Adventní tvoření

   Tvořím :). Snad poprvé v životě. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla. Vyrostla jsem na vesnici. Měli jsme malé hospodářství a velkou zahradu. Prostor jen pro povinnosti a když bylo konečně splněno, byla jsem šťastná, že můžu jít ven s kamarády. Po rozvodu rodičů jsem se ocitla v malém dvoupokojovém bytě. Obrovský šok. Žádní kamarádi. Povinností ale stále spousta. Moje maminka měla ve snaze uživit nás sama dvě zaměstnání. Na mě tedy zbyla starost o domácnost, mladší sestru a samozřejmě školní výsledky. Byla jsem vždy vzorný student a řekla bych i velice vzorný puberťák. Žádné kouření, alkohol, žádné nerozvážnosti. Ve škole vždy stoprocentní. Doma vše uklizeno. Zodpovědnost mi byla tak nějak dána do vínku, a proto na mě bylo tak nějak nevědomě kladeno mnohdy mnohem více, než jsem byla schopna unést. A táhla jsem toho opravdu spoustu.
V 16 letech jsem poznala svého současného manžela a ke vztahu jsem hned od počátku přistupovala velice zodpovědně. Jako ke všemu.  Šetřili jsme každou korunku a snažili se splnit sen o společné budoucnosti. Žádné cestování, minimum flámování. Můj muž je dříč. Zodpovědný, laskavý, milující. A tak se nám vše podařilo a v mých 23 letech se konala naše vysněná svatba. Koupili jsme starý dům a pustili se do oprav. Narodily se děti. Nakonec jsme si do rodiny přivedli ještě Martínka. Téměř 40 let jsem fungovala jako bezchybný stroj. Povolila jsem si maximálně četbu knížky, cvičení v sokole a vrcholem bylo kafe s kamarádkou. Až letos mě poprvé v životě napadlo, že bych mohla zkusit vytvořit hvězdičky ze skleněných korálků. Od mala jsem milovala ty odlesky a fascinovaně jsem si tyhle ozdoby prohlížela na návštěvách. Na našem stromku nikdy nebyly. A tak jsem se do toho pustila a propadla jsem pro mě neznámému opojení. Je to pro mě obrovský relax a čistá radost.

   Hra s tvary a barvami. Jsem z toho nadšená jako malé dítě. Ty lesknoucí se broušené korálky ze skla. Donekonečna si je dávám proti světlu a žasnu. Je to drobnost. Pro spoustu lidí samozřejmost. Vždy jsem obdivovala kamarádky, co šily, malovaly, nádherně zdobily perníčky, vyráběly šperky...

   Moc jsem jim fandila. Chválila. Byla jsem vděčná a hrdá, když mě obdarovaly. V mém životě je plno takových kreativních lidí. Sama jsem se ale nikdy nepokusila jít touto cestou. Byla jsem přesvědčená, že bych to nedokázala. Že nemám takovou fantazii a že nemám šikovné ruce.Jako dítě jsem chválu slyšela minimálně. Snažila jsem se být tou nejposlušnější a nejvzornější holčičkou, ale stejně jsem se nezavděčila a nikdy jsem nedělala dost.

   Rozhodně nedosahuji takové kreativity a zručnosti jako někteří lidé, které znám. To mi ale vůbec nevadí. Dnes už ne. Dělám to pro radost, pro sebe a pro moje blízké. Proto, abych mohla někoho obdarovat něčím, co vzniklo z lásky a radosti. Něčím, co jsem vyrobila já. A abych si mohla na vánoční stromeček pověsit vysněné ozdoby.

   Pro mě je to všechno moc vzácné. Něco zcela nově objeveného a nečekaného. Dovolila jsem sama sobě dělat něco pro radost. Vyhazovat za to nemalé peníze a nevyčítat si to. Netrávit veškerý čas s dětmi a manželem. Zanedbávat domácnost. Je advent a já neuklízím a nepeču. Nebo jen tak maličko. V tomto směru jsem hodně ubrala již dříve. Teď je v tom ale ještě něco jiného a osvěžujícího. Hektický čas je to i tak. Sháním dárky, běhám po besídkách, řeším problémy, které přináší výchova čtyř dětí a manželova živnost. Obě moje dcery by měly od příštího školního roku odejít na jinou školu. Jedna na střední a druhá možná na gymnázium. K předvánočnímu shonu tedy letos absolvujeme ještě dny otevřených dveří na potenciálních budoucích školách mých dcer. A k tomu starost největší, Martínek. Je předškolák a na jaře ho čeká zápis do 1. třídy. Ze školky nás posílají do poradny s podezřením na poruchu pozornosti. Ve školce je prý jako "neřízená střela". Školní docházku bez asistenta pedagoga nemůže zvládnout. Neposlouchá. Ruší. Nechce spávat po obědě. Hledáme tedy školu, která by byla ochotná pracovat s takovým dítětem bez toho, aby pro ně bylo jen rušivým elementem a přítěží. Zatím se nám moc nedaří. Věřím ale, že se najde cesta. Přimlouvám se k Bohu. Nebude to snadná cesta, vím to moc dobře. Bezproblémový kluk to nebude nikdy. Pro mě to ale není jen "zlobivec", "nevychovanec", "neřízená střela". Je to můj milovaný syn a stojí mi za to, abych za něj bojovala. Stresů a starostí si užívám víc než kdy jindy. A tak večer nacházím útěchu v barvách a odlescích světla. Dodávají mi jistotu, že zvládnu věci, o kterých jsem dřív neměla tušení.

   Chce to trpělivost, překonávání nezdarů, občas i překonání trochy bolesti, ale hlavně víru, radost a lásku. Protože když se něco dělá s radostí a dobrým úmyslem, nakonec to přeci musí dopadnout dobře :).

   Přeji Vám krásný adventní čas.