Jdeme dál cestou necestou

Po dvou letech píšu pár řádků. Vlastně vůbec nechápu, že ten čas tak utekl. Zjistila jsem, že blog si žije tak trochu vlastním životem a překvapily mě desítky komentářů, co jsem po přihlášení objevila. Pročítala jsem svůj poslední článek a přišlo mi, jako by ho psal někdo jiný. Navenek se u nás doma nezměnilo vlastně nic. Žijeme na stejném místě, všechny děti stále s námi, po boku mám jednoho muže a Martínek je ještě pořád divoký, temperamentní, svéhlavý, ale také citlivý, milý a velmi chytrý. Uvnitř mne se toho ale změnilo dost. Pár dní po napsání posledního článku jsem nastoupila do nové práce. Byla to pro mě tehdy práce snů a já jí dala opravdu hodně. Chtěla jsem ji dělat dobře a nějak jsem se v tom všem ztratila. Práce, děti, domácnost, terapie s Martínkem, studium nutné k získání potřebné kvalifikace pro nové zaměstnání. Bylo toho opravdu moc a já si sáhla na úplné dno svých sil. Na začátku roku následného bylo po všem. Karanténa rozjetý vlak zastavila a já stála opět na začátku. Nejdřív frustrovaná a zoufalá. Ale pak ze mě všechen nashromážděný stres začal opadat a já vnímala úlevu. Rozhodla jsem se konečně věnovat sobě a svým pocitům. Definitivně vyřešit všechny křivdy, pocity nedostatečnosti, pokřivené vztahy atd. Bylo to úžasné. Vlilo mi to do žil zcela novou energii a spoustu plánů. A změnil se i můj pohled na našeho pěstounského syna. Ta změna se začala odehrávat už díky posledně zmiňovanému panu psychologovi a má proměna ji ještě zdůraznila. Dovolila jsem si necítit se tak moc zodpovědnou za Marťovo nestandardní chování a do něj samého jsem vložila víc důvěry. Pochopila jsem, že ho nedokážeme změnit. Tedy ne zcela. Učím se smiřovat s tím, že si bude svým chováním komplikovat život, ale také s tím, že je to jeho způsob zvládání pro něj obtížných situací. Pracuji dál na sobě a pracujeme dál i s Martínkem. Stále dojíždíme na terapie. Teď již na individuální k paní psycholožce se zkušenostmi s dětmi s vývojovým traumatem. Výhledově máme v plánu i skupinovou terapii s několika dalšími dětmi, aby zapracoval na udržování vztahů a respektování pravidel. S tím má neustále velké problémy. Naštěstí jsme mu vybrali úžasnou malotřídní školu s velmi přívětivou atmosférou a neuvěřitelně vstřícnými učiteli. A on to tam jednoduše miluje. Navíc od první třídy zvládá sám dojíždět autobusem. Byl to velký risk. Ale jak už jsem řekla, rozhodla jsem se dát mu důvěru, že to dokáže. Občas něco zapomene, sem tam utratí peníze na autobus za něco dobrého, jindy přijede špinavý, protože se nevyhne konfliktu s  dětmi na zastávce. Zatím se takřka každý den vrátil v pořádku domů a hrdý na to, že sám jezdí autobusem. No a ostatní případy jistí rodiče na telefonu. Každý den je s ním dobrodružný a plný emocí. Ale v každém si najdeme i něco pěkného a den za dnem spolu kráčíme dál.

Jak prožíváme zimu

   Slíbila jsem něco bližšího o terapii a už dlouho si to skládám v hlavě. Přečetla jsem báječnou knihu Budování citového pouta od Daniela Hughese, který Dyadickou vývojovou psychoterapii vyvinul. Chodíme s manželem poctivě na terapie ke skvělému panu psychologovi. Pročítám články. Ještě se mi ale nechce do vysvětlování podstat terapie a do přiblížení záhady odlišností mozku dětí s poruchou vazby. Je to vše hodně křehké. Nechávám se nadnášet a kolébat na vlnkách něčeho nového a vstřebávám poznatky a přístupy do sebe. Chci vás jen přizvat k nahlédnutí toho, co prožívám a co všechno jsem si uvědomila. Podotýkám, že na terapie docházíme prozatím pouze s manželem. Nejprve je třeba stabilizovat nás a zabudovat do nás pomaloučku a polehoučku nový přístup k Martínkovi. Nechat vše uzrát a zakořenit a až nabudeme jistoty, přibereme na naše sezení i syna. Čas se prý k tomu již kloní, jsme vzorní a pracovití žáci :).

   Víte, otevřelo se ve mně spousty ran a pohřbívaných emocí. Od doby, kdy se stal součástí naší rodiny Martínek, strhl většinu pozornosti na sebe. Umí si pozornost přitáhnout, má k tomu spoustu propracovaných modelů a taktik. A jak jsme si až během terapií uvědomili, dokázal pomalu ale jistě narušit naši soudržnost, vztahy a především komunikaci. Vychovávat takto výchovně náročné dítě, které si nese tolik zranění duše a tolik chybných vzorců chování a prožívání, je někdy opravdu nadlidský výkon. Já osobně došla do stádia, kdy jsem si uvědomila, že všechna má láska, pozornost, porozumění, přijetí a trpělivost jsou pro tohoto kloučka málo. Že u něho toto nestačí a že já již nemám co dalšího nabídnout. Vydala jsem ze sebe vše a stejně to nestačilo. Problémy se kupily a kupí, stížnosti přibývají. Naposledy minulý týden jsme řešili jeho nevhodné chování ke kamarádce ve školce. Má ji hodně rád, neubližuje jí, jen si ji majetnicky a velice žárlivě chrání a žádnému dítěti nedovolí, aby se k ní přiblížilo. Chce ji jen pro sebe. Nemyslí to zle. Ve školce se snaží chovat hezky a poslouchat paní učitelku. To se mu teď na začátku roku zatím daří, ale nevhodné chování se okamžitě převtělilo do jiné podoby. A tak je to stále dokola. Pravidla, vysvětlování, pochvaly, zákazy, přijetí, důvěra, láska...Vše stejně ústí do slepé uličky. Já se pak cítím jako nekompetentní rodič a hledám chyby u mě a chyby u manžela. Často pak následují série výčitek, kdo za to může. Já manželovi vyčítám, že je hodně přísný a on mě, že jsem nadmíru hodná a tolerantní. Domlouváme dětem, ať se snaží mít s Martínkem víc trpělivosti a často pak stojíme i proti nim. Slzy a pocit nepochopení pak prýští z různých koutů našeho domu. A my si dlouhé měsíce ani neuvědomuje, co že se to vlastně děje a proč jsme všichni uhonění, nespokojení a hnaní touhou, že něco chceme jinak. Tohle všechno se teď dere ven. Ty nánosy bahna a frustrace, že ať děláme, co děláme, nedokážeme to naše milované dítko řádně vychovat a učinit ho šťastným. A řeknu vám, že je obrovská úleva slyšet ujištění, že neděláme nic špatně. Že přesně toto umí s rodinou a partnerským vztahem udělat jedno dítě s citovým traumatem.  Ujištění, že jsme na správném místě a že se nemusíme bát přiznat všechny naše emoce a pocity selhání. Že tady a teď nás nikdo nesoudí a nedává nám rady typu: "Musíte být přísnější." nebo "Musíte ho chápat a vydržet." Často slýcháme i chlácholivé: "On z toho vyroste." Je opravdu osvobozující mluvit s člověkem, který projevy těchto dětí přesně zná, dokáže je skvěle popsat a napodobit a také vysvětlit, že něco půjde trošičku změnit a něco se budeme muset naopak naučit jen přijmout. Zkrátka, tato zima je plodná na pocity, emoce a zjištění. A je také plodná na komunikaci, lásku a porozumění. Já jsem v každém případě vděčná za to, že jsem opět poslechla svůj vnitřní hlas a po dlouhých měsících hledání konečně našla psychologa, který rozumí našim potřebám a problémům a hlavně rozumí našemu milovanému Martínkovi.

PS: Děkuji všem, kteří nám drží palce a myslí na nás s přáním všeho dobrého. Věřte, že je to pro mně velikou podporou a motivací. Krásné dny přeji 😀.

Bilancování na sklonku roku

 

   Vánoce ve mně stále doznívají velmi intenzivně, stejně jako celá magická doba adventní. Nicméně jsou to již jen letmé dotyky tohoto svátečního času a stojím spolu s vámi na prahu roku dalšího. Nevím, jak pro vás čtenáře a duše spřízněné, ale pro mě osobně nebyl rok 2018 vůbec snadným obdobím. Přinesl mi nejednu změnu, ale i zdravotní komplikace vinoucí se téměř celým rokem. Úraz nejnovější mě postihl těsně před Vánoci a doteď mě vyřazuje z oblíbených aktivit, procházek a také přispívá k bezesným nocím, kdy mi bolest nedovoluje spát. Snažím se všechny úrazy a bolístky přijímat s pokorou, ale ne v každém okamžiku se mi to daří. Nicméně stále doufám a věřím, že další roky nebudou v tomto směru ve stejném duchu a že se můj zdravotní stav opět zlepší a moje tělo mě nebude zrazovat tak často, jako v roce letošním. Na druhou stranu jsem si i díky těmto nevyžádaným zastavením opravdu užila nádherný advent. Advent plný klidu, vnitřní radosti a melancholie. Bylo to opravdu zvláštní. Netýkal se mě žádný spěch, stresy a honba za dárky, kvanty cukroví a dokonalým úklidem. Byla jsem jen ráda, že se o svátcích všichni sejdeme doma a budu mít kolem sebe všechny čtyři svoje děti. Stále se ještě nemohu smířit s tím, že Štěpánka tráví většinu dní mimo domov a že s roky přibývajícími, bude naše hnízdečko čím dál tím prázdnější. Naštěstí nám doma zbývá ještě Martínek, který všechnu prázdnotu a nudu bezpečně zaplňuje a nenechává nás usnout na vavřínech. Naplno jsme se ponořili do nové terapie, která spočívá hlavně na terapeutickém rodičovství, tedy na našich bedrech. Není rozhodně snadné, pořád myslet na to, jak moc jinak k němu musíme přistupovat. Pokusím se to objasnit v některém z dalších příspěvků. V každém případě byl rok 2018 opravdu rokem výživným a myslím, že ani rok následující nebude jiným. Stále nás čeká velká výzva v podobě Martínkova nástupu odložené školní docházky a mně se na obzoru rýsuje velice reálná možnost nové a zajímavé práce, takže změn bude opětovně víc než dost. Jen bych se moc přimlouvala, aby mé tělo fungovalo co nejlépe a netrápilo mě dalšími zkouškami mé odolnosti. Bolest mi totiž ztrpčuje život moc a moc a nejsem zrovna nejstatečnějším kandidátem na její snášení. S o to větším obdivem vzpomínám na svoji milovanou babičku, která tento rok zemřela. S obrovskými bolestmi a vážnými nemocemi prožila téměř celý život. Byla však vždy laskavá a ochotná pomoc každému potřebnému. S tichým úsměvem vyslechla všechny stezky a sama trpěla tiše a pokorně. Ukazuje se, že já to rozhodně stejně nedokážu a ke štěstí a radosti potřebuju záda nebolavá, nohy chodící, noci plné spánku, dobré zažívání a hlavu čistou a nebolavou. Moc skromná tedy nejsem 😉.

   Moji milí, ať jste rok právě končící prožili hezky, užili si ho nesmírně nebo ho jen s vypětím sil přežili, chci Vám všem popřát do roku 2019 štěstí, zdraví, lásku, odvahu a trpělivost. Plamínek lásky a naděje ať ve Vašem nitru nikdy nezhasíná a úsměv na tváři mizí vždy jen na krátkou dobu. Vím, že slova jako je láska, víra, laskavost, naděje či ohleduplnost se v dnešní době moc nenosí, já jsem ale člověk zrozený v tisíciletí minulém a bez těchto hodnot si svůj život nedovedu představit. A ať jsou Vaše hodnoty jakékoli, žijte tak, aby se Vám každý den dobře usínalo a aby vzpomínky na prožité dny vykouzlily úsměv na rtech a naplnily Vás dobrým pocitem. 

Vaše Zdeňka

Martínkův svět

   Dnes bych vám ráda ve zkratce přiblížila náš každodenní život, život s dítětem s poruchou vazby a traumaty prožitými v raných fázích života. Být nechtěným dítětem, dítětem opuštěným matkou krátce po narození a dítětem prožívajícím nejdůležitější vývoj v kojeneckém ústavu, je do života obrovská zátěž. Takový človíček je poznamenán a nese si s sebou těžké břímě. Nevidí svět jako bezpečné místo a lidi kolem jako dobrosrdečné a milující bytosti ochotné mu kdykoli pomoci. Naopak je nastaven k neustálému boji. Je přesvědčen, že ho ostatní nemají rádi, chtějí mu ublížit, poškodit ho a nakonec zavrhnout a opustit. V čase prázdnin, kdy jsme byli pouze spolu a Martínek se cítil v bezpečí a přijímaný, to byl temperamentní a divoký kluk, ale hodný a celkem poslušný. S nástupem školního roku se týden po týdnu mění v bojovníka proti všemu a všem. Situace ve školce se opět vyhrocuje. Stejné je to v kroužcích. Nechávám si ho doma, jak jen to jde, ale je to předškolák a má tedy své zákonné povinnosti a navíc do školky chodit chce. Je to společenský kluk, který touží po kontaktu s vrstevníky, i když tento kontakt často končí křikem, pláčem a nedorozuměním.

   Pojďme na to. Ráno Martínka naštěstí vodí do školky táta, proto mohu tuto etapu s úlevou vynechat. Já ho vyzvedávám v poledne. Dokázala jsem najít práci na poloviční úvazek. Spaní ve školce nebylo možné. Boje pak byly neúnosné pro všechny strany a domů se vracel v zoufalém stavu. Je tedy poledne a já jdu v dobré náladě do školky. Připravená vše zvládnout v klidu, s láskou a laskavostí. Sotva se otevřou dveře ze třídy, Martínek začne křičet: "Měla jsi přijít později. Já si chci ještě malovat. Běž pryč. Nechci jít!". Trpělivě stojím a čekám. Usmívám se a říkám, že jsem se na něj moc těšila a že později přijít nemůžu, protože ostatní děti jdou spát a on ve školce nespává. Obrázek si může domalovat doma. Já  se na něj teď nebudu dívat, ukáže mi ho, až bude hotový. Paní učitelka ho jemně odvádí ke mně a vysvětluje, že malovat bude zase zítra. Martínek si obrázek tiskne na hruď, abych ho nezahlédla ani koutkem oka a pomalu míříme k šatně. První konflikt zažehnán.

   V šatně se obléká opravdu hodně pomalu. Poskakuje, válí se po zemi, ukazuje obrázky a štěbetá. Dokola mu opakuji, že je potřeba, aby se u toho i oblékal. Podávám mu svršky a snažím se ho přinutit k činnosti. V šatně se mezitím vystřídá několik dětí a rodičů. Všichni mizí během několika minut, a dokud má Martínek obecenstvo, věnuje mi jen minimum pozornosti. Veškeré úsilí vkládá do upoutání pozornosti ostatních přítomných. Když zvýším hlas, zavrčí na mě a oblečení zahodí na zem. Teprve až v šatně zůstaneme sami, převlékne se. Pak si ale opět vzpomene na obrázek a začne nanovo křičet, že ho chce domalovat. Zastoupí mi cestu a odmítá mě nechat projít dveřmi ven z budovy školky. Musím použít sílu, abych nás oba dostala ven. Chvíli se vzteká, dupe, obrázek pomačká. Neústupně trvám na tom, že ve školce si ho domalovat nemůže. Pravidla určuji já a paní učitelka, i když chápu, že by je rád určoval on. To mu ale nemohu dovolit. Odcházím. S křikem běhá kolem mě a snaží se mě zastavit. S klidem se ho ptám, jak bylo ve školce. S kým si hrál a s jakými hračkami. Znovu opakuji, jak jsem se na něho těšila. On se postupně uklidňuje a během chvilky mě drží za ruku a nadšeně vypráví své zážitky.

   Než dojdeme k obchodu, je klidný a usměvavý. Ještě venku uzavíráme dohodu o tom, že koupíme jen pár věcí a mezi nimi nebude žádná sladkost. Může si vybrat nějaký mléčný výrobek na svačinku. On souhlasí. Toto pravidlo platí každý den. Martínek mi galantně otevírá dveře a ujišťuje mě, že bude můj pomocník a cestou domů mi ponese tašku. Dávám do košíku první věci, vše jde bez komplikací. Nákup je ve vozíku, zbývá jen zaplatit. Stojíme ve frontě u pokladny. Martínek uvidí sladkosti před pokladnou a mile řekne: "Maminko, že mi dnes koupíš tuto oplatku". Odmítavě zavrtím hlavou. Sladkostí je doma dost a my máme dohodu. Mění tedy taktiku: "Buď mi ji koupíš, nebo tě nepustím z obchodu!" Ani tak ti ji nekoupím. Vidím, že se na mě zlobíš a chtěl bys sladkost, ale kupovat ji nebudeme. Je to naše pravidlo a ještě před vchodem do obchodu jsme si ho potvrdili. Martínek už s křikem: "Jestli mi tu sladkost nekoupíš, už nejsi moje máma!" Naštvaně vybíhá ven před obchod, a když se ho někdo zeptá, co se mu stalo, jen zavrčí nebo zakřičí, ať ho nechají na pokoji. Dál od obchodu se ale nevzdaluje a čeká na mě. Po mém příchodu mě zahrne krátkou sprškou nadávek, ale pak se překvapivě rychle uklidní, začne si prozpěvovat, poskakovat a vůbec se chová, jako by se nic nestalo.

   Doma se podobné scény zopakují ještě několikrát. Máme pevně stanovanou dobu, kdy se může dívat na televizi. Přesto každodenně vstupujeme do souboje, ve kterém chce prosadit svoje a na televizi se dívat dál. Podobné je to s dalšími maličkostmi. Když se vrátí domů ostatní děti, obratem se pouští do konfliktů a soubojů s nimi. Je to pro mě neskutečně vyčerpávající, zachovávat si chladnou hlavu, neustupovat a s laskavostí ho ujišťovat o své lásce k němu. Jako by si neustále potřeboval dokazovat, že ať se stane cokoli, neopustím ho. Já jsem v jádru člověk klidný a mírumilovný. Konflikty z duše nesnáším a boj je mi cizí. Přesto jsem do něj každý den nucena. V hlavě si donekonečna přehrávám Martínkův životní příběh. Vím, že je to milý, chytrý, vnímavý a citlivý kluk, který si prožil ty nejtěžší věci, které člověk vůbec může zažít. Zůstal sám, opuštěný a zcela bezbranný jako malé miminko. Plný strachu o holý život. Ve světě, kterému nerozuměl. Bez každodenního projevování lásky, které malé miminko tak nutně potřebuje k životu. Zůstal bez tisíců láskyplných doteků, pohledů a úsměvů, které běžné miminko od maminky dostává. Místo toho byl zaplaven strachem, nejistotou, bezradností. Hledal útočiště a ujištění o tom, že je všechno v pořádku a je u něho někdo, kdo se o něj postará a kdo ho bezmezně miluje. Hledal, ale nenacházel. Jeho mozek přepnul do režimu "nebezpečí" a v tomto režimu zůstává i po měsících lásky, objímání a ujišťování. Možná v něm zůstane napořád, ale já jsem teď jeho máma a hledám cesty, jak tuto kletbu prolomit. Naskakujeme do nové terapie. Já, můj manžel a Martínek. Jmenuje se Dyadická vývojová psychoterapie. V této době zatím jedna z nejúčinnějších metod pro práci s dětmi s poruchami attachmentu a vývojovým traumatem. Vkládám do ní své naděje, protože sama už občas nevím jak dál. Držte nám prosím pěsti. Věřím, že i každá myšlenka plná dobra, podpory a přání všeho dobrého může být prospěšná až zázračná. Děkuji vám tímto za každou takovou!

Naše vlast má narozeniny

   Opět po dlouhé pomlce. V hlavě stále plno námětů na článek, ale psaní maří nedostatek volného času a klidu, velká únava, kolotoč povinností a nemocí, tisíce každodenních drobností, ale i touha trávit co nejvíce chvil s rodinou, užívat si nádherné barvy podzimu, sbírání kaštanů a šustění spadaného listí pod nohama.

   Letos mě ale navíc opravdu pohltily kulaté narozeniny naší republiky. Poslouchám zajímavé rozhovory, čtu články a sleduji televizní pořady. Jsem z toho všeho dojatá. Popravdě ještě nikdy jsem výročí založení našeho státu neprožívala tak intenzivně. Byl to pro mě jen volný den, další z řady státních svátků. Možná jsem se podívala na tematický film či zašla na výstavu, nijak zvlášť se mě to ale nedotklo. V roce současném to na mě ale dolehlo velmi silně. Poselství předchozích generací, jejich láska k vlasti, odhodlání nasadit pro ni svůj život, vůle bojovat za náš jazyk a za odkaz předků. S pýchou poslouchám všechny ty příběhy a osudy a opravdu zažívám vděk, že mohu být právě Čechem.

   S lítostí také sleduji naši současnou politickou situaci a absenci výrazných osobností ochotných pracovat nezištně pro naši vlast a její obyvatele. Chvílemi mě zaplavil i velký smutek a beznaděj, ale pak jsem si začala postupně uvědomovat, že náš národ je stále přeplněnou pokladnicí skvělých lidí, kteří neváhají obětovat svůj volný čas a část sebe pro druhé. I díky nedávným komunálním volbám jsem si naplno uvědomila, že stále existují stovky lidí, kteří se do komunální politiky vrhají pouze z lásky ke svému rodnému městu a s vůlí, být mu prospěšní. Berou na sebe zodpovědnost, často snáší nadávky a urážky od svých spoluobčanů a jen málokdy se jim dostane nesobecké a upřímné pomoci. Stále tu také máme stovky dobrovolných hasičů, kteří bez ohledu na své plány ve volném čase a mnohdy i rodinné povinnosti, bez mrknutí oka vyjíždějí k větším i menším zásahům. Jsou tu také stovky dobrovolníků, kteří svůj volný čas věnují opuštěným lidem v domovech důchodců či jiných zařízeních. Stovky sokolů pak bez nároku na mzdu vedou cvičení pro lidi všech věkových kategorií a pracují ve sportovních kroužcích s dětmi a mládeží. Často slyším nářky na dnešní mládež a mnohdy i zcela oprávněné. Pak ale vidím stovky mladých lidí, kteří nezamíří ze školy domů k počítači, za kamarády či na placenou brigádu, ale naopak  vedou děti a mládež jako skautští vedoucí či animátoři různých jiných organizací. Vše jen pro dobro jiných a pro pocit užitečnosti. Tento výčet by mohl být zdánlivě nekonečný či minimálně čítající tisíce stran. Ač bych opravdu ráda zmínila všechny možné obory a činnosti, v nichž se lidé angažují jen z lásky k druhým a k hodnotám, které si vštípily díky životu v naší úžasné zemi, není to v současné chvíli v mých silách ani časových možnostech. Chci jen říct, že jsem opravdu hrdá na náš národ a na ty tisíce neznámých lidí, kteří se neúnavně podílí na tom, aby poselství všech předchozích generací nebylo zapomenuto a aby byl tento kout Země stále báječným místem k životu. A když vidím, jak často se zvedne obrovská vlna solidarity ve chvíli, kdy je potřeba někomu pomoci či se podílet na dobré věci, dojímá mě to k slzám. Myslím, že každičký člověk, který si právě teď čte tento příspěvek, se někdy v životě podílel na něčem dobrém pro naši vlast a její obyvatele, ať již činem či finanční pomocí. A tohle všechno utváří naši republiku, dodává nám pocit sounáležitosti, bezpečí a pocitu domova.

Vše nejlepší k narozeninám republiko!

Jak jsme přišli k odkladu a roku navíc ke hraní

   Martínek je opravdu chytrý a šikovný kluk. Řekla bych, že nadprůměrně inteligentní. Pozná všechna písmenka, slova psaná velkými tiskacími písmeny zcela sám zdatně přeslabikuje, do 20 sčítá i násobí, zná několik anglických slovíček a vůbec umí toho opravdu hodně. Podotýkám, že vše se učí výhradně vlastním přičiněním. Jen odpovídám na jeho všetečné otázky, využívám jeho momentálního zájmu, který je většinou velice prchavý. Zápis do základní školy zvládnul absolutně s přehledem. Byla na něj vyhrazena půl hodina. Marťa měl po 20 minutách vše hotovo. Na každou otázku odpověděl bez nejmenšího zaváhání, vše vypracoval, přiřadil, ukázal, zazpíval písničku, nahlásil svoji adresu i datum narození a musím popravdě uznat, že zápisem prošel mnohem lépe než naše děti biologické. Přesto ani jedno z mých dětí nemělo odklad školní docházky a všechny ji propluly či ještě proplouvají s lehkostí a bez větších problémů. Ty nejstarší jsou již na školách středních a jediným přestupkem, který jsem kdy musela za děvět let jejich povinné školní docházky řešit, byl zapomenutý domácí úkol či nějaká pomůcka na vyučování, což jsou z mého pohledu pouhé banality.

   Protože vím, jak je Martínek chytrý a bystrý chlapec, byla jsem přesvědčená, že toto září už bude ve škole. Opravdu se do ní těšil. Vybíral si aktovku a se svými kamarády o škole často mluvil. Když nám tedy v mateřské škole paní učitelka doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny kvůli podezření na poruchu pozornosti, brala jsem to jako formalitu. Nicméně jsem věděla, že v jeho případě to vše nepůjde tak hladce, jak jsem byla zvyklá. Vím, že má problém s uznáváním autorit a vůbec nerad dodržuje a respektuje daná pravidla. Věty typu: "Musíš to udělat.", "Teď pracujeme a nehrajeme si." nebo "Už si předškolák a takhle se chovat nemůžeš." na něj sem tam působí jako červený hadr na býka. S touto "motivací" pedagog dosáhne často jen vehementního odporu a Martínek to vnímá jako výzvy k boji. A v tom je neústupný. Co se týká jeho pozornosti, řekla bych, že ji dokáže udržet opravdu dlouho a umí se se zaujetím koncentrovat na nějakou činnost, musí však chtít. Pokud nechce, silou ho nepřinutíte. Je to opravdu pedagogický oříšek. Je to oříšek i rodičovský a jeho výchova opravdu není snadná. Já ale jako poučený pěstoun vím, že jsou to projevy poruchy vazby a prožitých psychických traumat v jeho raném dětství. Vím, že jsou to u dětí, které strávily to nejdůležitější a nejzásadnější období pro formování budoucí psychiky a celkového prožívání v ústavní péči, projevy běžné. Že tyto děti často vzdorují, mají snahu všechny a všechno okolo sebe řídit a nechtějí se nechat ovládat. Jsou připraveny neustále bojovat o svůj život a o svoji svobodu, což je nesmírně náročné jak pro ně, tak pro jejich okolí.

   Věřila jsem ale, že v pedagogicko-psychologické poradně pracují dětští psychologové obeznámeni s touto problematikou. V té naší to tak bohužel není. Martínka (v té době ještě neměl 6 let) si paní psycholožka odvedla do své pracovny. Já zůstala v čekárně a Martínek, který velice těžce nese změny a vše nové a neznámé ho znejišťuje, zůstal s paní psycholožkou sám. Na to, co prožil, jak se adaptoval v naší rodině či ve školce, jaké má prožívání se nikdo nezeptal. Paní psycholožka byla pouze dotčená, že nevím, jaký byl průběh těhotenství, ve kterém týdnu se narodil a že neznám jeho rodinnou anamnézu. Pouze pro tyto informace byly kolonky ve formuláři. Problémy a potřeby dítěte nikoho nezajímaly, což pro mě bylo nepochopitelné a zarážející. Po necelé půl hodině si mě pak zavolala do kanceláře a jednoznačně doporučila odklad. Před mým synem řekla, že odmítl spolupracovat, neplnil zadané úkoly, nedokázal udržet pozornost ani pět minut, práci odbýval, odbíhal od tématu a chtěl si povídat, nedokáže klidně sedět na místě a takto do školy opravdu nemůže nastoupit. Přiklání se k názoru pedagogů v MŠ a dává nám na výběr buď odklad nebo první třídu s asistentem pedagoga. Já i Martínek jsme se nezmohli na půl slova a překvapeně jsme vyšli z poradny ven. Můj syn se rozplakal, že chce chodit do školy. V první chvíli si myslel, že do školy nemůže jít nikdy. Vysvětlila jsem mu, že do školy určitě chodit bude, jen si asi bude ještě o rok dál hrát s kamarády ve školce a užívat si bezstarostné dětství.

   Nejprve jsem byla rozhodnutá Martínka do školy dát, ale po konzultaci s manželem a širší rodinou jsme se nakonec rozhodli pro odklad. A teď už vím, že jsme udělali dobře. Obě dcery změnily od září školu a není pro nás snadné se se všemi změnami vyrovnat. Štěpánka si na internátu nezvyká zrovna lehce a i Martínek je z této zásadní změny celý nesvůj. K tomu nebude navštěvovat zdejší základní školu, ale nedalekou menší školu s malým počtem žáků. Bude nutné každodenní dojíždění, bude si zvykat na nové prostředí a spolužáky, což bude chtít svůj čas. Teď máme prostor ho na vše připravit, navštívit novou školu, seznámit ho s nějakým svým budoucím spolužákem. S doprovázející organizací právě teď řešíme vhodnou terapii a hledáme odborníka, který má s dětmi v náhradní rodinné péči zkušenost. Snažíme se připravit půdu co nejlépe na to, aby školní docházku absolvoval bez dohledu a pomoci asistenta. Pokud se i tak ukáže, že cesta institucionálního vzdělávání není pro Martínka vhodná, jsme rozhodnuti vzdělávat ho doma. Stále jsem ale optimista a věřím, že ten rok navíc, co mu i nám byl neplánovaně dopřán před náročnými roky plných povinností, bude ku prospěchu a že mu pomůže začlenit se další září mezi spolužáky, kamarády a učitele. Pochopila jsem již, že pomoc od některých institucí čekat nemůžeme a že se jako vždy musíme spolehnout na vlastní intuici a vlastní síly. Pořád ale vidím světýlko na konci tunelu a někde v sobě vidím svého chlapečka jako spokojeného a pyšného školáka. Tak nám držte pěsti :).

Letmé vzpomínky prázdninové :)

   Pohltil mě proud valících se povinností školního roku. Mé dcery nastoupily na jiné školy, je toho tedy mnoho nového, neznámého a ještě nezaběhnutého. Seznamujeme se s odlišným prostředím a vůbec uspořádáním našeho rodinného života. Starší dcera odešla na střední školu a všední dny přebývá na internátě. Minulý týden jsem to odloučení prožívala až hrozivě těžce. Samotnou mě zaskočilo, jak silně mě to zasáhlo. I druhá dcera se mi trošku vzdaluje a malými krůčky spěje k větší samostatnosti. Začala dojíždět do 10 km vzdáleného okresního města a tak i ona tráví mnohem více času mimo domov, než bylo zvykem. Naštěstí u synů se žádné změny nekonají. Martínek zůstává díky odkladu povinné školní docházky ještě jeden školní rok ve zdejší MŠ a já jsem za to nakonec ráda. Nicméně frčíme tím školním rokem od počátku poměrně svižně a kouzlo prázdnin, svobody, volnosti a chvil bez stresu zůstalo někde za námi. Ještě stále ho cítím a vnímá. Ještě stále si ten pocit uchovávám v sobě. Už jen proto, že společnou dovolenou jsme prožili až v druhé půlce srpna, tedy celkem nedávno. Různé zdravotní komplikace plánovaný chod prázdnin poněkud zkomplikovaly, ale nakonec jsme i tak odjeli na vytouženou dovolenou do Jižních Čech. Z vyprahlého středu Moravy připomínajícího vzezřením dny listopadové jsme se jako zázrakem přesunuli k řece Vltavě obklopené svěží zelení mnoha různých odstínů. Zde jsme  prožili pohodový týden. Možná naposledy v plné sestavě. A bylo nám blaze :).

   Pronajatá chatka stála jen pár metrů od řeky, ráno jsme se na snídani brouzdaly v rose a zachumláni do mikiny a bundy. Kolem poledne se pak Vltava proměnila v rušnou a životem tepající magistrálu pro vodáky. Martínek nadšeně pobíhal po břehu, mával a pokřikoval na projíždějící a rozesmáté lidičky Ahóój! Já zatím lačně pohled vpíjela do okouzlující zeleně a stříbřitých vlnek na hladině Vltavy. Tu řeku jsem si zamilovala. Viděla jsem ji doposud jen několikrát v Praze, kde už je mohutnou a impozantní dámou. Ale tahle její podoba mladé a svižné řeky sbírající svou sílu mě uchvátila. Loučila jsem se s ní při odjezdu se slzami v očích.

   
   Ač jsme to původně neměli v plánu, nakonec jsme neodolali, vypůjčili si raft a sjeli po řece asi 12 km dlouhý úsek. Vyrazili jsme na vodáky časně, v 10 hodin. Vltavu jsme tak měli jen pro sebe, nechali se unášet proudem a jen si užívali klidu, slunečních paprsků a krásy všude okolo.

   Dovolenou jsme prožili nedaleko Českého Krumlova. Nádherné místo, obzvláště podvečerní a večerní procházky, kdy se z ulic ztratily stovky turistů, jsem si užívala velice. Stopy minulých generací na každém kroku a všude také nesmazatelný odkaz bývalých krumlovských pánů a jejich znaku ve tvaru pětilisté růže.

   Výletů jsme podnikly spousty, ale nechci vás zatěžovat jejich výčtem a zahrnout přemírou fotografií, které jsme na těch místech pořídili. V každém případě nám bylo báječně, naše děti přetrpěly týden bez připojené na internet v plném zdraví a dokonce se ani neukousaly nudou a Martínek byl prostě úžasný :). Překvapil nás mile, užíval si všechna ta místa nejvíc z našich čtyř dětí, statečně zvládl nejednu prohlídku hradu či zámku, jen s malými protesty vyšlapal na rozhlednu i zříceninu, trpělivě přestál cestu autem i absenci televize a pohádek. Jsou to pro mě nesmírně cenné vzpomínky, jsou to poklady, které si musím uložit do bezpečí svého nitra a pak si je dávkovat v těžkých chvílích, kdy budu bojovat s úplně jiným človíčkem. Už minulý týden jsem si jich prožila několik, když na mě křičel, že jsem zlá máma a že jsem máma nevlastní. Ale o tom až jindy. Teď si i prostřednictvím psaní tohoto článku a prostřednictvím vkládání fotek připomínám chvíle krásné, pohodové, radostné a láskyplné. Moji tajnou zbraň na těžké časy, kdy se musím obrnit a nepustit k sobě zoufalství, beznaděj a pochybnosti. Ten obrázek usměvavého a bezstarostného Martínka si musím uschovat a nikdy na něj nezapomenout.

   Na úplný závěr si jen neodpustím vložit nějakou fotku z rozhledny na hoře Kleť, protože ta česká krajina je tak nádherná, až to bere dech.