úterý 10. července 2018

Tady to začalo

   Do tohoto domu jsme s manželem vstupovali téměř před pěti roky a netušili jsme, co a hlavně kdo na nás vevnitř čeká. Před měsícem jsme něco podobného absolvovali znovu, tentokrát i s Martínkem. Kloučkem, kterého jsme odtud odvedli a od té doby se mu snažíme vytvořit nový domov u nás. Opět jsme neměli ponětí, co z toho návratu na místo činu vzejde. Jaké budou reakce a pocity, především ty jeho. Zda se vynoří nějaké vzpomínky, zda mu nějaká vůně či hlas nepřipomenou dobu minulou, kdy neměl svoji rodinu a o místo v "domově" se dělil s dalšími 20 dětmi a namísto mámy a táty se o něj staraly zdravotní sestřičky a pan doktor. S úlevou a radostí musím říct, že vše proběhlo nad očekávání dobře. Téměř všechny vnitřní prostory prošly celkovou rekonstrukcí, a tak téměř nic nevypadá stejně jako tehdy. Také zde již není kojenecký ústav ale dětský domov a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Sterilní bílá barva na stěnách a minimum nábytku byly proměněny na barvy, tvary, poutavé veselé obrázky a spousty hraček. Totožné zůstalo pouze přízemí, z něhož si ale Martínek nemůže pamatovat téměř nic. Jen chvíle, kdy byl tudy přenesen do kočárku a z kočárku.
Srdíčko udělal zcela spontánně, sám byl u vchodu ještě pořádně nervozní.
 
   Z patra, které kdysi obýval, nezůstalo původní skoro nic. Prosklené stěny byly nahrazeny sádrokartonovými, postýlky pro miminka postelemi pro větší děti, bílá koupelna s vaničkami a nočníky byla přestavěna na úchvatnou dětskou koupelnu. Martínek z ní byl úplně nadšený a během jásotu nám povídal, že si pamatuje, jak se právě tady koupal a jak se u toho díval na loď a rybičky :). Obavy z něj pomalu opadávaly a on začínal být šťastný a spokojený, že žil v tak pěkném domě.

   Bez nejmenších obav vešel do ordinace k panu doktorovi a po krátkém rozhovoru od něj dostal několik obrázků a omalovánky.

   V herně jsme ho poprvé uviděli. Ani zdaleka nevypadal tak krásně jako teď. A byla jsem za to tolik ráda :). Byla jsem opravdu vděčná za to, že jsem poslechla svoji intuici a nejela do dětského centra na návštěvu dřív. Byla jsem šťastná, že si Martínek může všechna ta tmavá a neznámá místa ve své paměti zaplnit barvami, hračkami a dobrým dojmem. My mu z toho období nemůžeme nabídnout nic. Nemáme žádné fotky ani vzpomínky. I pro nás je to prázdné místo. Nedokážeme mu říct, kdy mu vyrostl první zoubek, jaká byla jeho první hračka a jestli dostal k prvním narozeninám dort. Nemůžeme mu říct ani to, jak vypadal, když se narodil a zda byl ten den někdo šťastný. Jediné, co jsme mu mohli nabídnout, je náš příběh o tom, jak jsme ho poprvé uviděli a jak nás okamžitě okouzlil. Po dlouhých měsících jsme mu konečně mohli ukázat konkrétní místo, kde se to stalo. Seděl tehdy na zemi mezi ostatními batolaty a s něčím si hrál. Bylo to zde.

   Její vzezření tehdy bylo zcela odlišné, Martínek ale s jistotou poznal autíčko, jež měl tehdy v ruce :). Je báječné, jak funguje lidská mysl a fantazie. Je báječné, že si může dosadit šťastnou a spokojenou vzpomínku na dobu, kdy úplně šťastný a spokojený nebyl. Důležité je, že teď si dokázal zcela snadno představit sebe, jak si spokojeně hraje, ve dveřích se objeví máma s tátou a on s nimi pak s radostí odchází domů. Je skvělý ten náš kluk!

    Když si Martínek chvíli pohrál a my promluvili pár minut se zdravotní sestrou, která nám tehdy Martínka předávala a která nás dětským centrem provedla, vydali jsme se k východu. Chci přidat jen kratičkou vsuvku. Když před pěti lety tato milá a vstřícná dáma držela Martínka v náruči a chtěla se s ním rozloučit, natahoval už ruce po mně. Jako by se bál, že mu opět zmizíme. Cítil, že jsme na odchodu, Byl to opravdu zvláštní moment. Výborné bylo, že tato žena si na nás pamatovala, že v zařízení stále pracuje a velice ochotně se nás ujala. Martínek si s ní po pár minutách srdečně vyprávěl, nechal se vodit za ruku a obejmout. Opravdu milé setkání. 
   Celá prohlídka centra trvala okolo 20 minut. Na mě chvílemi padly pocity stísněnosti a smutku, ale náš hlavní aktér vypadal spokojeně, což bylo to podstatné. Pro něho jsme celou tuto cestu podnikli. Po bezmála pěti letech jsme vyšli stejnými dveřmi, kterými jsme kdysi odcházeli. Jen tehdy jsme si odnášeli kloučka, který ještě neuměl chodit a mluvit. Kloučka, který byl pro nás velkou neznámou. Teď jsme odcházeli jako rodina. Martínek šel po svých a nadšeně brebentil. Odcházel z domu, kde kdysi žil. Odcházel beze strachu a s jistotou, že jeho domov je jinde. 

   PS: Během naší návštěvy byly všechny děti žijící v centru venku na prostorné zahradě. Přijeli jsme dopoledne, těsně před tím, než se vracely z venku na oběd. Martínek si jich naštěstí vůbec nevšímal. Byl plně zaujatý obrázky, hračkami, výtahem a příjemnou průvodkyní. Já ty děti v zahradě vnímala a nebyl to příjemný pocit. Byla jsem ráda, že jsme alespoň jednomu z nich mohli nabídnout domov, zázemí, lásku a otevřenou náruč. Zatímco si Martínek nadšeně hrál s jejich hračkami, ony netečně a bez zájmu poposedávaly na lavičkách a herních prvků v zahradě si všímaly jen minimálně. Když chybí láska, důvěra a pevné zázemí, nic vás nedonutí k bezstarostné, radostné a kreativní hře. Ani ochotní, milí a snaživí zaměstnanci ústavních zařízení to nemohou změnit. Děti zkrátka potřebují rodinu. Právě tam jsem si to opět naplno uvědomila a ujistila se, že za všechny problémy a starosti ta naše společná cesta stojí.

středa 27. června 2018

My Backpack

   Minule jsem se zmínila o metodě My Backpack, kterou Martínek absolvoval. Jelikož je předškolák a po prázdninách ho tak měla čekat velká změna, cítila jsem, že je nejvyšší čas, otevřít téma jeho rodinné situace ještě hlouběji. Cítila jsem také, že by bylo dobré, aby si o tom všem mohl popovídat s někým jiným než s námi. Na některém vzdělávání pro pěstouny jsme se o této metodě vyvinuté speciálně pro děti v náhradní rodinné péči dověděli a rozhodli jsme se jít do toho.

  My Backpack je metoda otevírající prostor pro povídání si o této těžké a mnohdy pro děti nepochopitelné životní situaci. Děti nemluví konkrétně o svém příběhu, ale jak už to tak bývá, často se ve výsledku jejich vlastní životní příběh někde odrazí. Pokusím se v kostce shrnout, o co vlastně jde a co je podstatou této metody.

   Proškolený terapeut se na počátku seznámí s dítětem v náhradní rodinné péči, nejprve formou hry, povídání, malování atd. Na závěr setkání mu předá bílého maňáska, kačenku. Káčátko je představeno jako jeho kamarád a plnohodnotný člen rodiny. Dítě má za úkol libovolně ho vyzdobit, pojmenovat a vytvořit mu doma jeho vlastní místo. Celá rodina je pak poučena o tom, jak se k novému členu rodiny chovat a má za úkol snažit se pro něj vytvořit vhodnou atmosféru, zapojovat ho do každodenních činností, povídat si s ním. Po několika dnech se vrací terapeut do rodiny a přibližně hodinu s dítětem vytváří na počítači ve speciálním programu životní příběh káčátka. Velice hravou formou jsou dítěti nabízeny možnosti, co se asi stalo, kde káčátko žilo, jak vypadala jeho rodina, kolik mělo sourozenců. Martínek svého nového kamaráda pojmenoval Ondra. Nejdříve žil Ondra ve své rodině mezi ostatními kachnami. Něco prožíval, nějak se cítil. Vše je ve vlastní režii dítěte. Jednoho dne musel z rodiny odejít. Martínek sám utvářel Ondrův životní příběh, přemýšlel, proč asi odešel. Jaké to bylo. Co si vzal s sebou. Pro snazší komunikaci s dítětem je možné používat pouze kartičky zobrazující emoce, které mohl kamarád cítit.
Pomocí jednoduché animace se tímto způsobem dostal jednoho dne až do rodiny pejsků. Na samotném konci této metody je tedy káčátko ve své náhradní rodině. Dítě opět samo bez jakéhokoli ovlivňování určí, jak vypadá rodina pejsků, kolik má členů, jaké jsou mezi nimi vztahy, kolik mají let a podobně. Nic z toho se nemusí podobat prostředí, ve kterém žije samotné dítě. Vše může být pouhá fantazie. Důležitý je samotný proces vytváření příběhu. Pocity toho, kdo opouští svou biologickou rodinu a dostává se do rodiny jiné.
Metoda končí současnou situací káčátka v rodině pejsků. Jak je mu tam nyní, je tam šťastné, spokojené, je to jeho domov? Vídá se někdy i s kačenkami, je mu po nich smutno? Možných otázek a odpovědí jsou desítítky. Každé dítě vytvoří pod vedením profesionála příběh svého ptačího kamaráda. Všechny vytvořené části příběhu se pak vytisknou, vymalují a naskládají do složky. Vznikne z toho jedinečná kniha. Pokud má dítě dost odvahy a vůle, může vše převyprávět náhradním rodičům. Pokud ne, nikdo ho nenutí. Vše vyřčené zůstává mezi dítětem a terapeutem.

   Martínek například nejdříve vůbec nechtěl o Ondrově příběhu vyprávět. Terapeut u nás byl 4x. Až při posledním setkání dal svolení k tomu, aby příběh převyprávěl on. Martínek sám z pokoje utekl. Bylo to pro něj velmi bolestné téma, ač si sám z té doby nic nepamatuje. Přesto se zuby nehty bránil k sobě tyto myšlenky a zážitky vůbec připustit. Jak ale dny ubíhaly, začal se vyptávat, začal se zajímat o to, kde žil, než přišel k nám. Začal se ptát, proč nemůže žít se svou maminkou. Něco se v něm pohnulo a bolestná tmavá místa začal sám od sebe zaplňovat něčím konkrétním. Po téměř pěti letech života u nás projevil přání vidět domeček, ze kterého jsme si ho přivezli (tak říká dětskému centru). A tak jsme se tam před pár dny vypravili. Ale o tom až příště :).



pátek 18. května 2018

Dál cestou necestou

   Při psaní posledního článku jsem doufala, že dny budou klidnější, cesta méně klikatá, že prožijeme pěkné jaro bez dalších vyčerpávajících chvil. Zatím to ale nevypadá :). Frčíme dál na tobogánu a adrenalinu si užíváme občas až příliš. V březnu jsem ztratila svou milovanou babičku. Byla jako moje druhá máma, strávila jsem u ní jako dítě téměř všechny prázdniny, byla mi oporou a kotvou po rozvodu rodičů, byla mým velikým vzorem a učitelkou životní moudrosti. Snad nikdy jsem ji neviděla rozčilenou. Vždy byla laskavá, usměvavá, obětavá, pevná ve víře v Boha a jeho dobrotu. Všechny starosti, nemoci a životní zkoušky snášela trpělivě a s pokorou a celý život zasvětila rodině a lidem ve svém okolí. Spojovala celou rozvětvenou rodinu a jen díky ní se čas od času scházelo i vzdálené příbuzenstvo. Milovala svoje děti, vnoučata i pravnoučata a zcela bezvýhradně přijala i Martínka. Omlouvala s úsměvem všechny jeho nálady, neposlušnost a neposednost. Nic nebyl problém, vždy se rozzářila, když ho viděla a prožívala radost z toho, jak se její dům plní smíchem, křikem a dováděním. Babička prožila dlouhý a požehnaný život a zemřela klidně a tiše ve svém domě na úplném prahu devadesátky. Ukázala mi, že s vírou, pokorou a láskou není nutné bát se ani smrti. Raduji se z toho, že odešla tak jak chtěla, bez dlouhých příprav a loučení, jen poslední výdech a cesta do nebe. I tak mě to ale stále bolí a moc mi chybí. Nám všem. Martínek na ni často vzpomíná. Když byl den jejich narozenin, sám navrhnul, abychom jí jeli popřát k hrobečku. Bylo to od něj moc milé a kouzelné bylo, jak pak s dětskou nevinností různým lidem vyprávěl, že prababička měla narozeniny, byli jsme ji popřát, ale ne v jejím domě, ale na hřbitově, protože tam teď bydlí :). Tak jednoduché a jasné to je :).

   Nicméně pravděpodobně i souvislosti s prožitým smutkem jsem začala mít velké bolesti zad, které mě na tři týdny zcela paralyzovali a donutily k pracovní neschopnosti na pracovišti i doma :). Teď chodím rehabilitovat, v práci i doma opět funguji a jak se mi vrací síly a ustupuje obrovská únava a bolesti, nutím rodinu k výletům a hlavu mám opět plnou plánů :).

   A nakonec i k Martínkovi. Oslavil šesté narozeniny, má za sebou zápis do první třídy, začal chodit do fotbalové přípravky, absolvoval terapii My Backpack (o té se chystám napsat v některém dalším příspěvku), prožil svou první oslavu s biologickou rodinou (pozvala nás všechny jeho babička) a ve školce je to s ním stále jako na houpačce. Jsou dny klidnější a pak dny, kdy je neposlušný, nepozorný, rozdováděný, dny kdy strhne celou třídu a paní učitelky přivádí k zoufalství. Občas dělá naschvály, často křičí, odmítá plnit zadané úkoly. Další týden je pro změnu usměvavý, snaživý, milý, pozorný a ohleduplný. Chce se zavděčit a dělat radost. Zkrátka nikdo neví, co který den a co která chvíle přinese :). A tak kráčíme dál cestou necestou a nikdy nevíme, kdy přijde jaká zatáčka a kam ta naše cesta vlastně vede. Když mi ale pak řekne: "Že jsem ta nejlepší máma na celém světě a táta, že je ten nejlepší táta", tak vím, že ta cesta za to stojí😊.

   Na úplný závěr chci ještě dodat, že narozeniny před pár dny oslavila i naše kdysi droboučká a slaďoučká dvojčátka, kterým je teď už 15 let. Při dobrodružné cestě s Marťou tedy jen tak mimochodem zvládáme vyřizovat občanské průkazy, studentská konta, přijímačky na střední školu a spoustu dalšího. Vůbec čas a povinnosti kolem nás sviští neskutečnou rychlostí a nějak se ten kolotoč nedaří zastavit. Neměnila bych na tom všem ale vůbec nic. Jsem šťastná, že mi život dopřál tři báječné děti porodit a jedno neméně úžasné přijmout do srdce a života trošku jiným způsobem. A víte co, když jsme teď slavili ty kulaté a významné narozeniny našich dvojčat, prožívala jsem je s obrovskou radostí a vděkem. Jsou z nich jedineční mladí lidé. Jsou moudří, laskaví, spolehliví, trpěliví, láskyplní, pohodoví, zdraví a krásní. Co víc si může máma přát. Jsem na ně opravdu pyšná a nikdy nemůžu být dost vděčná za to, že je mám! Každé mámě bych přála tak báječné "puberťáky"!😉
Jeden čerstvě šestiletý a druhý patnáctiletý, naše sehraná dvojka.

pondělí 12. března 2018

S jarem ožívám :)

   Jako poslední v republice máme jarní prázdniny. A ty naše jsou opravdu jarní :). I díky nim se po dlouhých týdnech dostávám k napsání příspěvku. Bylo toho tolik, co jsem měla na srdci. Jenže proti mému chtění stály neustálé virózy, únava, Martínkova krize, terapie, změny v práci, změny ve školce, zkrátka bylo toho na mě moc. Když už se náhodou objevila nějaká volná skulinka, neměla jsem sílu zapnout hlavu a raději jsem na pár minut vzala do ruky nějakou nekomplikovanou knihu. Ale čas je milosrdný. Jak plyne, uhlazuje šrámy na duši i těle, dává zapomenout na prožité strasti a přináší s sebou nové výzvy, naděje a radosti. Včera a dnes jsem trávila co nejvíc času venku. Neděle mi přinesla hřející paprsky, ryze jarní ovzduší, modrou oblohu, tající ledy, záplavu květů v předzahrádkách i v lese, bzučící včely, ptačí trylky a dobrou náladu.

   Dnešek byl pro změnu zamračený, deštivý, chladný, větrný a pošmourný. Mně to ale vůbec nevadilo. Toulali jsme se všichni v tom nečase řádně navlečení a já obdivovala květy zkropené dešťovými kapkami a schoulené před zimou. Objevila jsem kromě krokusů, bledulí, sněženek, talovínů a irisů také první drobné fialky, a když se na obloze na pár minut ukázala duha, mé nadšení neznalo mezí. Jaro je tady a mně připadají všechny prožité krušné chvíle najednou tak nějak vzdálené a je mi mnohem lehčeji. Probouzející příroda má obrovskou moc. Pro mě léčivou.
 

O zraněné duši a těžkém období
 
   Pokusím se teď trochu poodkrýt, co nás tedy kromě nemocí a běžných starostí provázelo touto zimou. Byla to Martínkova krize. Ukázalo se, že i přes veškerou naši snahu a trpělivou péči, je to stále velice křehké a zranitelné dítě. V letošním roce je předškolák, a to přineslo různé změny. Ve školce přestoupil do jiného oddělení. Změnily se jeho paní učitelky. Věřili jsme, že je připravený. Moc se na tuto svoji roli těšil. Moc se těšil na školu. První měsíce vypadalo vše ideálně. Ze školky chodil nadšený. S podzimem ale nastala změna. Byl často podrážděný, občas nezvladatelný, ve školce přibývaly stížnosti. V prosinci se vše ještě zhoršilo. Přestával s námi komunikovat. Stejně jako v počátcích našeho soužití si hrál na psa. Schovával se pod stolem, vrčel na nás. Ve školce odmítal plnit úkoly, začal se vyhýbat kamarádům, stranil se kolektivu, špatně spával, neustále vyžadoval sladkosti. Vrátili jsme se na úplný počátek. Co jsme roky budovali, zhroutilo se jako domeček z karet. Začal být agresivní. Ničil věci. Byli jsme zoufalí. Nakonec jsme nemohli ani na nákup. Všude tropil scény, křičel, válel se po zemi. Nemohl do školky, nemohl na návštěvu. Nedokázali jsme mu pomoct. Na tři týdny jsme se museli zavřít doma. Izolovat se od všeho a všech. Chod naší rodiny se opět musel striktně podřídit jeho potřebám. Ocitli jsme se "na začátku". Já i manžel jsme si museli vzít volno z práce. Sama jsem Martínka nedokázala zvládnout. Opět jsme praktikovali pevné objetí, zpívali, tišili, chránili naše děti před jeho agresivními útoky. Chránili jeho, aby si nemohl ubližovat. Poprvé jsme požádali naši doprovázející organizaci o pomoc. Do našeho domu přišel několikrát terapeut, ale popravdě jeho rady mi nepřišly moc prospěšné. Nicméně Martínek si ho oblíbil a bylo pro něj důležité, trávit čas s někým, kdo jeho chování nesoudí. Kdo nepoukazuje na to, že "takto se předškolák chovat nemůže". Jinak jsme slyšeli odsudky od nejbližší rodiny i od našich dětí. Vyslechli jsme věty typu: "To je hrozné, jak se chová." "Podívej se, co zase dělá." Viděli jsme to sami dobře, jenže co s tím? Mohli jsme jen doufat, že se nám náš usměvavý a milý temperamentní klouček zase vrátí. Byly ovšem chvíle, kdy jsme si kladli otázku, zda to vůbec dokážeme zvládnout. Naštěstí jsme na to byli dva. Mohli jsme se o sebe opřít, povzbuzovat se, dodávat si odvahu a víru. Snad každou noc jsem se budila s pláčem a můj muž mě jen objímal a nechal vybrečet se v jeho náruči. A já pak nechávala Martínka, aby se vyzuřil a vybrečel v té mé. Dva týdny jsme prožívali permanentní vyčerpání a stres a netušili, zda opět vyjde slunce. Třetí týden se situace začala krůček po krůčku zlepšovat a Martínek se opět začal usmívat.

   Teď už je vše jako dřív. Je ho všude plno, je hlučný, divoký a temperamentní, ale také vtipný, zvídavý, usměvavý a citlivý. S kamarády je mu zase dobře, školku miluje, hodně se mazlí, pořád povídá a denně nám opakuje, jak moc nás má rád. V každém případě jsme se školkou vyjednali změnu přístupu k němu a dohodli se na tom, že bude do školky docházet pouze na dopoledne. V práci mi vyšli maximálně vstříc a od druhého pololetí mám poloviční úvazek,  abych v poledne mohla vyzvednout Martínka. Pravděpodobnou příčinou celé této situace byl pouhý fakt, že jako na předškoláka na něj bylo kladeno více požadavků a nároků než dříve a on se pomalu ocital pod stále větším tlakem. Čím víc byl pod tlakem, tím víc zlobil, čím víc zlobil, tím víc byl napomínán a pomalu se roztáčel kolotoč, o kterém jsme neměli ani tušení. Postupem času si vysloužil nálepku "zlobivého kluka" a byl kárán a usměrňován víc než ostatní děti. Věděl, že má poslouchat, a proto přestával komunikovat i s námi. Nechtěl přiznat, že ve školce "zlobí". Denně jsme ho nabádali, aby poslouchal paní učitelku a netušili, co se v něm odehrává. Dělal, co mohl, ale stále to bylo málo. Snažil se vydržet sedět a plnit pečlivě úkoly, není však stejně klidný a trpělivý jako většina spolužáků, a proto opakovaně selhával. Cítil, že není stejně „dobrý“ jako ostatní. Sám se začal považovat za "zlého kluka" a přestal si věřit. Byl přesvědčený, že jen zlobí a neumí být hodný. To nám později několikrát zopakoval.


  Dítě, které opustila jeho matka, takové přesvědčení nosí v hloubi duše v sobě. Je pro něj snadné uvěřit tomu, že je nechtěné, špatné a nemilované. Věřit v bezpodmínečnou lásku a přijetí je pro děti s poruchou vazby a traumaty opravdu těžké. Ještě na podzim jsme byli přesvědčeni, že jsme již mnoho věcí překonali, ale prožité události nám jasně ukázaly, že zranění duše je něco, co nelze zdolat během měsíců a roků. Zranění duše zůstává a čeká na příležitost, kdy se znovu otevře se vší svou bolestí a naléhavostí. Zjistili jsme, že se máme stále co učit a že se nemůžeme nechat ukolébat zdánlivým klidem, protože bouře může vypuknout bez varování. Tentokrát jsme ji překonali, ale uvidíme, jak si poradíme s dalšími. Neberu jako samozřejmost, že vše bude dobré. Věřím ale, že s Boží pomocí přečkáme i další výzvy a nástrahy. Snad nám vydrží síly, trpělivost a především láska.

Krásné jarní dny přeji :)

středa 31. ledna 2018

Prezident 2018 - výsledek



   Už pár dní se chystám vyjádřit se k výsledku voleb. Nabírám síly. Otřepávám zklamání. Nespala jsem. Brečela. Cítila až fyzickou bolest. Teprve včera se mi částečně ulevilo. Můj plamínek naděje pořád hoří.  Smutná jsem stále, ale ten první silný nával emocí se zmírnil. Jsem člověk, který vše silně prožívá. Do všeho jde nejen rozumem, ale i srdcem. O všem dlouze přemítám. Než se rozhodnu, dlouho zvažuji veškerá pro a proti. Nevrhám se do věcí po hlavě a bez rozmyslu. Ale když jednou něco slíbím, myslím to vážně a je to pro mě závazné. Stejně přistupuji i k volbám. O politiku se obecně zajímám celkem aktivně, ale před volbami se do ní nořím ještě hlouběji. Čtu, sleduji diskuze, snažím se mluvit s přáteli, sleduji jednání poslanecké sněmovny...Pak teprve vybírám pro mě přijatelné strany či kandidáty a mezi nimi poté volím již víceméně srdcem. A nutno podotknout, že potom většinou prožívám zklamání (nikdy dříve ale nebylo tak obrovské jako teď), protože většina voličů se téměř vždy přikloní k těm, kdo mají nejútočnější volební kampaň a s pravdou si při ní hlavu lámou jen minimálně.  K těm, kdo umí zacílit na strach z něčeho neznámého, kdo využije lži a pomluvy, kdo zaplaví republiku nejvíce billboardy a rozdá nejvíce planých slibů. Zkrátka výsledek bývá v mých očích častěji o dobře zvládnuté reklamě než o skutečných pohnutkách a schopnostech jednotlivých stran či kandidátů.  Pokud jde ale o volby do poslanecké sněmovny či zastupitelstev obcí, hlasy menšiny mají zastoupení v opozici, nejsou tedy „vyhozeny v koši“. Při volbě prezidentské (tedy v současném podání přímé volby) je ale jedna část voličstva odsunuta a označena za poražené.  A co víc, je takto označena samotným nově zvoleným prezidentem, který by měl ale z podstaty věci být prezidentem všech. Obrovská část obyvatel jednoho státu se tak ocitá v jakémsi vakuu. Prezident, morální autorita národa, je považuje za poražence a stoupence nějaké „pražské kavárny“ a sám se cítí být vítězem. Nikdo nepátrá po tom, proč tolik lidí toužilo po změně a nikdo je neujistí, že bude brát ohled na jejich hodnoty, pocity a přání a že vnímá jejich nasazení, se kterým o tuto změnu usilovali. Jako člen této „poražené“ skupiny, se cítím být zrazená, bezbranná a plná beznaděje. Je to jakoby nově zvolený starosta obce rozhodl, že bude řešit pouze problémy svých voličů a ten zbytek, ať uzná porážku a na celé volební období „zavře ústa“.  Zarážející je pro mě na celé této situaci již samotný fakt, že se o post prezidenta republiky uchází někdo, kdo se pro opojný pocit radosti z výhry a následné moci, neváhá uchýlit ke lži, urážkám, manipulacím s fakty, vyvolávání strachu a nedodržování daného slova. Co tedy vlastně dnes znamená „morální autorita“? 

   Já sama to nechápu. To přiznávám zcela narovinu. Naivně jsem byla přesvědčená o tom, že za pětiletý mandát MZ musí všichni vidět, že chování a vystupování hlavy státu je mnohdy ostudné a nedůstojné. Že lidé v jeho okolí jsou pochybní. Že kreativní přístup k naší Ústavě je na hraně přípustnosti. Že je na Hradě běžnou praxí chovat se podle přísloví: „Sliby se slibují, blázni se radují!“ Osobně nevím, co pozitivního nám ještě nově zvolený prezident Miloš Zeman může přinést. Budu se ale opravdu ráda mýlit. Ráda přiznám, že mě mile překvapil. Ráda budu svědkem toho, že stmelí národ a prokáže se jako prezident, kterému záleží na každém občanovi této republiky. Z celého srdce ráda změním svůj pohled na něj.  I když jsem jej nevolila, je to znovu i můj prezident a já nechci přežívat dalších pět let ve studu za něj, chodit se sklopenou hlavou a zavřenými ústy.  Beru to jako nový začátek. Slibuji, že pokud si zaslouží mou úctu a projeví se jako morální autorita svého národa, uznám, že jsem se hrubě spletla. V lidech se většinou nemýlím, ale s potěšením udělám výjimku, protože jedině tak to nebude pět promarněných let.

   PS: Co mě ale velice těší, je volební účast a aktivizace celé společnosti. Touha po změně na jedné straně a touha po neměnné stálosti na druhé, vždy však motivovaná snahou o to dobré pro náš stát. Pokud se tato snaha nikam neztratí, pokud nezdar nepřivede velkou skupinu lidí k rezignaci, máme naději. Mluvme spolu, diskutujme, naslouchejme si, přemýšlejme o tom, co vlastně chceme. Neurážejme se, nedělme se na „pražskou kavárnu“ a „zbytek republiky“, na „vzdělané“ a „nevzdělané“, na „lidi z měst“ a „lidi z venkova“, zůstaňme pohromadě. Každý z nás je především jedinečný člověk se svým jedinečným pohledem na svět a ať se rozhoduje tak či onak, dělá to s přesvědčením, že se rozhoduje dobře. Pamatujme na to, nebuďme nedůvěřiví k sobě navzájem, nenechme se rozeštvat a nestaňme se loutkami v rukou mocných. O to prosím zvlášť v této vypjaté atmosféře, kdy se dost možná bude pomalu ale jistě projevovat, že vítězem se vlastně nestal vůbec nikdo z nás.

úterý 9. ledna 2018

Prezident 2018

   Prezidentské volby jsou téměř za dveřmi. Přiznávám, že moje nervozita sílí. Jak jsem již napsala, volby do poslanecké sněmovny byly pro mě zklamáním. Nedá se nic dělat, smířila jsem se s nimi. O to větší naději teď vkládám k volbám prezidentským a svědomí a srdce mi velí napsat k tomu pár slov.

   Občas slyším, že tato volba není tak významná, protože prezident ČR nemá velké pravomoci a že je tedy jedno, kdo tuto funkci zastává, co říká a jak se chová. Slýchám i to, že stávající hlava státu je ta nejlepší možná volba a že nikdo lepší nekandiduje. Pro mě jsou tato slova nepochopitelná. Pro mě osobně znamená prezidentský post velice mnoho. Prezident je pro mě člověk, který dokáže ovlivňovat veřejné mínění, člověk, který reprezentuje naši rodnou zem a její hodnoty, člověk, který má moc stmelit obyvatele národa a dodat jim víru, naději a sebevědomí. Prezident je pro mě osobnost, na kterou bych měla a chtěla pohlížet s úctou. Osobnost, jež bych mohla dávat svým dětem za příklad. Osobnost, o níž bych mohla mluvit s hrdostí. To vše mi v současnosti chybí.

   Pan prezident Miloš Zeman je jistě člověk přímý, který se nebojí říct v každé situaci svůj názor. Je to jistě člověk vzdělaný a také mimořádně dobrý řečník. Má odvahu postavit se většině a prosadit svou vůli. To vše mu neupírám, ale není to můj prezident.

   Můj svět je jiný. Mám ráda laskavost, moudrost, vnímavost k postojům a názorům druhých. Mám ráda lidi slušné, dobrosrdečné a v jistém smyslu pokorné. Vážím si lidí pevných postojů, ale postojů prosazovaných citlivě a s respektem k druhému. Vážím si lidí, kteří hodnotu člověka neposuzují podle jeho úspěchů a vydělaných peněz, ale podle jeho hodnot vnitřních. Lidský život pro mě nemá hodnotu jen podle vlivu a tučnosti bankovního konta. Lidský život je pro mě darem a vnímám jedinečnost každého. Každý člověk se snaží svůj život prožít nejlépe, jak dovede. Ne každému je do vínku dáno bohatství, ostré lokty a výjimečná inteligence. I tak ale může mít srdce a rozum na správném místě a obětovat život pro svoji rodinu, přátele, obec, pro svoji práci, kterou dělá poctivě. Stále věřím, že Česká republika je plná poctivých lidí s dobrým srdcem, vytříbeným humorem, lidí schopných poradit si v každé situaci, ochotných poskytnout pomoc pro správnou věc, lidí se zdravým selským rozumem a lidí milujících nejen svou rodinu a přátele, ale i svou vlast.

   O volbě nového prezidenta teď velmi často hovořím i se svými nejstaršími dětmi, které letos oslaví 15 let. S radostí vnímám, že jejich hodnoty jsou stejné jako ty moje a že stejně jako já by v čele našeho státu rády viděly člověka čestného, důstojného, slušného a kultivovaného, člověka reprezentujícího náš národ s cílem nezviditelnit sám sebe ale naši zem, její hodnoty a bohatství. Myslím si, že máme na čem stavět a na co být hrdí. Ráda bych byla hrdá i na svého prezidenta a moc bych si přála, aby na něj mohly být hrdé mé děti. Aby prezident České republiky měl i v zahraničí vážnost, jakou si zasluhuje naše zem. Nejsem ještě stoprocentně rozhodnuta, kterého z kandidátů budu volit. Mám však upřímnou radost z toho, že při minulé volbě jsem byla nucena volit to nejmenší zlo, zatímco v této můžu poslouchat svůj rozum, svědomí a především srdce. Můj výběr se tak zúžil na tři adepty, a to na pány Jiřího Drahoše, Pavla Fischera a Marka Hilšera. Některému z nich dám svůj hlas, to vím jistě. Pravděpodobně prvně jmenovanému, ale pár hodin na rozhodnutí mi ještě zbývá a srdce a vnitřní pocit ještě vedou svůj boj :). Svůj hlas mu dám s nadějí, že život v naší zemi nabere konečně trochu jiný směr a že její občané získají svoji hrdost, víru v sebe a víru v to, že můžeme být opět právoplatným, uznávaným a respektovaným státem uvnitř Evropy. Žádám o Boží požehnání při nadcházející důležité volbě. Žádám všechny dobré lidi, aby začali věřit svému srdci a nenechali si nalhávat, že jen bezohledností, ostrými lokty, mocenskými boji, urážkami a vulgárním vyjadřováním lze něco prosadit a změnit. Přeji nám všem, ať je rok 2018 další významným a přelomovým rokem, rokem změny, změny k lepšímu!

sobota 6. ledna 2018

Světlo mezi oceány - M. L. Stedmanová

   Dnes chci po dlouhé době napsat pár řádků o knize. Píšu vždy jen o těch, které mě zasáhly, oslovily, dostaly se mi pod kůži, zkrátka byly pro mě něčím výjimečné. Tato kniha se mi dostala do rukou na doporučení mé oblíbené blogerky Hanky zde. Díky ní jsem již několikrát přečetla skvělou knihu, a proto jsem ani tentokrát neváhala a vytvořila si rezervaci v knihovně (knihy si raději půjčuji, než kupuji, neb má knihovna je již přeplněna a nechce se mi zbytečně hromadit knihy další).

   Dopředu jsem byla upozorněna na to, že kniha je smutná a zvláště matku čtyř dětí by mohla nadmíru rozrušit. Tím jsem se ale nenechala odradit a pustila se do čtení. Začátek nebyl nijak slibný. Válečný hrdina oceněný několika vyznamenáními se po konci 1. světové války uchází o místo strážce majáku. Ten je na nehostinném ostrůvku s minimem vegetace, přístupný pouze po moři.  Jeho strážce se s lidmi setká pouze jednou za tři měsíce, při připlutí zásobovací lodi. Dovolenou na pevnině má pak jednou za tři roky. Podmínky jsou opravdu drsné a tak není divu, že zájemců o tuto pozici není mnoho. Válečný hrdina Tom tedy toto místo získává a začíná žít odtržen od lidí. K tomuto životu se rozhodl v naději, že najde klid a zapomene na všechny prožité hrůzy a beznaděj z dob války. Těžce se vyrovnává s násilím a bezprávím, kterého se sám musel dopouštět, aby si zachránil holý život či ochránil své kamarády. Tom je charakterní člověk, který ctí pravidla a respektuje zákony. Je ochotný riskovat svůj život pro druhé a ve spravování majáku vidí své poslání. Světlo majáku dává druhým naději k životu, ukazuje správný směr a varuje posádky lodí před nebezpečím i v těch největších bouřích. Tom pomalu nachází vytoužený klid a život na opuštěném ostrově věnovaný ochraně druhých při plavbě oceánem ho naplňuje.

   Při dovolené na pevnině ale neplánovaně navazuje vztah s veselou, optimistickou a nebojácnou Izabelou, která probudí v jeho srdci dlouho ukrývané city a donutí ho změnit jeho poklidný život. Ač se Tom zpočátku manželství brání, nakonec neodolá volání svého srdce a Izabelu si jako svoji ženu odváží na ostrov. Jejich soužití je zprvu idylické, oba jsou zamilování a šťastní. Izabela snáší život v izolaci od lidí a své rodiny bez větších problémů a zamiluje si nejen manžela, ale i ostrov s majákem. Když jednoho dne zjistí, že je těhotná, jejich radost je nesmírná. Oba se těší na miminko, dělají společné plány, vymýšlejí jména. Děj knihy nabírá spád a skvělá vypravěčka M. L. Stedmanová nás vtahuje nejen do děje, ale vykřesává i nemalé emoce.

   Když mladí manželé o potomka během těhotenství přijdou, je již těžké odtrhnou se od dalšího čtení. Izabela pomalu ztrácí svoji jiskru a radost. Když nezdarem skončí i další těhotenství, propadá pomalu do smutku a beznaděje. Ve chvíli, kdy se jí nakonec narodí po třetím nadějném těhotenství mrtvý chlapec, jde již jen o absolutní zoufalství a bezbřehý žal. Jejich vztah je v troskách. Tom dokázal zachránit desítky životů, ale své milované manželce pomoci nedokáže. Pár dní po porodu mrtvého dítěte se znenadání u břehu ostrova objeví loďka s mrtvým mužem a zdravým miminkem. Hned jak maličkou holčičku sevře Izabela v náručí, vrací se její životní energie a Tom v úžasu pozoruje svoji proměněnou ženu. Holčička ale není jejich a nalezení nebožtíka i dítěte je nutné nahlásit. Jak se strážce majáku nakonec rozhodne a co všechno toto rozhodnutí následně vyvolá, se již musíte dočíst v knize. Můžu vám prozradit jen to, že někdy neexistuje žádná dobrá volba a ať se rozhodnete jakkoli, někdo bude trpět. Příběh, který se od této chvíle rozehrává na stránkách knihy, je fascinující, čtivý a nesmírně emotivní. Ve mně vzbudil tak obrovské emoce, že jsem chvílemi myslela, že ani nedokážu číst dál. Čím víc se blížil konec, tím častěji jsem při čtení brečela. A závěr byl tak strhující, dojemný a emočně nabitý, že jsem vzlykala a nedokázala zastavit ten příval slz, který se spustil. Pokud se nebojíte silných emocí, nevyhýbáte se bolestným tématům a jste ochotni zamyslet se nad těžkými mravními otázkami, které se dotýkají nejhlubšího svědomí, pak si tuto knihu určitě přečtěte. Překonala má očekávání a dotkla se mě na nejcitlivějším a nejzranitelnějším místě. Cítila jsem téměř fyzickou bolest a zasáhla mě jako jen pár knih v mém životě. Její čtení pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem a ráda tuto knihu doporučuji k přečtení.

   Četl jste někdo tuto knihu? A jak případně zapůsobila na vás?