O naději klíčící v tomto jaru

   Ve čtvrtek mě po návratu z práce přivítaly rozkvetlé tulipány. Konečně. Dlouho jsem je vyhlížela. A také sluníčko a teplo. Byl to krásný den. Vlaštovky štěbetaly, jako každý rok se vrátily a začaly stavět hnízdo v našem průjezdu. Dala jsem si na zahradě kávu a vyhřívat se za mnou přišla Alžbětka a naše psí slečna. Nerozlučné přítelkyně. Martínek cestou ze školky ani trošku nezlobil a až do večera si hrál na zahradě. Šťastný a spokojený. Snad se zase blýská na lepší časy :). Cítím naději.

   V úterý jsme se měli v Olomouci setkat s jeho mámou. Jenže v pondělí večer setkání zrušila. Naštěstí jsem o tom plánu Martínkovi vůbec neřekla a telefonovala s ní potajmu, aby to neslyšel. Kdyby o tom věděl, opět by to s ním zamávalo. Tak si jen užíval krásné dny a já se tím trápila sama. Zlobila jsem se a nechápala. Opět jsem se pustila do souzení druhých, ač se snažím se to odnaučit. Jenže ne vždy to dokážu. Spravila to ale procházka a popovídání s kamarádkou a na chvíli jsem jeho mámě dala opět svobodu.

   Stalo se ale něco hodně důležitého. Do Martínkova života vstoupil jeho táta. Naštěstí ne reálně, to by problémy opět přibyly. Ale ve vyprávění a v jeho povědomí. Celou dobu jsme přemýšleli o tom, jak mu říct o otcově existeni. Kdy na to bude správná chvíle, aby to dokázal pochopit. Přeci jen je to člověk, kterého jsme nikdy neviděli. Nevíme o něm téměř nic, jen že žije v sousedním státě. Nechtěli jsem Marťovi plést hlavu zbytečně moc a vyprávět mu o někom pro něj zcela nereálném. O někom, kdo o něj nemá žádný zájem a nikdy ho ani neviděl. Jenže najednou je tu. Díky Martínkovu ještě nenarozenému sourozenci. Povídali jsme si o tom, kdo je jeho táta. A že přítel jeho mámy není Marťův táta. Nechápal. A nedivím se. Těžko by tu složitou situaci pochopil dospělý člověk, ne tak čtyřleté dítě. Museli jsme mu vysvětlovat, že jeho táta není ani můj manžel. Jenže jiného tátu nezná. A tak jsme mu řekli pravdu. A teď už ví, že má nejenom dvě maminky, ale i dva táty. Děsím se dne, kdy o tom muži bude chtít vědět víc či ho bude chtít poznat. Ale zatím mu stačí vědět, že někde je. Že žije hodně daleko. A že je to jiný muž než současný přítel jeho mámy. Snad se s tím spokojí nadlouho. Ale jsem ráda, že to máme za sebou a že po těžkostech posledních dní to přijal dobře. Už čtyři dny si nehrál na pejska, spinkal celou noc a nevztekal se. Možná jsem to právě zakřikla, ale ty čtyři dny už nám nikdo neveme. Jsou pro mě nadějí a povzbuzením.

   A ještě jednu dobrou zprávu nám přinesl tento týden. Štěpán složil úspěšně přijímací zkoušky na víceleté gymnázium. Uspěl ve veliké konkurenci a umístil se hned v první destíce přijatých uchazečů Máme z něj velikou radost :). On na gymnázium prostě patří, na zakladní škole je nešťastný. Často řešíme problémy se šikanou. Jeho výborný prospěch, záliba ve čtení a zároveň absence talentu na sporty spolužáky dráždí a on se tím hodně trápí. Věřím, že teď dostane novou šanci, najde si kamarády s podobnými zájmy jako má on. Ze srdce mu to přeju. Zaslouží si to opravdu moc. Je to vyjímečný kluk, hodný, tichý, moudrý, přemýšlivý a citlivý. Báječný, jako všechny naše děti.