V dnešní krásném dni chci přidat k dobru jednu z vtipných hlášek mého syna Štěpána. Zmiňovala jsem se o něm už několikrát, ale pro lepší představu o celé situaci o něm přeci jen přidám pár řádků. Náš Štěpán má poměrně čerstvě 13 let. Je z dvojčat. Kluk je to citlivý, vnímavý, introvertní, poměrně vyrovnaný a klidný. Jen tak ho něco nerozhodí a rozhodně máloco ho donutí k nějakému rychlejšímu pohybu. Nejčastěji ho najdete zavřeného u sebe v pokojíčku zabraného do knihy. Je vášnivý čtenář. Ať mu dáte jakoukoli bichli, zdolá ji do tří dnů. Jeho vášeň pro knihy začala poměrně brzy. Jako jediný z mých dětí vydržel poslouchat pohádky již asi ve čtyřech měsících a od první třídy četl úplně plynule. Štěpán má úžasnou paměť. Hlavně na to, co zajímá ho. Zapamatovat si ale zadané domácí úkoly, požadované pomůcky či termíny písemek, to vše je něco, co ho nechává absolutně klidným. Nějaká pětka, poznámka či láteření rodičů ho z jeho klidu prostě nemohou vyvést. S absolutní nadhledem a trpělivostí snášel hysterické záchvaty své o tři minuty mladší sestry v období vzdoru (sám neměl doposud záchvat žádný). Se stejným klidem si nechá ujet autobus, zatímco sedí na zastávce zabraný do knihy. Jeho milovanou sportovní aktivitou je orientační běh. Zatímco nejlepší v jeho kategorii uběhnou závod za 20 minut, on si celou trať projde za minut 50 a přitom se stihne kochat vším kolem. Do cíle ale dobíhá s nadšením a výsledková listina ho pro jistotu vůbec nezajímá. Štěpánek je každým coulem velmi zvláštní osůbka. Má vždy kultivovaný projev, zajímá se o zcela jiné věci než jeho vrstevníci, většinu času tráví ve svém vnitřním světě plném fantazií, má svůj specifický a moudrý humor, úžasný rozhled, moc toho nenamluví, ale když už něco poví, jsou to často perly.
Dnes dopoledne jsem hledala svou rozečtenou knihu, o níž jsem věděla, že jsem ji včera držela v ruce. I já moc ráda čtu, jen na to nemám mnoho času. Miluji proto víkendy, protože se v nich snažím urvat alespoň pár chvilek na čtení. Vysnila jsem si dnes, jak si dám na zahradě kávu, budu se vyhřívat na sluníčku a přečtu si u toho minimálně jednu kapitolu. Jenže jak už to tak bývá, když nadešla ta správná chvíle, kniha byla k nenalezení. Po 15 minutách marného běhání a hledání po domě, jsem se jala vyslýchat své děti. Nikdo knihu neviděl. Můj vyhrazený čas se krátil a já začala propadat zoufalství. V té chvíli jsem začala nadávat, že jsem snad už úplně blbá. Štěpánek zvedl hlavu od knížky a zcela klidně a rozvážně pronesl: "Maminko, ty určitě nejsi úplně blbá, protože jinak by si nemohla porodit génia."
PS: knihu jsem našla, přečetla hned dvě kapitoly a ke kávě přidala ještě nanuk, abych si uklidnila pocuchané nervy, byl to dnes překrásný den :)
Žádné komentáře :
Okomentovat