Kouzlo krajiny

   Dnes jsem potřebovala krajinu. Už víc než nutně. Dlouho jsem se do ní nedostala a přitom dny jsou tak náročné. Jak jsem začala chodit do práce, nezbývá mi téměř žádný volný čas. Pracuji v jeslích, což je namáhavé psychicky i fyzicky. Dny bývají náročné a pak hned druhá směna doma. V pátek jsem už byla zcela vyčerpaná. Dnes jsem tedy nechala doma děti, zanedbanou domácnost a všechny povinnosti a vyrazila jsem dobít trochu sil. Už jsem nemohla jinak. Mé podráždění pomalu vytěsňovalo lásku, pohodu a poslední zbytečky trpělivosti. Dovolila jsem si tedy uniknout. Na chvíli vypnout. Vyhřát se na sluníčku. Hledět do dálky. Zkontrolovat, které kvítky přibyly na loukách. Nechat se kolébat větrem a sledovat jak si pohrává se vzrostlou trávou. Ta hra mi připomíná vlny na moři, je to absolutně kouzelné a uklidňující.

   Lehla jsem si do trávy a pozorovala nebe. Mraky pluly na blankytně modrém podkladu a sem tam nechaly vykouknout Měsíc. Bylo to blaho. Když jsem tak ležela uprostřed vlnící se trávy a lučního kvítí a nechala se laskat slunečními paprsky, najednou jsem si vzpomněla, jak jsem takhle lehávala jako malá holka. Vydržela jsem to celé hodiny. Úplně se pro mě zastavil čas. V té době ještě nebyly mobily (mimochodem když vyrážím na takovou výpravu, neberu si ho ani dnes) a já tak občas zameškala tu správnou hodinu k návratu domů. Následoval křik a zákazy. Ale nic naplat, zanedlouho jsem to stejně udělala znovu :). Když jsem si lehla do trávy a pozorovala plující mraky, představovala jsem si, co znázorňují. Viděla jsem v nich zvířata, věci, stromy…Má fantazie byla tehdy bezbřehá. Zatoulala jsem se pak do vymýšlení příběhů, mnohdy s prvky fantasy. Figurovaly v nich víly, trpaslíčci, mluvící zvířátka, andělé a mnoho dalšího. Povídala jsem si s nimi, do příběhů jsem zakomponovala broučky a mravence lezoucí v trávě, v duchu jsem osedlala luční koníky a povídala jsem si s ptáčky zpívajícími všude kolem. Sem tam jsem si povídala i se samotnou trávou. Zkoumala její tvary, kresbu listů a k životu jsem v takových chvílích nepotřebovala vůbec nic jiného. Bylo mi nádherně.  Dokud jsem se nepodívala na slunce a nezjistila, že se kloní za horizont a já budu mít opět průšvih :).

   Tahle láska k loukám, větru a nejlépe ještě zurčící vodě mi zůstala dodnes. Láska k tichu nerušenému dalšími lidmi, automobily a jinými zvuky civilizace. Ale dnes jsem si uvědomila, že hodně se toho přeci jen změnilo. Někam se vytratila má fantazie. Už nevidím, co jsem viděla kdysi. Už nevnímám broučky a jemné žilky na lístcích rostlin. Když na mě dnes úplně náhodou přistál jeden luční koník, aby se ode mě odrazil a pokračoval dál ve své cestě, bylo to připomenutí Zdeničky ve mně tak blízké. Tak reálné. Najednou mi moc chyběla. Přitom byla tak blízko. Vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy svět viděla jasně. Jak jsem věděla, co chci a co nechci. Co je pro mě správné a co ne. Co mě baví a co nebaví. Kolik jsem měla snů a představ. Jak jsem snila svůj sen o dospělosti a o tom, co všechno budu mít a co dokážu. Jak budu měnit svět a budu jen šťastná a svobodná. Budu si moci dělat, co chci. Tehdy jsem to viděla tak jasně. Vůbec o ničem jsem nepochybovala. Věřila jsem každému svému snu, věřila jsem svým pocitům. V srdci jsem měla jen radost a lásku. Život jsem milovala. Každý den mi přišel úžasný a jedinečný. Na tváři jsem měla stále úsměv. Často jsem slýchala: „Zdeničko sluníčko.“ Nebála jsem se na cokoli zeptat. Nepochybovala jsem o tom, že mě ostatní milují. Věřila jsem v sebe a věřila jsem druhým. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo vytratit. Brala jsem jako samozřejmost, že to takhle zůstane na celý život. Nepřišlo mi tehdy na mysl, že dospělost je trochu jiná. Že někdy povinnosti zcela zahltí tu Zdeničku ve mně. Že občas budu muset hrát různé role a nebudu se moct každého zeptat na vše, co mě zajímá. Že některé sny budu muset zasunout hluboko do šuplíku, protože budou mimo reálné možnosti mé současné situace. Že občas budu muset držet jazyk za zuby a neříct svůj názor, protože by to zavánělo velikým průšvihem. Ani ve snu by mě také tehdy nenapadlo, že stálý úsměv na tváři je někdy spíše na škodu, protože v druhých evokuje pocit, že k usměvavému člověku si mohou dovolit vše. 

Je toho opravdu hodně, co se změnilo, ale když jsem dnes měla modré nebe nad hlavou a stébla trávy ve vlasech, bylo mi nádherně a byla jsem šťastná za tu chvíli, kdy na mě bezstarostná a vždy usměvavá Zdenička zase vykoukla. A v tu chvíli jsem si slíbila, že udělám vše proto, aby se zcela neztratila v propadlišti času. Aby se nenechala zahnat do kouta. Aby nepřestala věřit ve své sny a nepřestala nikdy věřit v to, že je milovaná. Dnes ráno jsem shodou náhod, nebo možná spíše Božím vedením, četla tuto větu v Bibli: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ A při dnešní ozdravné chvíli v nádherné české krajině mi ta věta vyvstala na mysli. Jakoby patřila mně a dnešnímu dni. Jako kdyby mi říkala, že věřit v Boha, znamená i věřit ve své sny, věřit v sebe. Že nic není nemožné, když důvěřujeme. Byl to krásný okamžik. Ráda bych si ho uchovala co nejdéle. Nejlépe napořád. Kouzlo krajiny je prostě jedinečné a já každému z vás přeji víru v sebe, v dobro, v druhé a důvěru v to, že nic není nemožné a zázraky se dějí každý den :). Vaše Z.