Déšť

Miluju déšť, ty kapky vody na své tváři, vlasech, kůži,

miluju kapky na listech stromů, trávy, na okvětních plátcích růží.

Miluju to ticho, které déšť provází.

Všechno se zklidní, ptáci přestávají zpívat,

krajina se do šera zahalí a

já děkuji Bohu, že se na tu krásu mohu dívat.

Déšť, ten životadárný nápoj z nebes,

ty křišťálové krůpěje spojující se v krajině v pramínky

unášející naděje, sny, touhy a vášně

do říček a moří, obrušujíce cestou sněhobílé kamínky.

Miluji tanec v dešti, tu vláhu, která na mě dopadá,

nořím se do rytmu kapek, šumu listí a zurčení vody.

Přestávám myslet, řešit, konat, domnívat se, plánovat.

Jsem uchvácená okamžikem a nevynáším žádné soudy.

Pozoruji krajinu halící se do šedobílého oparu,

tisknu se ke stromu a vnímám jeho tichou sílu,

kapky bubnují do hladiny rybníka a

já vnímám v srdci svou lásku a víru.

Cítím tu láskyplnou starost nebes o krajinu pod sebou,

doteky Boha všude, kam zázračná krůpěj vody kane.

Nezapomínej prosím nikdy na svou zem a nenech

ji a moje srdce vyprahnout, o to tě žádám, Pane.

Miluju déšť a jeho dotek na své kůži

a miluju návraty z deště ke svému muži.