Marjam vyrostla v nuzných
podmínkách nedaleko Herátu. Její otec byl bohatý podnikatel. Jednou týdně ji
poctil svoji návštěvou, zahrnoval ji drobnými dárky a hranou náklonností.
Vyprávěl jí příběhy o světě, který sama nikdy neviděla. O kavárnách, kinech,
obchodech a ruchu města. Marjam svého otce milovala, byla jím přímo okouzlena.
Bohužel pro ni, byla jeho nemanželským dítětem odsunovaným na okraj
společnosti. Ukrytým daleko od očí všech příbuzných a známých. Mnoho z těchto
věcí nechápala. Žila se svou nemocnou matkou a útěchu a radost nacházela jako
jiné děti v drobnostech, krátkých návštěvách a ve snech o setkání s otcem.
Jako nůž vražený do zad, neskonalé utrpení a pochopení reality, byl pak pro ni
den, kdy ji její milovaný otec provdal do Kábulu za o generaci staršího muže. Poslední
kousíčky štěstí a radosti se vytrácejí a z jejího života se stává peklo
plné ponižování, bití, opovrhování, nesvobody a strachu.
Lajla se narodila v Kábulu. Do rodiny, v níž zprvu panovala láska, radost,
souznění a porozumění. Její otec, kdysi středoškolský učitel, ji učil a
předával spousty vědomostí. Zahrnoval ji láskou a budoval v ní sebedůvěru.
Velmi záhy však vše mění válka, kterou je poznamenaný téměř celý její život.
Válka ji připraví o dva starší bratry a nakonec i o oba rodiče. Navíc ji vezme
i jejího nejlepšího kamaráda a první lásku. Jednoho dne z Lajlina původního
života nezbude vůbec nic. Zůstává úplně sama, a to v době, kdy Afghánistán
ovládá Tálibán a útisk žen nemá žádné hranice. Ženy jsou míň než věc, bezcenný
majetek muže, který s nimi může nakládat polibosti. Nemají žádná práva a
bez doprovodu muže nesmějí vyjít ani na ulici. Lajla nemá jako svobodná dívka
žádnou šanci na samostatný život, a tak je pod tíhou okolností nucena ke sňatku
s Rašídem, který ji nabídne manželství a střechu nad hlavou.
Marjam a Lajla jsou
donuceny žít v jednom domě. Domě, jenž patří jejich manželovi a pánovi nad
jejich životy. Rašíd, jemuž je v době svatby s Lajlou přibližně 60 roků, je zprvu z mladičké
a krásné manželky nadšený. Jeho první žena Marjam ji naopak nesnáší. Postupem
času se ale situace mění a obě ženy k sobě nacházejí cestu a jsou si
oporou v jejich bezútěšných životech. Pravé peklo začíná brzy prožívat i
Lajla. Z hýčkané ženy se stává žena týraná. Je až k neuvěření, kolik
bití, bolesti a ponižování dokáže člověk vydržet. Lidská krutost nemá meze, a
když se k tomu přidá ještě obrovská bída a hlad, pak je peklo blíž, než se
kdy zdálo. Všudypřítomná válka, bolest, podezřívavost, každodenní ostřelování,
smrt jako součást každého dne, tak přesně takový život zažívají obě hlavní hrdinky. V této hrůze se snaží nakrmit své děti a ochránit je
co nejvíc před vším tím děsem. I tak jsou vystaveny další neskonalé bolesti,
kdy Rašíd bez milosti posílá nejstarší dceru do sirotčince. Není co jíst. Není
co pít. Není práce. Jednoho dne se ale přesto něco stane. Ukáže se, že láska a
oběť existují i v době temna. Že i člověk, který byl v životě zahrnut
jen minimem lásky, dokáže milovat zcela nezištně a oběť ve jménu lásky mu přináší
pocit naplněnosti jeho života.
Tato kniha se
rozhodně dostala na nejvyšší příčky žebříčku mých oblíbených knih. Knih, které si budu pamatovat asi navždy. Knih,
které prostoupily můj život. Bylo to nesmírně poutavé a strhující čtení. Bylo
to ale také neskutečně smutné čtení. Chvílemi jsem myslela, že už ani nedokážu
číst dál. Že není možné vydržet tolik bolesti a prožívat tak smutný a
nespravedlivý život bez trochy porozumění a citu. Jenže celé vyprávění bylo tak
napínavé a vtahující, že sotva jsem si osušila slzy, už zase jsem chtěla
vědět, jak to bylo dál. Přiznávám, že jsem neustále čekala, kdy se ten proud
nešťastných událostí obrátí a příběh začne mít nějaký pozitivnější vývoj. Místo
toho se vše stupňovalo a děj se odehrával spíš ve stylu rčení: Nikdy není tak
zle, aby nemohlo být ještě hůř. Přesto jsem četla dál a hltala každou stránku.
Román Tisíce planoucích sluncí je podmanivé vyprávění o ženách Afghánistánu, o
jejich neskutečné síle a vytrvalosti, o jejich lásce a hrdinství navzdory všemu
a všem. O jejich bolesti nad ztrátami svých dětí, mužů a otců. O životě ve
válce, bídě a útisku. O snech, které přetrvávají i v těch nejhrůznějších
chvílích a které nám dávají naději. O víře v Boha a v jeho dobrotu, i
když zrovna nikde není vidět. A především o lásce. Tahle kniha mě mnohokrát dojala k slzám a
zcela mě pohltila. Byl to jeden z nejsilnějších prožitků, které jsem díky
knize zažila. Je to opravdu skvělé a obdivuhodné čtení. Smekám před spisovatelskými
schopnostmi afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, žijícího v současné
době v USA a smekám před všemi ženami, které i v době všudypřítomné
krutosti zůstávají milujícími bytostmi a starostlivými matkami, manželkami,
dcerami a přítelkyněmi. A opravdu velice si vážím mužů, kteří se nenechají ani
v pekle strhnout na stranu zla a v jejich srdci setrvá láska a
lidskost. Přečtěte si tuto knihu. Neubráníte se sice slzám, ale zato bude vaše
srdce pomaloučku zaplňovat vděk, pokora a radost z drobných a krásných
okamžiků života.
HOSSEINI, Khaled. Tisíce planoucích sluncí. Vyd. 1. Voznice Praha: Leda Rozmluvy, 2008. 420 s. ISBN 978-80-7335-290-5.
Žádné komentáře :
Okomentovat