Když se vlády chopí číslice 4

 

   Nebudu chodit kolem horké kaše, oslavila jsem 40. narozeniny. Před týdnem. Na začátku čísla označujícího můj věk stojí čerstvě číslice 4. Když se vlády chopila trojka, propadla jsem hluboké depresi. Nevím proč, ale před deseti roky na mě v tu dobu padly všechny smutky. Byla nachystaná velká oslava a já jsem místo radosti a slavení celičký den probrečela. Měla jsem obavy, že něco podobného nastane i letos. Oslavy jsem tedy pro jistotu odsunula na později a ten den si vyhradila jen pro nás šest. Pro mého muže a naše čtyři děti. A byl to báječný den. Bylo mi moc dobře, ale trocha té nostalgie a smutku mě přeci jen přepadla. Celkově jsem si to ale užila velice, to krásné i to smutné. Jak se mi ve kterou chvíli chtělo. Tak nějak mi došlo, že pro zralou ženu se již nehodí hry na schovávanou. Slzy jsem neskrývala a neskrývala jsem ani radost nad tím, kolik krásných let už mi bylo dáno prožít a kolik darů jsem dostala. Vše tak nějak samozřejmě svádí k malé bilanci a já se jí nebráním. S překvapením jsem si uvědomila, že je mi ve čtyřiceti lépe, než mi bylo ve dvaceti. Tehdy jsem měla spoustu snů a pocit, že na mě čeká něco velkého. Že musím něco dokázat, někým velkým být, že musím pilně pracovat, šetřit, kupovat dům, auto, vdát se, mít děti, dostudovat vysokou...Byla jsem z toho nadšená, ale i vystrašená. Netušila jsem, zda to všechno dokážu a jak. A teď je mi čtyřicet. Mám dům, vysokou školu, skvělého muže, čtyři děti a ač jsem toho v pracovní oblasti moc nedosáhla a můj příjem se pohybuje na hranici minima a ač se ze mě nestal nikdo významný a obdivovaný, přesto vnitřně cítím, že mám od života všechno a snad ještě víc, než jsem si vysnila. Nemám už potřebu někam se honit, ale snů a plánů mám stále plnou hlavu. Nepotřebuji jimi ale ohromovat, jsou jen pro moji radost a potěšení. Přišla jsem do věku, kdy vím, že už nemá smysl odkládat nic na později. Teď je totiž ten správný čas. Méně už mi nikdy nebude a sil bude jen ubývat. A tak je to správně. Samotnou mě to překvapuje, ale jsem ráda, že je mi čtyřicet. Neměnila bych.

   A ještě jedna čtyřka se u nás slavila. Letmo jsem se o tom zmínila v minulém příspěvku. Martínek je u nás čtyři roky. A čtyři roky je to permanentní jízda. Než jsem se stala pěstounkou, měla jsem představu, že prožijeme zátěžové adaptační období jeden až dva roky a pak se vše srovná. Máme za sebou čtyři a klidné období stále nepřichází a já ho již ani nečekám. Smířila jsem se s tím, že to vždycky bude jiné. Že Martínek bude stále emočně nevyrovnaný, nejistý, bude mít přehnané a neobvyklé reakce na zdánlivě bezvýznamné podněty, že bude mnohem více potřebovat ujištění o naší lásce, než kdy potřebovaly naše biologické děti. Smířila jsem se s tím, že i po čtyřech letech stále bojuje mnohdy i nevhodnými způsoby o své místo na slunci a o pozornost, že se snaží řídit vše a všechny kolem sebe a prosazovat svou vůli bez ohledu na ostatní.  Smířila jsem se s tím, že některé věci zkrátka nedokážu změnit a musím je prostě přijmout, tak jak jsou. Je mým velikým učitelem, ten náš milovaný neposedný Martínek. Mít jen svoje vlastní děti, o mnohé bych se ochudila. Život by plynul mnohem klidněji a tolik emocí a prožitků by se mi nedostalo až na dřeň. Učí nás každým dnem. Učí nás bezpodmínečně milovat, příjímat, nesnažit se bojovat s větrnými mlýny, učí nás o síle prožitků, o tom jak silně je možné radovat se a jak silně je možné trápit se. Martínek dělá všechno naplno. Naplno táke vyjadřuje svou lásku, nadšení a radost z drobností. A já jsem vděčná za každou chvilku, kdy se  cítí bezpečně a je mu dobře. S pýchou a radostí musím říct, že převažují ty pozitivní chvíle, ale realisticky přijímám i ten fakt, že nevymizí ani ty bojovné, uvztekané, uplakané a vynucující okamžiky. Takový prostě je. Sluníčko, které se občas ukryje za mrak a sešle pořádnou bouřku (jen je ta bouřka vpodstatě každodenní). Je to obrovská škola života a za ty čtyři roky s ním, jsem toho prožila a zažila moc a moc. A chci k tomu říct jen to, že mám to naše zlatíčko z celého srdce ráda a s radostí a vděkem vzpomínám na naše první setkání a také den, kdy překročil náš práh. Protože s ním náš život získal úplně jiný rozměr a je to jízda jak se patří :).  

Takový drobek to byl na začátku

A takové chlapisko je z něj dnes :)