Mártínkovi prarodiče

   Přijeli! Strávili u nás celý víkend! Pod naší střechou. Poprvé za dobu, co žije Martínek u nás. Bylo to pro něj velké překvapení. A přiznávám, že i pro mě. Slibovali již několikrát. Nakonec z toho vždy sešlo. Moc jsem tomu již nevěřila. Nijak zvlášť se nechystala. Martínkovi o ničem neřekla. A najednou tu byli. Bylo to zvláštní. Téměř cizí lidé v našem domě. Jejich vnuk z toho byl zpočátku nesvůj. Brzo se ale rozkoukal. Moc si užíval především dědu, který s ním neustále dováděl. Tohle Martínkovi v životě chybí. Nemá žádného takového dědečka. Zažil to poprvé. A byl nadšený :). Ukázal jim všechny hračky, svoji postýlku, našeho pejska. Zavedl je ke školce a povídal a povídal. Maloval jim obrázky, dával pusu na dobrou noc, přál jim dobré ráno. Zdánlivě obyčejné věci, ale on je zažil poprvé. A myslím, že mnohokrát už je nezažije. Jeho babička je velmi vážně nemocná. Taková cesta pro ni byla velice riskantní. Zvládla to ale statečně a já jsem opravdu ráda, že viděla svého vnuka ve svém domově. Ač to pro mě bylo opravdu náročné a o víkendu jsem si ani trošičku neodpočinula a nervozita navíc způsobila, že ani nevyspala, přesto jsem za to vděčná. Pro Martínka to bylo vzácné a jedinečné. Zlobil sice o poznání víc než obvykle. Bylo více slziček, vztekání a vynucování. Bylo více předvádění a získávání pozornosti. Ale vím, že to pro něj bylo důležité. Přivítat konečně svou rodinu. Byl moc šťastný. Vážně moc!