Bolístky babího léta

   Dnes opět o pěstounství. O tom těžkém a bolavém . O chvílích, kdy to milované dítě nepoznáváte a máte pocit, že svou roli nezvládáte. Pochybujete. Zoufáte. A jste v tom sami.

  
   Před dvěma týdny byl Marťa za svou rodinou. Naposledy je viděl na jaře. Návštěvy u nich se snažíme omezovat na minimum, v současné době to vychází tak 3-4x do roka. Nicméně vyhnout se jim úplně z mého pohledu nejde. Za prvé, znamenalo by to udržovat Martínka ve lži, vytvářet pro něj klamnou iluzi, že patří pouze k nám, že nemá kořeny jinde. Zapírat mu, že na něho někde myslí jiní lidé, členové rodiny, jíž je součástí. Znamenalo by to upřít mu právo na vybudování vztahů s jeho pokrevními sourozenci, kteří stejně jako on nemohou za vzniklou situaci a nijak se na ní nepodílejí a ani nemají šanci ji ovlivnit. A když naše auto zastaví před jejich domem, vidím jejich rozzářené obličeje v okně a následně jejich vřelá objetí, nemohu pochybovat, že tihle sourozenci k sobě prostě patří a i přes všechny překážky je k sobě váže pevné pouto. Martínek je má vážně rád. Může to znít neuvěřitelně, nemusíme to chápat, ale je to fakt. Dalším důvodem proč bolestné výpravy za jeho rodinou podnikáme je tedy logicky právě ten fakt, že je má rád, neustále na ně myslí a stýská se mu po nich. Jsou dny, kdy několikrát volá svým hracím telefonem imaginárně domů a sděluje mamince či některému sourozenci, co právě zažil, jak se měl ve školce či si domlouvá, kdy se spolu uvidí. Ty rozhovory jsou tak věrné, že nestranný a neznalý pozorovatel velmi často nabude dojmu, že Marťa telefonuje doopravdy. Při těchto rozhovorech nejen klade otázky či odpovídá, nechává ale i pauzy, kdy pozorně poslouchá, co mu říká člověk na druhém konci. Těžko se to vysvětluje. Těžko se to chápe. Je to můj milovaný klouček, a když je jeho stýskání přespříliš, zorganizuji tedy výpravu do jeho rodiště. Za lidmi, se kterými ho pojí neviditelná nit, která je ale náramně silná.

   Teď přichází to těžší. Jeho máma nemá už rok telefon. Kontaktovat ji tak můžeme pouze přes Martínkovu babičku, která ale nebydlí s nimi. Je to tedy o předávání informací a vyřizování vzkazů. Nicméně vycházíme spolu dobře, je to tedy sdlouhavé a komplikované, ale proveditelné. Navrhnu termín, ten je několikrát zamítnut. Pak se konečně domluvíme na vyhovujícím termínu, např. za měsíc. Vše zorganizujeme. Martínkovi o návštěvě řekneme nejlépe den předem, protože jinak by s ním bylo k nevydržení. Ráno vyrazíme, ale nejsme si jistí, zda vše klapne. Už není možnost ujistit se a ověřit si, že smluvené platí a že nezasáhly nepředvídatelné okolnosti. 100 kilometrová cesta autem je náročná. Marťa se nemůže dočkat, je nervózní, což znamená křik, pláč, kopání do sedačky atd. Když dojedeme k domu a vidím jeho sourozence za oknem, vím, že je očekáván. Během pár minut se s nimi ztratí v dětském pokoji a je spokojený. Při poslední návštěvě nás dokonce vyhnal chvíli po příjezdu. Necháváme na něm, jak dlouho nás potřebuje mít u sebe. Tentokrát trval na tom, abychom se šli někam projít hned, protože on tam chce být sám celou dobu. Když si ho za 3-4 hodiny vyzvedáváme, je spokojený a šťastný. Loučení je dlouhé a bouřlivé, nicméně do auta nasedne bez protestů a zpáteční cestu většinou prospí. K nám domů se očividně těší. Je rád, když zastavíme u domu. Pak ale přichází to téměř nejtěžší.

   14 dní po návratu je opravdu nesnadných. Přetěžkých. V jednom kuse křik, slzy, vztekání. Vynucování, napadání, házení hračkami a občas i jejich ničení. Negativní postoj ke všemu a ke všem. Cokoli uděláme, je špatně. Ve školce nemůže spát, protože jen všechny ruší a odmítá poslouchat. Nechce jít do jindy milovaných kroužků, tedy raději odhlašujeme. Kdyby tam šel, stejně by vše bojkotoval a nerespektoval žádná pravidla. Minulý týden jsem ho chtěla vzít do sousední vsi na drakiádu. Těšil se. Pouhé dvě zastávky autobusem. Nakonec jsme museli vystoupit už na první. V přeplněném autobuse se celých pět minut vztekal, křičel, válel po zemi a kopal do lidí, kteří stáli kolem něj. Zahodil batoh. Zahodil bundu a šlapal po ní. Snažil se rozlomit brýle. Já vystoupila na první zastávce úplně zpocená, rudá a zničená. Srdce mi bušilo jako o závod. Tepalo mi ve spáncích. Martínek na zastávce ještě asi tři minuty vztekle skákal, dupal a křičel. Pohledy čekající a kolemjdoucích lidí ho vůbec nezajímaly. Věděla jsem, že nemá cenu nijak zasahovat. Jen jsem ho doslova odvlekla z dosahu lidí, které by v tu chvíli mohl nějak uhodit. Pak jsem jen čekala. Když se vyzuřil, byl z něj beránek. Omluvil se. Řekl, že mě má moc rád. Jenže další podobná scéna na sebe nenechala dlouho čekat. Takové situace zažíváme vždy, když přijede z návštěvy od biologické rodiny. Nevím proč. Netuším, co se v něm odehrává a jaký boj bojuje. Vím jen, že něco podobného zažívají i jiní pěstouni. Jsou to zátěžové a velice frustrující chvíle. Naštěstí do 14 dní se vše uklidní a z Martínka je opět naše usměvavé zlatíčko, vtipný a milý, i když stále temperamentní rošťák a neposeda. Snadné to s ním není nikdy, ale ne nemožné. Pár dní po návratu nad ním ale ztrácíme vliv a máme pocit, že jsme zcela nekompetentní rodiče. Nesu to vždy těžce. Jakoby vše, co jsme doposud vybudovali a překonali, někam zmizelo. K tomu mě velice zraňují reakce především blízkých lidí typu: „Vidíš to, jak se chová, co to s ním dělá? Proč ho tam vůbec berete? Nemáte ho za nimi vozit, vždyť ten kluk je pak úplně mimo. Akorát mu ubližujete a děláte mu v hlavě zmatek.“ Tohle je na pěstounství velice těžké.

   Teď už je naštěstí těch zátěžových 14 dní za námi. Doma máme opět sluníčko. Včera jsem s Martínkem bez nejmenšího problému zvládla cestu autobusem k zubaři. Zastávek to bylo pět a on se choval absolutně vzorně. Úžasný byl i v čekárně u zubaře. Bylo tam plno, čekali jsme 45 minut a to nás nakonec vzali přednostně, protože Martínek byl sice roztomilý, ale chvíli neposeděl, hlasitě mluvil a po 30 minutách už bavil celou čekárnu. Rozruch, který způsobil, se nedal přeslechnout ani v ordinaci, takže ho pak raději zavolali dovnitř. Cestou zpátky v autobuse se pak ke mně tulil a opakoval, jak moc mě má rád a vždycky bude. Úplný andílek :). V tu chvíli by nikdo nevěřil, co jsme spolu prožívali před pár dny.

   Zatímco jsem řešila svoje malé bolístky, venku probíhalo nádherné babí léto. Balzám pro smysly, relaxace pro mysl. Příroda mě opět dobíjela, držela nad vodou, vyjadřovala porozumění, nabízela mi klid a dodávala jistotu, že vše bude dobré.  Je to mé útočiště na všechny bolesti, pochybnosti a nepochopení. Uprostřed ní cítím, že je vše jak má být. A tak je to dobře. Přeji krásné dny na sklonku babího léta :).