Opět zdravím
všechny na sklonku týdne. Poslední dobou mi vychází prostor ke psaní často jen
na neděli, i když i ta bývá přeplněná různými aktivitami, především výlety,
procházkami a návštěvami. V každém případě je u nás neděle dnem nejklidnějším
a vyhrazeným jen odpočinku a rodině. Dnes jsem se chtěla podělit o své zážitky
ze včerejšího nadstavbového semináře KER. Někteří z vás tu zkratku možná
znají a pro ty ostatní přidávám její plný název. Jedná se kurz efektivního
rodičovství. Tento kurz jsem absolvovala loňský podzim a byl opravdu úžasný.
Sešla se na něm parta báječných, moudrých a přemýšlivých lidí a navíc ho vedla
neméně skvělá lektorka Marcela Anežka Kořenková. Podstatou efektivní
rodičovství je pozitivní přístup k dítěti. Hledání toho dobrého v něm
a to v každé situaci, i když to zdánlivě vypadá, že v konkrétním případě
(např. absolutně odfláknutém domácím úkolu) nic pozitivního není. Přesto se
máme vždy snažit něco dobrého najít, to pojmenovat, ocenit a povzbudit dítě do
budoucna. Důležitým aspektem efektivního rodičovství je „povzbuzení“. Nejedná
se o chválu za dobře odvedený výsledek. Chválou máme šetřit. V případě povzbuzení
se jedná se o ocenění snahy, o vyzvednutí nějaké vlastnosti (např. píle,
pečlivosti, odvahy) a sledování vývoje konkrétního dítěte a jeho úspěchů, zdarů
a pokroků. A povzbuzením rozhodně šetřit nemáme.
Přiznávám, že ne
vždy na všechny dovednosti a poznatky získané v kurzu myslím. Když vejdu k dětem
do pokojíčku a uvidím rozházené oblečení a neustlanou postel, zapomenu na vše a
sklouznu opět k zažitým výchovným metodám a místo toho, abych ocenila uklizenou
poličku a jako moudrá máma na děti apelovala, že by bylo krásné, mít stejně
uklizený celý pokoj, sáhnu po křiku, výhrůžkách a zákazech. Občas se ale přeci
jen zastavím, uvědomím si, že tudy cesta nevede a pokusím se vydat se cestou
pozitivní :).
Jenže tato cesta si žádá nezměrnou trpělivost, optimismus a absolutně
vyrovnanou a klidnou osobnost. A tohoto stavu nejsem schopná dosáhnout každého
dne a v každé situaci. Prozatím :).
Možná při občasném hlídání vnoučat dosáhnu již v tomto umění dokonalosti.
Zatím jsem však jen na začátku procesu a efektivní rodičovství tak praktikuji pouze
tu a tam. Přesto bych řekla, že kurz můj vztah s dětmi výrazně proměnil.
Naučil mě všímat si více toho dobrého a méně se zabývat chybami a
nedokonalostmi. Mnohem lépe s tímto přístupem zvládám nastupující pubertu
našich dvojčat a také každodenní Martínkovi záchvaty vzteku, když není po jeho.
Mého muže, neúnavně se a se vší vervou pouštějícího se do hádek s náctiletými
členy naší rodiny, pak stejně neúnavně uklidňuju a upozorňuju na všechny jejich
dobré vlastnosti: „Ano, opět donesl poznámku za nesplněný úkol a dostal za pět,
protože mu přišlo zbytečné naučit se básničku. Ale v noci stával s Martínkem,
aby ho doprovodil na WC a aktovku si uklidil už při druhém připomenutí“. Mé
děti vidím díky efektivnímu rodičovství v úplně jiném světle. V mých očích
se staly těmi nejbáječnějšími osobami pod sluncem. I když jsou drzí, nepořádní,
občas nezodpovědní. I když na sebe křičí a pouští se do neustálého porovnávání
sil a vymezování hranic. Zkrátka nejsem zcela efektivní rodič. Často vyčítám a
poukazuju na chyby, ale přesto jsem jiná. A jsem za to nesmírně vděčná. Za to,
jaký mám vztah se svými dětmi a se svým mužem.
A včera jsem
prožila s bývalými účastníky kurzu a s paní Kořenkovou další nádherné
odpoledne, odpoledne tentokrát věnované pouze nám rodičům. Téma semináře bylo:
Nejenom děti, ale i rodiče potřebují podporu. To odpoledne přišlo jako na
zavolanou. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Zastavit se a zabývat se
pouze svými potřebami. Tím, co je dobré pro mě, abych pak následně byla schopná
rozdávat lásku a pohodu doma a v práci, prostě všude tam, kde je to
nezbytné. Překvapilo mě, jak těžký byl už náš první úkol. Zdánlivě zcela
banální. Čtyři minuty bez přestání psát volným stylem o tom, v čem jsem
opravdu dobrá. Nacházela jsem to vážně těžce, ale psala jsem. Někteří „nepsavci“,
především muži, nebyli schopni napsat ani čtyři řádky. A jak jsem pak v následné
diskuzi zjistila, těžké to bylo pro všechny. Je zvláštní, jak nesnadné je pro
mě vidět to dobré. Jak obtížné je, umět samu sebe pochválit a uznat, že toho vlastně
umím docela dost. Naopak na otázku, co vnímám, jako svůj největší problém, jsem
se rozepsala bez většího přemýšlení. Bylo to ale úlevné a nesmírně povzbuzující,
postavit si obě tyto otázky vedle sebe a vypsat se z nich s vědomím,
že to nikdo další nebude číst. Měla jsem při tom slzy na krajíčku (ale to u mě
není nic neobvyklého, dojímá mě spousta věcí). Jedním z dalších úkolů bylo
zaznamenat, co všechno děláme rádi. Které činnosti nás dobíjejí, nějakým
způsobem uspokojují a dodávají radost ze života a vnitřní klid. Následně jsme
měli napsat, kolik času těmto činnostem každý den věnujeme. A nestačili jsme se
divit. Dost často jsme si na ně neudělali čas již dlouhou dobu a o každodenní
pravidelnosti nemohla být až na výjimky vůbec řeč. A přitom, jak nám řekla sama lektorka: „Tím
nejlepším darem pro dítě je spokojený rodič“. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl
toto tvrzení vyvracet, ale přitom spousta z nás zažívá výčitky, když by
měla místo času stráveného s rodinou odejít někam pryč za činností, která
jej obohacuj. Anebo třeba jen na kafe s dobrou kamarádkou, protože si
chceme popovídat, postěžovat si a pak se pořádně nasmát. Zamýšleli jsme se
potom nad tím, jak je možné, že si najdeme čas na to, abychom umyly okna,
vypraly prádlo, doprovodily děti do kroužků, napsaly s nimi úkoly, vyzkoušely
je na zítřejší písemku a u toho jen tak mimochodem uvařily večeři, a přitom si
nenajdeme a nevyhradíme čas pro sebe. Krademe si ho jen po trošičkách, tu
přečtených pár řádků z knihy, tu večer troška vyšívání nebo SMS kamarádce.
Ve chvílích, kdy máme vše udělané (tedy této dokonalosti určitě nedosahuju,
doděláno u nás není nikdy nic), děti zabezpečené, muže spokojeně hovícího u
televize, pak teprve si vzpomeneme na sebe. A mužové to nemají o mnoho jiné.
Nejdříve zabezpečit rodinu, pak chvíle s dětmi, úpravy bytu či domu,
sekání dřeva, odvážení dětí do kroužků a jen občas prostor na koníčky či
setkání s kamarády u piva. Žijeme ve shonu a povinnostech, často pod
tlakem lidí a okolností. A máme pocit, že tak to prostě musí být. Jinak to
nejde. A nehledáme ani skulinky, jak z toho ven. Primárně myslíme na všechny
povinnosti a na sebe až na druhém místě. A přitom by možná stačilo nějak změnit
úhel pohledu, přehodnotit všechny činnosti a jejich naléhavost a dovolit si dát
své potřeby a zájmy na trochu jiné místo. Samozřejmě ne na úkor rodiny, třeba
ale vynechat mytí oken a zajít místo toho za kamarády. Nevodit děti každý den
do kroužku, ale zvážit, zda by to nezvládly samy, zda k tomu již náhodou
nedozrály. Připustit si, že nejsme plně zodpovědní za jejich školní výsledky a
odevzdané či neodevzdané domácí úkoly a nechat jim větší svobodu a zodpovědnost
za sebe sama. A získaný čas pak věnovat sobě či partnerovi. Bylo by toho asi
hodně, co by se dalo změnit a udělat jinak. Jestli se něco z mého života
změní, to opravdu netuším. Ale včerejší odpoledne, bylo báječné. Už jen ta myšlenka, že by to bylo možné a že
i já si zasloužím pravidelnou podporu a péči, že bych mohla občas zajít na
masáž bez toho, abych uvažovala o tom, co vše jsem měla udělat. To samotné
pomyšlení a fantazírování mi přinášelo velikou radost.
A jak to máte vy? Dokážete
si pravidelně najít čas na to, co vás baví a dobíjí? Co vás obohacuje a pomáhá
vám překonávat zlé časy? Moc vám přeju, abyste si ho vždy dokázali najít a
prožívali radostné a pohodové dny :).
Žádné komentáře :
Okomentovat