Prezident 2018 - výsledek

   Už pár dní se chystám vyjádřit se k výsledku voleb. Nabírám síly. Otřepávám zklamání. Nespala jsem. Brečela. Cítila až fyzickou bolest. Teprve včera se mi částečně ulevilo. Můj plamínek naděje pořád hoří.  Smutná jsem stále, ale ten první silný nával emocí se zmírnil. Jsem člověk, který vše silně prožívá. Do všeho jde nejen rozumem, ale i srdcem. O všem dlouze přemítám. Než se rozhodnu, dlouho zvažuji veškerá pro a proti. Nevrhám se do věcí po hlavě a bez rozmyslu. Ale když jednou něco slíbím, myslím to vážně a je to pro mě závazné. Stejně přistupuji i k volbám. O politiku se obecně zajímám celkem aktivně, ale před volbami se do ní nořím ještě hlouběji. Čtu, sleduji diskuze, snažím se mluvit s přáteli, sleduji jednání poslanecké sněmovny...Pak teprve vybírám pro mě přijatelné strany či kandidáty a mezi nimi poté volím již víceméně srdcem. A nutno podotknout, že potom většinou prožívám zklamání (nikdy dříve ale nebylo tak obrovské jako teď), protože většina voličů se téměř vždy přikloní k těm, kdo mají nejútočnější volební kampaň a s pravdou si při ní hlavu lámou jen minimálně.  K těm, kdo umí zacílit na strach z něčeho neznámého, kdo využije lži a pomluvy, kdo zaplaví republiku nejvíce billboardy a rozdá nejvíce planých slibů. Zkrátka výsledek bývá v mých očích častěji o dobře zvládnuté reklamě než o skutečných pohnutkách a schopnostech jednotlivých stran či kandidátů.  Pokud jde ale o volby do poslanecké sněmovny či zastupitelstev obcí, hlasy menšiny mají zastoupení v opozici, nejsou tedy „vyhozeny v koši“. Při volbě prezidentské (tedy v současném podání přímé volby) je ale jedna část voličstva odsunuta a označena za poražené.  A co víc, je takto označena samotným nově zvoleným prezidentem, který by měl ale z podstaty věci být prezidentem všech. Obrovská část obyvatel jednoho státu se tak ocitá v jakémsi vakuu. Prezident, morální autorita národa, je považuje za poražence a stoupence nějaké „pražské kavárny“ a sám se cítí být vítězem. Nikdo nepátrá po tom, proč tolik lidí toužilo po změně a nikdo je neujistí, že bude brát ohled na jejich hodnoty, pocity a přání a že vnímá jejich nasazení, se kterým o tuto změnu usilovali. Jako člen této „poražené“ skupiny, se cítím být zrazená, bezbranná a plná beznaděje. Je to jakoby nově zvolený starosta obce rozhodl, že bude řešit pouze problémy svých voličů a ten zbytek, ať uzná porážku a na celé volební období „zavře ústa“.  Zarážející je pro mě na celé této situaci již samotný fakt, že se o post prezidenta republiky uchází někdo, kdo se pro opojný pocit radosti z výhry a následné moci, neváhá uchýlit ke lži, urážkám, manipulacím s fakty, vyvolávání strachu a nedodržování daného slova. Co tedy vlastně dnes znamená „morální autorita“? 

   Já sama to nechápu. To přiznávám zcela narovinu. Naivně jsem byla přesvědčená o tom, že za pětiletý mandát MZ musí všichni vidět, že chování a vystupování hlavy státu je mnohdy ostudné a nedůstojné. Že lidé v jeho okolí jsou pochybní. Že kreativní přístup k naší Ústavě je na hraně přípustnosti. Že je na Hradě běžnou praxí chovat se podle přísloví: „Sliby se slibují, blázni se radují!“ Osobně nevím, co pozitivního nám ještě nově zvolený prezident Miloš Zeman může přinést. Budu se ale opravdu ráda mýlit. Ráda přiznám, že mě mile překvapil. Ráda budu svědkem toho, že stmelí národ a prokáže se jako prezident, kterému záleží na každém občanovi této republiky. Z celého srdce ráda změním svůj pohled na něj.  I když jsem jej nevolila, je to znovu i můj prezident a já nechci přežívat dalších pět let ve studu za něj, chodit se sklopenou hlavou a zavřenými ústy.  Beru to jako nový začátek. Slibuji, že pokud si zaslouží mou úctu a projeví se jako morální autorita svého národa, uznám, že jsem se hrubě spletla. V lidech se většinou nemýlím, ale s potěšením udělám výjimku, protože jedině tak to nebude pět promarněných let.

   PS: Co mě ale velice těší, je volební účast a aktivizace celé společnosti. Touha po změně na jedné straně a touha po neměnné stálosti na druhé, vždy však motivovaná snahou o to dobré pro náš stát. Pokud se tato snaha nikam neztratí, pokud nezdar nepřivede velkou skupinu lidí k rezignaci, máme naději. Mluvme spolu, diskutujme, naslouchejme si, přemýšlejme o tom, co vlastně chceme. Neurážejme se, nedělme se na „pražskou kavárnu“ a „zbytek republiky“, na „vzdělané“ a „nevzdělané“, na „lidi z měst“ a „lidi z venkova“, zůstaňme pohromadě. Každý z nás je především jedinečný člověk se svým jedinečným pohledem na svět a ať se rozhoduje tak či onak, dělá to s přesvědčením, že se rozhoduje dobře. Pamatujme na to, nebuďme nedůvěřiví k sobě navzájem, nenechme se rozeštvat a nestaňme se loutkami v rukou mocných. O to prosím zvlášť v této vypjaté atmosféře, kdy se dost možná bude pomalu ale jistě projevovat, že vítězem se vlastně nestal vůbec nikdo z nás.