Leden je prozatím krásně bílý a mrazivý. Já osobně se kochám tou bílou nádherou a nevadí mi ani ty mrazy. Alespoň je více prostoru ke čtení, hraní her a také k učení, kterého mají moje děti teď v čase pololetí až nad hlavu. Občas si zajdeme zabruslit, ale jinak trávíme dny převážně doma u krbových kamen. To teplo plamenů tak nějak zútulňuje náš domov a mě je tak dobře. Martínka doposud neopustilo nadšení ze všech vánočních i nevánočních hraček, a když není ve školce, neúnavně staví garáže z kostek všem svým autům a jeho fantazie a kreativita pracují na plné obrátky. Mám z toho radost. Z toho, že je mu u nás dobře. I tak je ale myšlenkami často u své rodiny a těší se na ně. Zrovinka dnes dopoledne se ptal, kdy pojedeme na návštěvu. Naposledy jsme za nimi byli v prosinci a jeho nadšení neznalo mezí. O to víc jsem šťastná, když se po vydařené návštěvě rád vrací k nám a těší se na své hračky a postýlku. Moc bych si přála, aby nám takové nastavení vydrželo i v roce letošním a bylo nám všem hezky.
Já se mám opravdu dobře i v práci. Péťův psychický stav se v průběhu prosince zhoršil natolik, že v současné době pobývá v jiném zařízení. Dopadl na něj v době adventu velký stesk po své rodině, ač je vpodstatě téměř nezná. Přesto touha dětí po svých rodičích je zkrátka daná a s nastupující pubertou se volání po vlastní identitě ozývá s nebývalou silou. Jeho již tak křehká a zraněná duše se roztříštila a zažívali jsme ve škole ještě krušnější chvíle než předtím. Přiznávám, že s jeho odchodem se mi nesmírně ulevilo a až po něm jsem si plně uvědomila, jak moc to bylo těžké. Teď je mi ve škole opravdu dobře a plnými doušky si užívám tu výsadu, pobývat mezi dětmi a je mi mezi nimi skvěle.
Jak už jsem prve zmínila, tento mrazivý čas využívám hojně ke své milované četbě, na kterou obvykle nezbývá moc času. Díky tomu jsem v poměrně krátkém čase dočetla již druhou knihu. Člověk Gabriel od Kateřiny Dubské. Dnes ráno. A bylo to krásné čtení. Pro mě slova plynoucí přímo do srdce. Opět kniha, která ve mně vzbudila mnoho emocí a na jejímž konci jsem plakala. Nechce se mi pouštět do recenze, nevím, jak přesně tento příběh uchopit. Byl totiž hodně o kontrastu mezi světem Romů a majoritního etnika. Člověk Gabriel je Rom, jež se zamiloval do obyčejné bílé dívky. Žije tak mezi dvěma světy. Rád by patřil do obou, ale nedaří se. Je to kniha o svobodě, radosti, o ztrátách sebe sama. Dotkla se mě asi o to víc, protože Péťa je Rom a byla tak i sondou do jeho duše a skrze ni jsem ještě o něco více pochopila, co vlastně prožívá. Pochopila jsem o to více, proč jejich duše tak těžce snáší pravidla, předpisy a musení. Důležitější je pro ně hlas srdce, svoboda, intuice a rodinná pouta. V mnohém můžeme jenom závidět. Mnohé nepochopíme. Pro mě opravdu silné čtení. Kniha mi přitom přišla do ruky náhodou, netušila jsem, o čem pojednává. Přišla ale v pravý čas. Péťa mi přirostl k srdci, i když mu nedokáži nijak pomoci. A chvíle prožité s ním byly velice silné, intenzivní, často opravdu vyčerpávající. Každopádně to byla jedna velká jízda, při níž jsem každičkou minutu prožívala naplno. V dnešním dni si dovolím jen kratičkou ukázku z knihy. Pouze pár větiček.
"Je to strojek na čas", smál se naší zvědavosti. "Však víte, jak můj otec jednou říkal, že gadžové měří čas. Čím víc jich žije na jednom místě, tím více ho honí, ale on jim stále utíká a dohnat ho nemohou, a tak si ani nevšimnou, že ho právě mají."
"Tak proto se pořád tváří tak nespokojeně, jakpak by ne, když pořád chytají něco, co chytit nikdy nemůžou", řekla Danilova žena.
Těchto pár vět tak nějak vystihuje to, co bych si pro sebe přála do nového roku. Takové mé malé novoroční předsevzetí. Bylo by hodně toho, co bych měla. Nejvíc bych ale chtěla, aby byl můj život co nejméně zatížený tím, co musím. Ráda bych, aby čas, který je mi Bohem daný, plynul tak, abych ho nemusela honit. Přála bych si, abych dělala věci, ve kterých je mi dobře. Abych v práci, doma i na ulici mohla být tím, kým jsem a bylo mi v tom hezky. Aby se můj čas nedělil na čas, který musím přetrpět, abych pak mohla dělat to, co mě baví a v čem je mi krásně. Čas je nesmírně vzácný a ten náš je omezený a konečný. Každým rokem si to uvědomuji víc a víc a čím dál tím méně se mi chce plýtvat jím na něco, co je pro mě nepodstatné a co považuji za ztrátu času. Když se na konci roku 2017 budu ohlížet za jeho průběhem, moc ráda bych se při té bilanci usmívala a věděla, že co jsem žila, žila jsem s láskou, radostí a bez pochybností. Budu se snažit a vám všem přeji totéž. Mějte se krásně moji milí :).
DUBSKÁ, Kateřina.
Člověk Gabriel. Vyd. 1. Brno: Jota, 2013. 330 s. ISBN 978-80-7462-310-3.
