Když je změna nepřítelem

   Dnes se potřebuji nutně vypovídat. Dnes využívám na pár okamžiků blog k jeho původnímu účelu, tedy k vypsání se z problémů souvisejících s pěstounstvím.

   Původně měl být dnešek úplně idylickým dnem. Mám volno z práce. Odpoledne máme domluveno setkání s Martínkovým nejlepším kamarádem a jeho maminkou. Mají slíbeny hranolky. Výjimečně. Je totiž dnes jejich výjimečný den. Oba chodí do ZUŠ do „dramaťáčku“ pro předškolní děti. A nutno dodat, že Martínek má silný herecký talent. Především pro role dramatické a neméně i pro role komediální. Raději ho osobně vidím v těch druhých. Nicméně ráno se rozhodl pro roli první. A byla to vážně síla. Teprve se z toho pomalu otřepávám.

   Na jeho obranu nutno říct, že pro jeho citlivou duši poznamenanou nesnadným vstupem do života, plným nejistoty, obav a s absencí stabilní uklidňující náruče, je toho opravdu hodně. Já, která se mu snažím tu stabilní mateřskou náruč vynahrazovat, jsem občas ráno doma a občas také ne. Až na výjimky ho ale do školky nevodím, tak činí táta. Sem tam ho ze školky vyzvedávám. Ale tu a tam ho vyzvedává babička, bratr, sestra, teta či táta. Prostě zmatek nad zmatek. Zvlášť pro toho, koho děsí každá změna a vyjetí se zaběhlých kolejí. Pro toho, kdo potřebuje jasně daná pravidla a velice stabilní prostředí. Když se k tomu přidá ještě nervozita spojená s narozením mladšího sourozence (a on to prožívá nebývale těžce), nádavkem sourozence, kterého hned tak neuvidí a nemůže s ním vyrůstat, je to prostředí jako vyšité pro tragické role. Dnešek k tomu přidal ještě roznětku v podobě brzkého ranního odjezdu mého muže. Martínek vstával do rána bez táty a do školky měl být odveden mámou. Už v předchozích článcích jsem se zmiňovala o tom, že odvedení do MŠ mnou je poslední týdny problém. Ale doposud to byly jen takové menší dramatické epizodky. Dnes to byla ale hlavní role v přímém přenosu.

   Z domu jsme odcházeli s křikem. Velikým. Na ulici se všichni ohlíželi. Občas měl někdo snahu na Martínka promluvit a zeptat se, co se mu stalo. Odměněn byl vřískotem určeným přímo mu. Na to se mi dostávalo rad typu: „Maminko, to bude chtít na zadek.“ nebo „Na tohle by pomohla studená sprcha“. Kdyby to tak šlo vyřešit, přiznávám, že bych se k tomu asi i uchýlila. Jenže už dříve jsem se ho pokusila uklidnit plácnutím přes zadek či omytím obličeje studenou vodou. Na mé děti to zabíralo. Na Martínka to naopak působí jako červený hadr na býka. Byla jsem bezradná. Cestou jsem ho několikrát obejmula. Zůstávala klidná. Vysvětlovala, že táta musel odjet brzo, ale že jsem si myslela, že my dva si užijeme pěkné ráno. Budeme zase spolu. Projdeme se do školky. Ujišťovala jsem, že zítra už bude vše jako obvykle a půjde s tátou. Nic platné. S křikem jsme se přibližovali ke školce. Doufala jsem a věřila, že se situace nějak změní. Že emoce vybublají, obejmeme se a bude dobře. Bohužel se tak nestalo. Naopak před školkou se Martínek zapřel o dveře a trval na tom, abych zavolala tátu. Kolem chodili vyplašené děti a spěchající rodiče. Byla jsem na vážkách, co udělat. Zda se obrátit a vzít toho křiklouna domů a přehodnotit všechny dnešní plány. Nebo zda ho prostě dát do školky násilím a doufat, že se po chvilce uklidní. Vzpomněla jsem si na dítka v jesličkách, která tu a tam svým nešťastným maminkám také předvedou srdceryvnou scénu a za 10 minut si už spokojeně hrají s hračkami, po té, co se uklidní v naší náruči. Některé jiné děti ale opravdu probrečí celý den, takže rada nad zlato. Nakonec situaci vyřešila sama paní učitelka, která prostě vešla do šatny, Martínka vzala do náruče a beze slova ho plačícího odnesla do třídy. Druhá mě přišla uklidňovat, ať jdu domů, že v případě potřeby zavolají. 

   A tak teď místo plánovaného úklidu, praní a vaření, sedím se staženým žaludkem u počítače a píšu tyto řádky, zatímco telefon mám položený na stole před sebou. Přemýšlím, zda děláme něco špatně. Zda nebyla chyba nastupovat do práce. Zda jsem mu málo oporou. Nemám málo trpělivosti či lásky. A v duchu se pak uklidňuji, že nejsem zodpovědná za to, jak těžce prožívá všechny změny. Za to, že jeho dobrá nálada a vyrovnanost stojí na tak křehkých základech. Mrzí mě to. Bolí. Nevím, co víc udělat. Jak jinak. Je u nás skoro tři roky, ale občas stojíme zase na začátku. Tápeme. Nevíme. Hledáme. Nechápeme. Nejsme si sebou jistí. Já teď například netuším, co mě čeká odpoledne ve školce. Zda mě uvidí rád nebo bude vyžadovat tátu. Zda mě má rád a věří mi, i když jsem ráno celou tu situaci nedokázala zvládnout a uklidnit ho. I když jsem ho nechala násilím odnést paní učitelkou. Moc bych chtěla, aby mi odpoledne vběhnul do náruče, vzal mě za ruku a šel se mnou domů a cestou štěbetal všechny své dnešní zážitky. Moc bych si přála, aby si byl jistý tím, že jsem tady pro něj, že ho mám ráda a nehodlám ho opustit. Moc bych si přála, aby náš vztah měl jednoho dne stejně stabilní základy, jako má vztah s mými biologickými dětmi. Abychom za každé situace věděli a cítili, že se milujeme a patříme k sobě. Teď je mi ale opravdu úzko. Zažila jsem dnes zase jedno poprvé.

Pod bouřkovými mraky

  

   Poslední dobou mám pocit, že se z tohoto blogu začíná stávat blog výletní. A přitom z mého pohledu těch výletů až tolik není. Jenže není ani moc času na psaní a ty naše společně strávené chvíle mimo domov jsou pro mě oázou ve shonu, každodennosti a starostech. Navíc minulý týden se přes nás přehnala střevní chřipka. Letos už druhá :(. Dny to tedy byly náročné. Hlavně s Martínkem. On, nemoci a jejich snášení, to je kapitola sama pro sebe. Naše ostatní děti, to jsou marodi stateční. Žádní ufňukánci. Dítka tiše trpící, nikoho neobtěžující. Martínek je úplný opak. Jak ho někde píchne, je to hned samý pláč, křik a kňourání. V noci nenechá vyspat nikoho, a to ani v případě, že těm ostatním je ještě mnohem hůře než jemu. Zkrátka jeho nemoci jsou občas trochu hororové a když se mu uleví, oddychneme si všichni :). Jsme šťastní, když opět poletuje po domě, vymýšlí lumpárny, směje se, křičí, staví z kostek, maluje, tancuje si, zpívá. A protože naštěstí on má už svůj boj s viry za sebou, využili jsme situace a vyrazili v neděli alespoň na kratičký výlet. Původně jen úplně pohodovou vycházku k rozhledně na Velkém Kosíři, kopci zvanému "hanácký Mont Blanc". Procházka celkově nepřesáhne čtyři kilometry a u nás na Hané, je to takové tradiční a velice vyhledávané výletní místo. Vybrali jsme jej tentokrát hlavně proto, že s viry pro změnu zápolila Štěpánka, kterou jsme nechali doma, což pozornému čtenáři na fotkách možná neujde :).

Když jsme vycházeli, obloha byla modrá, sluníčko nás provázelo a na déšť jsme ani nepomysleli.

Martínek se statečně sám vydal dupat po dřevěném mostě a věřte, že nás to stálo hodně přemlouvání :).

Pár krásných chvilek jsem si prožila u kapličky mé nejmilejší Panny Marie, ale už ta nás varovala, protože za jejími zády se modrá obloha bleskurychle měnila na šedou a dešťovou.

O pár okamžiků později už se z nebe spustily proudy vody, ale jako zázrakem se v tom okamžiku na kraji lesa vynořilo zastřešené posezení (no není Panna Marie úžasná), v němž jsme ten nečas pohodlně přečkali a bylo nám nádherně :).

 Cestou k rozhledně jsme našli místečko s borůvkami. Překvapení veliké. Vůbec jsme netušili, že už by někde byly zralé. Bylo to opravdu milé překvapení a chutnaly výborně, prostě jako borůvku utržené v lese pár chvilek po dešti. Co vám budu povídat, prostě mňam, mňam :).

A pak se z lesa vyloupla rozhledna a my si vyšlapali na její vrchol.

Ty rozhledy a výhledy po naší milé Hané byly báječné. Vidět byly i Jeseníky a Beskydy. A naši úrodnou rovinu všude kolem.

Až v jednom směru naše klidné rozhlížení a hledání všech známých vísek v okolí, vyrušil pohled na bouřkový mrak. Bylo to fascinující. Nikdy jsem ještě neviděla bouřku takhle v přímém přenosu. Tu šedivou masu plnou blesků, hromů a vody. Žasli jsme a obdivovali, než nám během pár minut došlo, že se to bouřkové mračno žene přímo našim směrem. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se rozhodli vzít to úprkem k autu, doufajíce, že budeme rychlejší než ono. A co jsme si vymysleli, to jsme i vykonali. Běželi jsme z kopce, necelé dva kilometry a bylo to skvělé :).

Martínek si ještě zatančil mezi prvními kapkami, přibližně v místech, kde nás chytil předchozí liják.

Já si ani v počínajícím dešti neodpustila fotku kytiček. Vždyť to všude kvetlo tak krásně barevně. Pak už jsem ale foťák ukryla pod tričko (na déšť jsme prostě nijak vybaveni nebyli, to je u nás celkem normální) a zastavila se až u auta. Nasedli jsme mokří, zpocení, spokojení, plni zážitků a společně prožitého dobrodružství. Za pár okamžiků byl z deště lijavec a pak už jen lilo a lilo, celou noc a celý den. Nám bylo ale dopřáno, zažít moc pěkné chvíle a užít si jindy přeplněnou rozhlednu téměř jen pro sebe. Bylo to moc pěkné. Bylo nám spolu hezky. Štěpánka to doma zvládla dobře a ráda si odpočinula chvíli v tichém domě. I takový okamžik je u nás vzácný, takže neděli vyhlašuji za vydařený den :). A vyhlížím dny další, stejně příjemné a nezapomenutelné.









  

Velehrad a Modrá

   Venku prší. Co prší, leje! Děti se snaží uklidnit naši vystresovanou fenečku, která má z bouřek opravdu panický strach. A můj muž je na rybách. Čekám ho zanedlouho promoklého, ale šťastného doma. A pokud bude vše jak má být, bude ještě k pozdní večeři kapr :). Já osobně ho tedy nemusím, ale zbytek rodiny si u něj spokojeně pomlaskává a to je hlavní.

   Já se rozhodla využít tu chvilku deště k napsání pár řádků. Ráda bych se podělila o náš sobotní výlet. Nebyl sice úplně vydařený, ale to nebyla chyba místa. Spíše našeho načasování a rozpoložení. Jenže já to místo musela navštívit. Měla jsem k tomu opravdu důležitý důvod. Je to pro mě místo s velice silnou energií. Místo, kde vnímám Boha silněji a jasněji, než kde jinde. Místo, kde musím být, když je mi opravdu úzko, když se potřebuji pomodlit. Na tomto místě jsem si vymodlila naší Alžbětku. Tehdy jsem toužila ještě po třetím dítěti, velmi moc. Dlouho se ale nedařilo. Nevzdávala jsem to. Prosila Boha, modlila se, věřila. A v té úžasné bazilice jsem tehdy dostala od Boha po dlouhých měsících naději, odešla jsem s pocitem, že vše bude dobré. A do roka se nám narodila Alžbětka. Mé štěstí nebralo konce :). Doteď mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Byl to jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě. Od té doby se do baziliky na Velehradě vracíme každý rok. Poděkovat. Zavzpomínat. Nasát energii toho místa. Před dvěma lety se nám na stejném místě podařilo zažehnat manželskou krizi. Prožívali jsme nelehké časy a tak jsme jednoho dne vyrazili směrem k Uherskému Hradišti. Místo opět zafungovalo. Zázračně. Odcházeli jsme s manželem ruku v ruce, slzy nám stékaly po tvářích. Silně jsme tehdy cítili, že k sobě patříme. A teď bylo opět zle. Naštěstí ne u nás, ale u velmi dobrých kamarádů. Jejich malá dcerka vážně onemocněla. Zatím nikdo neví čím, ale není to dobré. V pátek skončila v nemocnici. Věděla jsem, že musíme něco udělat. Nemohla jsem jinak. Rozjeli jsme se tedy na Velehrad. Zažila jsem tam něco moc zvláštního. Úplnou slabost a vyčerpání. Slzy tekly proudem. Modlili jsme se všichni. Ještě nevím, zda naše přímluvy nějak pomůžou. Ale vím, že jsme udělali, co jsme v tu chvíli mohli. Čekám na zprávy od kamarádů. Myslím na tu malou předškolačku každý den. Moc bych si přála, aby opět byla veselá, usměvavá, hrála si, malovala a běhala se svými sourozenci. A znovu a znovu děkuji Bohu, že já mám všechny děti u sebe doma, zdravé a spokojené. Často zlobící a zuřící. Odmlouvající a hádající se. Nepořádné, vysedávající u televize či počítače. Ale také vtipné, hodné, milé, ochotné pomoci, když je třeba. Smějící se, vymyšlející bláznivé hlouposti. Tulící se a teď zrovna dojemně se starající o vystrašeného pejska. Jsem opravdu šťastná žena! Já ano a soucítím se všemi maminkami, které takové štěstí nemají. Moc bych jim přála, aby to šlo nějak změnit. Já s tím ale nezmůžu nic. Můžu se jen přimlouvat k Bohu a děkovat za to svoje neskutečné štěstí.

   Když se vydáte na toto nádherné poutní místo, nebudete rozhodně litovat. Není zde jen bazilika, ale v sousedící obci Modrá se nachází archeoskanzen, který také určitě stojí za návštěvu. Od Velehradu je to asi kilometrová příjemná procházka kolem dvou malebných rybníků.

   My jsme tentokrát do archeoskanzenu nezavítali. Byli jmse v něm už několikrát. K návštěvě jsme si ale vybrali sousedící expozici s názvem Živá voda. Jedná se o rybník a k němu přilehlou budovu, vše postaveno poměrně čerstvě, tuším tak maximálně dva roky zpátky. Pod rybníkem je vybudovaný tunel, z něhož můžete pozorovat ryby žijící v jeho kalných vodách. Pro mé dva rybáře (k tátovi se s rybařením přidal i Štěpán), neskutečný zážitek. Byli ve svém živlu. Poznávali ryby, žasli nad jejich velikostí. Spokojenost veliká. Já jsem se pro změnu kochala bylinkovou zahrádkou vybudovanou v celém areálu. V budově je ještě expozice týkající se života v rybníce a jeho okolí. Opravdu pěkné místo. V létě se navíc můžete v oddělené části rybníka i koupat, což musí být zvláště pro děti příjemný zážitek.

 

   Navíc Velehrad se nachází v krásném kraji. V kopcích kousek na ním je malá rozhledna, u které jsme se krátce zastavili. Původně jsme se chtěli projít, ale jelikož Martínek nebyl celý den ve své kůži, neustále poplakával, kňoural a odmítal chodit, vystoupili jsme z auta jen my dva s manželem, porozhlédli se po tom nádherném kraji jen pár minut a potom už ujížděli směrem k domovu. Martínkova maminka čeká miminko každým dnem a jeho nervozita začíná být neúměrně veliká. Chce jet za ní, mluví o ní i o miminku denně, nic ho nebaví. Zkrátka je to s ním teď opět hodně těžké. A ještě těžší to bude. Nevadí, každá pěkná a klidná chvilka se počítá :).

 

PS: je po dešti a z kuchyně voní smažený kapr :)

Můj nový nádech

  Poslední dobou se u nás stále něco děje. Hodně se vše roztočilo od začátku dubna, kdy jsem nastoupila do práce. Dny běží velmi rychle, občas ani nevím, který den vlastně je. Jak už jsem dříve psala, Martínek tu změnu snášel těžce. V současné době je už mnohem klidnější a vyrovnanější. Teď naopak narážíme, pokud ho do školky vedu já. Zvyknul si na tátu. Máma má být ráno v práci. Nepravidelnost mu nesvědčí. Často ho musí odpoledne vyzvedávat a hlídat starší děti a ne vždy to probíhá hladce. Zkrátka je to všechno komplikované a před námi prázdniny. Hodně jsem se tím vším protrápila. Opravdu velice. Probdělé noci, dlouhé chvíle přemýšlení. Rozhodla jsem se, že budu muset hledat jinou cestu. Končím v jesličkách. Po dětech se mi bude stýskat. Navázala jsem s nimi pěkné vztahy. Mnohé mi přirostly k srdci. Rapidně ubylo pláče. Dítka odcházejí domů usměvavá a spokojená. Hodně se s nimi mazlím, zpívám, povídám. Děláme blbosti, předvádím zvířátka, dokola opakuji básničky…Spokojené jsou i maminky. Jenže já jsem pod tlakem. Domů se vracím unavená, hodně ze sebe nechávám v práci. U těch malých drobečků, co to musí zvládat bez maminek, které mají většinou taková zaměstnání, která si žádají jejich rychlý návrat do práce. Jsem šťastná, že já si mohla rodičovskou dovolenou užít. Být se svými dětmi. Prožívat s nimi každý den. Zažívat tu svobodu chvil, které jsme si určovali sami. Byly to krásné časy. Nezapomenutelné. Vzácné. A také jsem za tu dobu v jesličkách zjistila hodně o sobě. O tom, co jsem schopná a ochotná zvládat. O tom, jak moc se na všech stranách odráží mé rozladění a vyčerpání. O tom, že toho sice dokážu zdolat hodně, ale čím jsem starší, tím méně se mi to zdolávat chce. Uvědomila jsem si, že chci prostě žít. Ne dělat, co musím. A uvědomila jsem si plně také to, že v každé práci jsem nahraditelná. Jen pro své děti ne. Nikdo jim mámu nenahradí. A už vůbec ne Martínkovi. Protože tomu už mámu nahrazuji a cítím to jako velikou zodpovědnost. Rozhodla jsem se tedy ke konci června z jeslí odejít. Bylo to rozhodnutí bolestné, ale zároveň úlevné. Šla jsem do toho bez ohledu na to, co bude dál. A byla jsem za to odměněna. Dnes mi přišla nabídka ze zdejší školy, nastoupit od září jako asistent pedagoga. Bude to opět náročné. Ale na zkrácený úvazek a v místě bydliště. Budu moct Martínka vodit do školky a odpoledne vyzvedávat. Budu mít víc času na své děti. Budu mít společně s nimi prázdniny. Věřím, že to půjde. Že tohle může být cesta. Alespoň na rok či dva. Martínek dostane zpět svou pravidelnost a jistoy. Přestanu zatěžovat starší děti jeho hlídáním a vyzvedáváním. Budu moct být pracující máma, máma co dokáže zvládnout oboje. Moc bych si přála, aby to tak šlo. Aby u nás bylo dobře. Abych tu byla, když mě děti potřebují. Cítím úlevu a naději. Jsem vděčná za to, že dostanu ještě další šanci prožívat se všemi svými dětmi jejich volné chvíle. Znovu se nadechuji a těším se.

Přečteno v květnu

   Dnes se chci po čase opět podělit o své dojmy z nedávno dočtených knih. Snažím se ukrajovat si pro sebe chvilky na čtení a protože jezdím do práce autobusem, využívám okamžiky před příjezdem autobusu k četbě. Také mám už několik týdnů problémy se zubem a dost času tak trávím v čekárně před ordinací. Jak jinak než s knihou :). Díky tomu, že něco tak báječného jako knihy vůbec existuje, jsem pak za takové čekací chvilky vděčná, neb mění promarněný čas čekání na čas zábavný, relaxační, na čas jen pro mě. A to si vážně moc užívám :). Zkrátka díky všem těmto darům, se mi za květen podařilo přečíst hned dvě knihy! Jupí! Čtení je vedle toulek v přírodě moje téměř nejoblíbenější činnost. Nejlepší ze všeho je kombinace obojího. Tedy ležet v trávě, projíždět očima stránky knihy a občas pohledět na nebe a plující mraky. To je pro mě blaho, které si ale většinou užívám jen na dovolené. Pokud se mi tedy podaří přesvědčit mého drahého chotě, aby vzal děti někam na procházku, koupaliště či zmrzlinu. A jelikož mám toho nejbáječnějšího muže, většinou mi nejméně jedno čtecí odpoledne věnuje :).

   Teď ale ke knihám nedávno přečteným. Na úvod musím říct, že ani jedna z nich mě vyloženě nenadchnula, ale ani jedna mě nezklamala. Rozhodně se mi obě nějakým způsobem vryly pod kůži a troufám si říct, že budou patřit mezi knihy, které mi utkví v paměti. Nutno dodat, že paměť mám celkem děravou, takže obsah většiny přečtených knih si po čase již vůbec nevybavím. Spíš jen dojem, který mi z nich zbyl. Často jen to, zda se mi líbila, či ne. Tyhle dvě knihy ve mně ale rozhodně vyvolaly spoustu emocí, proto se mi ze vzpomínek jen tak nevymažou. Dějově nebyly nijak výrazné, ale prosycené emocemi a pocity. Společné měly i to, že se odehrávají v časech minulých. Pojďme si je tedy představit trochu blíže.

   První dočtenou knihou je Madame Picasso od Anne Girardové.
Jde o příběh na základě skutečného životního osudu malíře Pabla Picassa a jeho životní lásky. Bohužel lásky předčasně a tragicky ukončené. Celý příběh se odehrává na začátku 20. století a jeho konec spadá do průběhu 1. světové války. Geniální umělec s nelehkým životním osudem, bouřlivou povahou, muž plný emocí a v sobě dušených strachů, obav a prožitků, potkává v kabaretu Moulin Rouge v Paříži Evu Gouelovou. Toto setkání se mění ve velikou lásku, zbourání dosavadních životů a vztahů u obou hlavních hrdinů a propojení jejich životů. Žijí spokojeně, Picasso se i díky podpoře své nové partnerky pomalu stává uznávaným malířem a jejich budoucí život se barví do růžových barev. Bohužel téhle veliké lásce není vyměřen příliš dlouhý čas. Končí tragicky. Neubránila jsem se slzám. Opravdu dlouho jsem u čtení knihy tak intenzivně neplakala. Ronila jsem slzy dlouho. Vědomí, že tohle všechno se skutečně stalo, že tuto bolest někdo opravdu prožíval, toto vědomí orámovalo můj prožitek a ještě několik dní jsem neúnavně vyhledávala manželovu náruč a užívala si ty krásné chvíle a vědomí toho, že já mám svoji lásku stále po svém boku. O život Pabla Picassa ani o jeho tvorbu jsem se dříve příliš nezajímala. Věděla jsem pouze, že byl výstředním člověkem malujícím zvláštní obrazy. Že se pojí s kubismem, že jeho obrazy jsou tedy plné geometrických tvarů. To je asi vše, co jsem o něm donedávna věděla. Po přečtení knihy je mi tento člověk mnohem bližší. I kubismus najednou vidím jinak. Pochopila jsem, že některé silné prožitky zkrátka nejde vyjádřit pouhým namalováním reálných věcí. Že dostat ze sebe ven něco silnějšího, si žádá volnější techniku, barvy, tvary, vize. Zkrátka ač nebude tato kniha patřit mezi mé nejoblíbenější, přesto se mi líbila velice a dala mi mnoho. I proto ji teď věnuji svůj čas a dělím se s vámi všemi o své dojmy. Strávila jsem v její společnosti nejednu emocemi a city protknutou chvilku. A navíc si přiblížila život a atmosféru doby na začátku 20. století.

GIRARD, Anne-Sophie. Madame Picasso. Vydání první. V Praze: Metafora, 2015. 347 stran. ISBN 978-80-7359-446-6.

   Druhou přečtenou kniho je klasika od Emily Bronteové Na Větrné hůrce. Přiznávám, že od dob povinné školní četby na ZŠ či gymnázium, jsem po díle dávno napsaném téměř nesáhla. Většinou si vybíram nověji napsané tituly, ale řekla jsem si, že občas by to chtělo změnu. A mezi regály v knihovně mi padl zrak na tuto knihu. Šla jsem tedy do toho a nemůžu říct, že bych litovala. Možná jsem od jejího přečtení čekala víc, ale to je hlavně můj problém. Kniha je rozhodně kvalitní a vtáhla mě do děje. Odehrává se na začátku 19. století v prostředí anglických venkovských sídel. Děj knihy je poměrně napínavý, ač se hlavní aktéři téměř nehnou z jednoho místa. Přesto se za těmito chladnými zdmi v téměř neosídleném kraji s minimem lidí a sociálních kontaktů, odehrávají velká dramata. Při čtení knihy jsem úplně cítila chlad a ponurost větrem bičované usedlosti. Samotu jejích obyvatel. Jejich hledání svých krátkých chvilek štěstí a jejich zoufalství a ztrátu, když tyto okamžiky pominuly. Zaskočilo mě, jakou samotu museli lidé v té době snášet. Jaké ponižování a těžkosti života. Jaký byl přístup k dětem a jaký k lásce a citu. Co všechno byl každý z hrdinů schopen udělat pro naději a vidinu lásky, života se spřízněnou duší. Jak každý zoufale hledal trochu toho lidského štěstí a když ho nenacházel, zatvrzoval svoje srdce a uspokojení svého citu pak nacházel v ubližování druhým. V hraném nezájmu o jiné, v nasazení masky, která pomáhala snášet vnitřní utrpení. Kniha má nejenom napínavý příběh, ale je i hlubokou sondou do duše nešťastných lidí. Zmar několika životů, osudů, nadějí a snů na konci střídá jeden nový a nadějný začátek. Na konci knihy probleskne naděje na to, že může být lépe. Že i v prostředí krutosti, zanedbávání a nedostatku lásky může vyklíčit cit a radost ze života. Že v každém okamžiku naděje pořád zůstává. Že život umí být krásný i krutý a že naši předkové dokázali zvládnout a přežít hodně těžkých chvil. Překvapilo mě, v jakém osamocení museli mnohdy prožít svůj život a kolik zla se může vejít do jednoho lidského srdce. A jak se toto zlo může rozšířit všude kolem, aby na konci příběhu mohlo nakonec pokojně odejít. Moc pěkné čtení. Zvláštní, úchvatné, napínavé. Celý příběh se mě dotkl o to více, když jsem si představila jeho pisatelku. Dívku, samotnou vyrůstající v té době na ponurém panském sídle. Dívku, žijící v době, kdy ženy něměly moc práv. Přitom statečnou a odhodlanou, přes všeobecné lazení tehdejší společnosti, tento román napsat. Smekám před Emily. Její život byl krátký, přesto po ní zůstalo jedno veliké dílo. Jsem ráda, že jsem ho přečetla.

BRONTË, Emily. Na Větrné hůrce. Vyd. 5., v Našem vojsku 1. Praha: Naše vojsko, 1993. 204 s. ISBN 80-206-0397-2.