Viděli jsme to sami dobře, jenže co s tím? Mohli jsme jen doufat, že se nám náš usměvavý a milý temperamentní klouček zase vrátí. Byly ovšem chvíle, kdy jsme si kladli otázku, zda to vůbec dokážeme zvládnout. Naštěstí jsme na to byli dva. Mohli jsme se o sebe opřít, povzbuzovat se, dodávat si odvahu a víru. Snad každou noc jsem se budila s pláčem a můj muž mě jen objímal a nechal vybrečet se v jeho náruči. A já pak nechávala Martínka, aby se vyzuřil a vybrečel v té mé. Dva týdny jsme prožívali permanentní vyčerpání a stres a netušili, zda opět vyjde slunce. Třetí týden se situace začala krůček po krůčku zlepšovat a Martínek se opět začal usmívat.

   Teď už je vše jako dřív. Je ho všude plno, je hlučný, divoký a temperamentní, ale také vtipný, zvídavý, usměvavý a citlivý. S kamarády je mu zase dobře, školku miluje, hodně se mazlí, pořád povídá a denně nám opakuje, jak moc nás má rád. V každém případě jsme se školkou vyjednali změnu přístupu k němu a dohodli se na tom, že bude do školky docházet pouze na dopoledne. V práci mi vyšli maximálně vstříc a od druhého pololetí mám poloviční úvazek,  abych v poledne mohla vyzvednout Martínka. Pravděpodobnou příčinou celé této situace byl pouhý fakt, že jako na předškoláka na něj bylo kladeno více požadavků a nároků než dříve a on se pomalu ocital pod stále větším tlakem. Čím víc byl pod tlakem, tím víc zlobil, čím víc zlobil, tím víc byl napomínán a pomalu se roztáčel kolotoč, o kterém jsme neměli ani tušení. Postupem času si vysloužil nálepku "zlobivého kluka" a byl kárán a usměrňován víc než ostatní děti. Věděl, že má poslouchat, a proto přestával komunikovat i s námi. Nechtěl přiznat, že ve školce "zlobí". Denně jsme ho nabádali, aby poslouchal paní učitelku a netušili, co se v něm odehrává. Dělal, co mohl, ale stále to bylo málo. Snažil se vydržet sedět a plnit pečlivě úkoly, není však stejně klidný a trpělivý jako většina spolužáků, a proto opakovaně selhával. Cítil, že není stejně „dobrý“ jako ostatní. Sám se začal považovat za "zlého kluka" a přestal si věřit. Byl přesvědčený, že jen zlobí a neumí být hodný. To nám později několikrát zopakoval.


  Dítě, které opustila jeho matka, takové přesvědčení nosí v hloubi duše v sobě. Je pro něj snadné uvěřit tomu, že je nechtěné, špatné a nemilované. Věřit v bezpodmínečnou lásku a přijetí je pro děti s poruchou vazby a traumaty opravdu těžké. Ještě na podzim jsme byli přesvědčeni, že jsme již mnoho věcí překonali, ale prožité události nám jasně ukázaly, že zranění duše je něco, co nelze zdolat během měsíců a roků. Zranění duše zůstává a čeká na příležitost, kdy se znovu otevře se vší svou bolestí a naléhavostí. Zjistili jsme, že se máme stále co učit a že se nemůžeme nechat ukolébat zdánlivým klidem, protože bouře může vypuknout bez varování. Tentokrát jsme ji překonali, ale uvidíme, jak si poradíme s dalšími. Neberu jako samozřejmost, že vše bude dobré. Věřím ale, že s Boží pomocí přečkáme i další výzvy a nástrahy. Snad nám vydrží síly, trpělivost a především láska.

Krásné jarní dny přeji :)

2 komentáře :

  1. Martínek má podle mě nakonec velikánské štěstí, že se dostal do Tvé rodiny. Držím palce, ať jste společně šťastní :)

    OdpovědětVymazat
  2. Buďte s jarem všichni šťastni. Pevně věřím, že Martínkova velká krize byla tou poslední. To Ti z celého srdce přeji. Velký obdiv manželovi! Měj se a piš.

    OdpovědětVymazat