sobota 23. dubna 2016

O naději klíčící v tomto jaru

   Ve čtvrtek mě po návratu z práce přivítaly rozkvetlé tulipány. Konečně. Dlouho jsem je vyhlížela. A také sluníčko a teplo. Byl to krásný den. Vlaštovky štěbetaly, jako každý rok se vrátily a začaly stavět hnízdo v našem průjezdu. Dala jsem si na zahradě kávu a vyhřívat se za mnou přišla Alžbětka a naše psí slečna. Nerozlučné přítelkyně. Martínek cestou ze školky ani trošku nezlobil a až do večera si hrál na zahradě. Šťastný a spokojený. Snad se zase blýská na lepší časy :). Cítím naději.

   V úterý jsme se měli v Olomouci setkat s jeho mámou. Jenže v pondělí večer setkání zrušila. Naštěstí jsem o tom plánu Martínkovi vůbec neřekla a telefonovala s ní potajmu, aby to neslyšel. Kdyby o tom věděl, opět by to s ním zamávalo. Tak si jen užíval krásné dny a já se tím trápila sama. Zlobila jsem se a nechápala. Opět jsem se pustila do souzení druhých, ač se snažím se to odnaučit. Jenže ne vždy to dokážu. Spravila to ale procházka a popovídání s kamarádkou a na chvíli jsem jeho mámě dala opět svobodu.

   Stalo se ale něco hodně důležitého. Do Martínkova života vstoupil jeho táta. Naštěstí ne reálně, to by problémy opět přibyly. Ale ve vyprávění a v jeho povědomí. Celou dobu jsme přemýšleli o tom, jak mu říct o otcově existeni. Kdy na to bude správná chvíle, aby to dokázal pochopit. Přeci jen je to člověk, kterého jsme nikdy neviděli. Nevíme o něm téměř nic, jen že žije v sousedním státě. Nechtěli jsem Marťovi plést hlavu zbytečně moc a vyprávět mu o někom pro něj zcela nereálném. O někom, kdo o něj nemá žádný zájem a nikdy ho ani neviděl. Jenže najednou je tu. Díky Martínkovu ještě nenarozenému sourozenci. Povídali jsme si o tom, kdo je jeho táta. A že přítel jeho mámy není Marťův táta. Nechápal. A nedivím se. Těžko by tu složitou situaci pochopil dospělý člověk, ne tak čtyřleté dítě. Museli jsme mu vysvětlovat, že jeho táta není ani můj manžel. Jenže jiného tátu nezná. A tak jsme mu řekli pravdu. A teď už ví, že má nejenom dvě maminky, ale i dva táty. Děsím se dne, kdy o tom muži bude chtít vědět víc či ho bude chtít poznat. Ale zatím mu stačí vědět, že někde je. Že žije hodně daleko. A že je to jiný muž než současný přítel jeho mámy. Snad se s tím spokojí nadlouho. Ale jsem ráda, že to máme za sebou a že po těžkostech posledních dní to přijal dobře. Už čtyři dny si nehrál na pejska, spinkal celou noc a nevztekal se. Možná jsem to právě zakřikla, ale ty čtyři dny už nám nikdo neveme. Jsou pro mě nadějí a povzbuzením.

   A ještě jednu dobrou zprávu nám přinesl tento týden. Štěpán složil úspěšně přijímací zkoušky na víceleté gymnázium. Uspěl ve veliké konkurenci a umístil se hned v první destíce přijatých uchazečů Máme z něj velikou radost :). On na gymnázium prostě patří, na zakladní škole je nešťastný. Často řešíme problémy se šikanou. Jeho výborný prospěch, záliba ve čtení a zároveň absence talentu na sporty spolužáky dráždí a on se tím hodně trápí. Věřím, že teď dostane novou šanci, najde si kamarády s podobnými zájmy jako má on. Ze srdce mu to přeju. Zaslouží si to opravdu moc. Je to vyjímečný kluk, hodný, tichý, moudrý, přemýšlivý a citlivý. Báječný, jako všechny naše děti.

neděle 17. dubna 2016

Nedělní pozdraveníčko :)

   Další týden za námi. Bylo by toho tolik k psaní, jen čas mi stále nějak nevybývá. Tak jen ve zkratce. Martínek oslavil čtvrté narozeniny :). Byl dort, dárky, grilování a návštěvy. Byl šťastný a moc si to užíval. Radost mu kalilo jen to, že jsme se nedovolali jeho mámě a když to na třetí pokus konečně klaplo, byl už tak nazlobený, že s ní nechtěl mluvit. Mrzelo to ji, mě a samozřejmě i ho samotného. Má ji moc rád a přál si, aby na jeho narozeniny přijela. Slyšet ji po telefonu mu nestačilo. A jak byl nazlobený, svezlo se to i po mně. Řekl mi, že já nejsem jeho máma, že on má jen jednu mámu a ta bydlí daleko. Došlo tedy i na slzy (moje i jeho), ale pak i na usmíření a omluvu. Ví prý, že má mámy dvě a obě má rád. Má to mé zlatíčko velice složité a uvědomuje si vše čím dál tím jasněji. Je to bystrý kluk a moc chytrý. A poslední dobou se s tím vším opravdu pere. Často si hrává na pejska, což není dobré znamení. Tohle dělával dříve, ale poslední dobou to vymizelo. Teď chce být pejskem skoro denně. Jako by tak bylo snazší, vyrovnávat se s něčím těžkým a nepříjemným. Ale věřím, že to opět odezní. Že z něj bude znova veselý klouček plný radosti ze života.

   Dnešek byl ale vydařeným dnem. Jako ostatně skoro každá neděle. Neděle se snažím udržet jako den pro naši rodinu. Den, kdy jsme spolu a užíváme se navzájem. Když to jde, vyrážíme na výlety, většinou do přírody. Nebo alespoň na procházky po okolí. Dnes bylo krásně. Štěpán měl za sebou víkendové sportovní soustředění a přijel domů až odpoledne. Nechtěla jsem podnikat nic bez něj, zvolili jsmme proto jen krátkou procházku a točenou zmrzlinu. Na to se přemluvit dal :). Zahájili jsme tedy naši letošní zmrzlinovou sezónu a bylo nám všem moc hezky. Byly i průlezky, smích a dovádění. Spokojený byl i Martínek. Před spaním se nechal po dlouhé době pochovat. Řekla jsem mu, že ho mám mnohem raději než pejska. A on se ukládal k spánku jako můj chlapeček. Poslední dobou mám pocit, jako bychom stáli opět na začátku. Opakujeme, co už bylo. Procházíme znovu tím, co jsme již překonali. Zase se hledáme a ujišťujeme. Kéž se nám tímto období podaří projít a vyjdeme z něj silnější a zkušenější. A stále plni lásky. Tak zase příště :).
Alespoň jedna z dnešního odpoledne :)

  

neděle 10. dubna 2016

Ozdobeno třpytivými kapkami

U nás je po dešti a je to nádhera. Nedalo mi to a vyšla jsem alespoň na zahrádku. Vůně vzduchu je jedinečná. A také zpěv ptáků a vůbec ta probouzející se příroda všude kolem. Opět začíná pulzovat život, vše dychtivě vstřebává vláhu a raduje se. I já. Martínek si nazul gumáky a radostně pobíhal venku se mnou. Během pár minut byl celý mokrý a špinavý, ale stihnul se spřátelit se šnečkem, projet se na úplně mokré odrážečce a sednout si do pískoviště. Já zatím fotila tu krásu a těch pár minut mu dopřála volnost bez napomínání. Perfektní závěr neděle. I když odpolední procházka v gumácích deštěm a kalužemi byla také parádní a Martínek byl šťastný jako "malé dítě". Je odzbrojující z jakých maličkostí se děti dokáží radovat :). Všem přeju spoustu radostných chvil.


Déšť



Miluju déšť, ty kapky vody na své tváři, vlasech, kůži,
miluju kapky na listech stromů, trávy, na okvětních plátcích růží.

Miluju to ticho, které déšť provází.
Všechno se zklidní, ptáci přestávají zpívat,
krajina se do šera zahalí a
já děkuji Bohu, že se na tu krásu mohu dívat.

Déšť, ten životadárný nápoj z nebes,
ty křišťálové krůpěje spojující se v krajině v pramínky
unášející naděje, sny, touhy a vášně
do říček a moří, obrušujíce cestou sněhobílé kamínky.

Miluji tanec v dešti, tu vláhu, která na mě dopadá,
nořím se do rytmu kapek, šumu listí a zurčení vody.
Přestávám myslet, řešit, konat, domnívat se, plánovat.
Jsem uchvácená okamžikem a nevynáším žádné soudy.

Pozoruji krajinu halící se do šedobílého oparu,
tisknu se ke stromu a vnímám jeho tichou sílu,
kapky bubnují do hladiny rybníka a
já vnímám v srdci svou lásku a víru.

Cítím tu láskyplnou starost nebes o krajinu pod sebou,
doteky Boha všude, kam zázračná krůpěj vody kane.
Nezapomínej prosím nikdy na svou zem a nenech
ji a moje srdce vyprahnout, o to tě žádám, Pane.

Miluju déšť a jeho dotek na své kůži
a miluju návraty z deště ke svému muži.

neděle 3. dubna 2016

Terezské údolí



   S Martínkem je to poslední dny opravdu těžké. Od příjezdu z návštěvy u jeho rodiny, to pořád není ten samý kluk, co předtím. Pomalu mi začínají docházet síly a trpělivost. A nejsem za to na sebe ani trochu pyšná. Doufala jsem, že to bude jako obvykle trvat přibližně týden a situace se opět stabilizuje. Budeme žít obvyklým hlučným, pestrým a rozhodně nenudným životem rodiny se čtyřmi dětmi :). Na to, že je u nás v domě věčně křik a nepořádek, hádky o drobnosti, odmlouvání, hromady prádla, pořád prázdná lednice, ač nedělám nic jiného, než nosím domů spousty jídla, na to už jsem si zvykla. K tomu zvonění různých kamarádů mých dětí, jejich žádosti o pití či něco malého k snědku a to vše protknuté nějakou tou rýmou či kašlem. Do tohu každodenní debaty, kdo odvede Martínka do školky a ze školky, kdo děti do jakého kroužku či k lékaři, porovnávání našich diářů a rozvrhů dětí. S mojí prací toho všeho přibylo ještě mnohem více, než jsme byli zvyklí. A velmi se to jal komplikovat ještě Martínek.  Ráno nechce vstávat, odmítá se oblékat (a přitom do školky chodí opravdu rád), pak se nechce převléct ve školce. Odmítá si nechat nasadit brýle. Na jídlo chce vždy něco jiného, než mu předložíme. Odmítá odcházet ze školky (a to ho teď často vyzvedávají starší děti, protože nikdo jiný nemůže). A tak to pokračuje dál a dál. Končí to protesty u koupání, výrazným odporem při ukládání do postýlky a následným běháním po pokoji a rušením všech spánku chtivých členů naší domácnosti. V noci nechce chodit čurat na nočník, který má u postele a vyje tak dlouho (a vyje opravdu velmi hlasitě, vytrvale a neodbytně), dokud ho někdo nejde doprovodit na WC. V tu chvíli jsou už ale vzhůru úplně všichni. Naše prosby, vysvětlování, dokonce ani výhrůžky a zvýšený hlas nejsou nic platné. Často je zlý na všechny kolem. I na mou mámu, jindy jeho milovanou babičku. Marťa si vše vynucuje křikem a pláčem. A samozřejmě jeho obvyklým válením se po zemi. Má ale i své světlé chvilky, kdy je nám všem moc dobře. Třeba dnes jsme prožili nádherné odpoledne v Terezském údolí. Byl zlatý, ušel asi sedm kilometrů, neprotestoval, užíval si to. Chvíli to byl opět jen usměvavý a bezstarostný kluk. Vím, že je toho teď na něj opravdu moc. Jeho máma čeká miminko a já nastoupila do práce. Skoro denně si hraje na to, že má miminko v bříšku. Pořád říká, jak se bude o to miminko starat, až se narodí. Mluvíme o tom, povídáme o budoucnosti, o tom, kdo se bude starat o miminko, jež má v bříšku jeho máma a kdo bude pečovat o Martínka. Kde je jeho místo, jeho domov. Přesto často říká, že nechce být u nás. Že chce být s maminkou, sourozenci a miminkem. Nějak nevím, jak z toho ven. Kdyby měl někdo námět či radu, jak mu pomoct to téma zpracovat, budu za ni velice ráda.

   Teď už ale k dnešnímu dni, k chvílím, kdy nám všem bylo pouze dobře a těšili jsme se ze společně stráveného času a z nádherné přírody. Hned je mi mnohem lépe. Spoustu jsem toho nechala odplavat po proudu řeky a hodně jsem si toho pověděla i s Martínkem. Snad něco pochopil. Kéž by k němu příroda, vítr, slunce, modrá obloha a stříbrný třpyt vlnek na říčce Šumici promlouvali tak, jako ke mně. Je to opravdu příjemné místo. Byli jsme zde poprvé. Jedná se o údolí rozkládající se kolem už zmíněné říčky Šumice. Občas jsme šli lesem a občas se kolem nás otevřely louky pokryté modrými kvítky ladoňky. Nad námi modrá obloha, zpěv ptáků ze všech stran a všechny stromy směřující k nebi. I já k němu toužebně vzhlížela a hledala rady a odpovědi. Odpoledne to bylo opravdu krásné. Byly to chvíle, kdy je jen teď a to teď a tady je dokonalé.