pátek 20. října 2017

Bolístky babího léta

   Dnes opět o pěstounství. O tom těžkém a bolavém . O chvílích, kdy to milované dítě nepoznáváte a máte pocit, že svou roli nezvládáte. Pochybujete. Zoufáte. A jste v tom sami.

  
   Před dvěma týdny byl Marťa za svou rodinou. Naposledy je viděl na jaře. Návštěvy u nich se snažíme omezovat na minimum, v současné době to vychází tak 3-4x do roka. Nicméně vyhnout se jim úplně z mého pohledu nejde. Za prvé, znamenalo by to udržovat Martínka ve lži, vytvářet pro něj klamnou iluzi, že patří pouze k nám, že nemá kořeny jinde. Zapírat mu, že na něho někde myslí jiní lidé, členové rodiny, jíž je součástí. Znamenalo by to upřít mu právo na vybudování vztahů s jeho pokrevními sourozenci, kteří stejně jako on nemohou za vzniklou situaci a nijak se na ní nepodílejí a ani nemají šanci ji ovlivnit. A když naše auto zastaví před jejich domem, vidím jejich rozzářené obličeje v okně a následně jejich vřelá objetí, nemohu pochybovat, že tihle sourozenci k sobě prostě patří a i přes všechny překážky je k sobě váže pevné pouto. Martínek je má vážně rád. Může to znít neuvěřitelně, nemusíme to chápat, ale je to fakt. Dalším důvodem proč bolestné výpravy za jeho rodinou podnikáme je tedy logicky právě ten fakt, že je má rád, neustále na ně myslí a stýská se mu po nich. Jsou dny, kdy několikrát volá svým hracím telefonem imaginárně domů a sděluje mamince či některému sourozenci, co právě zažil, jak se měl ve školce či si domlouvá, kdy se spolu uvidí. Ty rozhovory jsou tak věrné, že nestranný a neznalý pozorovatel velmi často nabude dojmu, že Marťa telefonuje doopravdy. Při těchto rozhovorech nejen klade otázky či odpovídá, nechává ale i pauzy, kdy pozorně poslouchá, co mu říká člověk na druhém konci. Těžko se to vysvětluje. Těžko se to chápe. Je to můj milovaný klouček, a když je jeho stýskání přespříliš, zorganizuji tedy výpravu do jeho rodiště. Za lidmi, se kterými ho pojí neviditelná nit, která je ale náramně silná.

   Teď přichází to těžší. Jeho máma nemá už rok telefon. Kontaktovat ji tak můžeme pouze přes Martínkovu babičku, která ale nebydlí s nimi. Je to tedy o předávání informací a vyřizování vzkazů. Nicméně vycházíme spolu dobře, je to tedy sdlouhavé a komplikované, ale proveditelné. Navrhnu termín, ten je několikrát zamítnut. Pak se konečně domluvíme na vyhovujícím termínu, např. za měsíc. Vše zorganizujeme. Martínkovi o návštěvě řekneme nejlépe den předem, protože jinak by s ním bylo k nevydržení. Ráno vyrazíme, ale nejsme si jistí, zda vše klapne. Už není možnost ujistit se a ověřit si, že smluvené platí a že nezasáhly nepředvídatelné okolnosti. 100 kilometrová cesta autem je náročná. Marťa se nemůže dočkat, je nervózní, což znamená křik, pláč, kopání do sedačky atd. Když dojedeme k domu a vidím jeho sourozence za oknem, vím, že je očekáván. Během pár minut se s nimi ztratí v dětském pokoji a je spokojený. Při poslední návštěvě nás dokonce vyhnal chvíli po příjezdu. Necháváme na něm, jak dlouho nás potřebuje mít u sebe. Tentokrát trval na tom, abychom se šli někam projít hned, protože on tam chce být sám celou dobu. Když si ho za 3-4 hodiny vyzvedáváme, je spokojený a šťastný. Loučení je dlouhé a bouřlivé, nicméně do auta nasedne bez protestů a zpáteční cestu většinou prospí. K nám domů se očividně těší. Je rád, když zastavíme u domu. Pak ale přichází to téměř nejtěžší.

   14 dní po návratu je opravdu nesnadných. Přetěžkých. V jednom kuse křik, slzy, vztekání. Vynucování, napadání, házení hračkami a občas i jejich ničení. Negativní postoj ke všemu a ke všem. Cokoli uděláme, je špatně. Ve školce nemůže spát, protože jen všechny ruší a odmítá poslouchat. Nechce jít do jindy milovaných kroužků, tedy raději odhlašujeme. Kdyby tam šel, stejně by vše bojkotoval a nerespektoval žádná pravidla. Minulý týden jsem ho chtěla vzít do sousední vsi na drakiádu. Těšil se. Pouhé dvě zastávky autobusem. Nakonec jsme museli vystoupit už na první. V přeplněném autobuse se celých pět minut vztekal, křičel, válel po zemi a kopal do lidí, kteří stáli kolem něj. Zahodil batoh. Zahodil bundu a šlapal po ní. Snažil se rozlomit brýle. Já vystoupila na první zastávce úplně zpocená, rudá a zničená. Srdce mi bušilo jako o závod. Tepalo mi ve spáncích. Martínek na zastávce ještě asi tři minuty vztekle skákal, dupal a křičel. Pohledy čekající a kolemjdoucích lidí ho vůbec nezajímaly. Věděla jsem, že nemá cenu nijak zasahovat. Jen jsem ho doslova odvlekla z dosahu lidí, které by v tu chvíli mohl nějak uhodit. Pak jsem jen čekala. Když se vyzuřil, byl z něj beránek. Omluvil se. Řekl, že mě má moc rád. Jenže další podobná scéna na sebe nenechala dlouho čekat. Takové situace zažíváme vždy, když přijede z návštěvy od biologické rodiny. Nevím proč. Netuším, co se v něm odehrává a jaký boj bojuje. Vím jen, že něco podobného zažívají i jiní pěstouni. Jsou to zátěžové a velice frustrující chvíle. Naštěstí do 14 dní se vše uklidní a z Martínka je opět naše usměvavé zlatíčko, vtipný a milý, i když stále temperamentní rošťák a neposeda. Snadné to s ním není nikdy, ale ne nemožné. Pár dní po návratu nad ním ale ztrácíme vliv a máme pocit, že jsme zcela nekompetentní rodiče. Nesu to vždy těžce. Jakoby vše, co jsme doposud vybudovali a překonali, někam zmizelo. K tomu mě velice zraňují reakce především blízkých lidí typu: „Vidíš to, jak se chová, co to s ním dělá? Proč ho tam vůbec berete? Nemáte ho za nimi vozit, vždyť ten kluk je pak úplně mimo. Akorát mu ubližujete a děláte mu v hlavě zmatek.“ Tohle je na pěstounství velice těžké.

   Teď už je naštěstí těch zátěžových 14 dní za námi. Doma máme opět sluníčko. Včera jsem s Martínkem bez nejmenšího problému zvládla cestu autobusem k zubaři. Zastávek to bylo pět a on se choval absolutně vzorně. Úžasný byl i v čekárně u zubaře. Bylo tam plno, čekali jsme 45 minut a to nás nakonec vzali přednostně, protože Martínek byl sice roztomilý, ale chvíli neposeděl, hlasitě mluvil a po 30 minutách už bavil celou čekárnu. Rozruch, který způsobil, se nedal přeslechnout ani v ordinaci, takže ho pak raději zavolali dovnitř. Cestou zpátky v autobuse se pak ke mně tulil a opakoval, jak moc mě má rád a vždycky bude. Úplný andílek :). V tu chvíli by nikdo nevěřil, co jsme spolu prožívali před pár dny.

   Zatímco jsem řešila svoje malé bolístky, venku probíhalo nádherné babí léto. Balzám pro smysly, relaxace pro mysl. Příroda mě opět dobíjela, držela nad vodou, vyjadřovala porozumění, nabízela mi klid a dodávala jistotu, že vše bude dobré.  Je to mé útočiště na všechny bolesti, pochybnosti a nepochopení. Uprostřed ní cítím, že je vše jak má být. A tak je to dobře. Přeji krásné dny na sklonku babího léta :).

úterý 26. září 2017

Když se vlády chopí číslice 4

 

   Nebudu chodit kolem horké kaše, oslavila jsem 40. narozeniny. Před týdnem. Na začátku čísla označujícího můj věk stojí čerstvě číslice 4. Když se vlády chopila trojka, propadla jsem hluboké depresi. Nevím proč, ale před deseti roky na mě v tu dobu padly všechny smutky. Byla nachystaná velká oslava a já jsem místo radosti a slavení celičký den probrečela. Měla jsem obavy, že něco podobného nastane i letos. Oslavy jsem tedy pro jistotu odsunula na později a ten den si vyhradila jen pro nás šest. Pro mého muže a naše čtyři děti. A byl to báječný den. Bylo mi moc dobře, ale trocha té nostalgie a smutku mě přeci jen přepadla. Celkově jsem si to ale užila velice, to krásné i to smutné. Jak se mi ve kterou chvíli chtělo. Tak nějak mi došlo, že pro zralou ženu se již nehodí hry na schovávanou. Slzy jsem neskrývala a neskrývala jsem ani radost nad tím, kolik krásných let už mi bylo dáno prožít a kolik darů jsem dostala. Vše tak nějak samozřejmě svádí k malé bilanci a já se jí nebráním. S překvapením jsem si uvědomila, že je mi ve čtyřiceti lépe, než mi bylo ve dvaceti. Tehdy jsem měla spoustu snů a pocit, že na mě čeká něco velkého. Že musím něco dokázat, někým velkým být, že musím pilně pracovat, šetřit, kupovat dům, auto, vdát se, mít děti, dostudovat vysokou...Byla jsem z toho nadšená, ale i vystrašená. Netušila jsem, zda to všechno dokážu a jak. A teď je mi čtyřicet. Mám dům, vysokou školu, skvělého muže, čtyři děti a ač jsem toho v pracovní oblasti moc nedosáhla a můj příjem se pohybuje na hranici minima a ač se ze mě nestal nikdo významný a obdivovaný, přesto vnitřně cítím, že mám od života všechno a snad ještě víc, než jsem si vysnila. Nemám už potřebu někam se honit, ale snů a plánů mám stále plnou hlavu. Nepotřebuji jimi ale ohromovat, jsou jen pro moji radost a potěšení. Přišla jsem do věku, kdy vím, že už nemá smysl odkládat nic na později. Teď je totiž ten správný čas. Méně už mi nikdy nebude a sil bude jen ubývat. A tak je to správně. Samotnou mě to překvapuje, ale jsem ráda, že je mi čtyřicet. Neměnila bych.

   A ještě jedna čtyřka se u nás slavila. Letmo jsem se o tom zmínila v minulém příspěvku. Martínek je u nás čtyři roky. A čtyři roky je to permanentní jízda. Než jsem se stala pěstounkou, měla jsem představu, že prožijeme zátěžové adaptační období jeden až dva roky a pak se vše srovná. Máme za sebou čtyři a klidné období stále nepřichází a já ho již ani nečekám. Smířila jsem se s tím, že to vždycky bude jiné. Že Martínek bude stále emočně nevyrovnaný, nejistý, bude mít přehnané a neobvyklé reakce na zdánlivě bezvýznamné podněty, že bude mnohem více potřebovat ujištění o naší lásce, než kdy potřebovaly naše biologické děti. Smířila jsem se s tím, že i po čtyřech letech stále bojuje mnohdy i nevhodnými způsoby o své místo na slunci a o pozornost, že se snaží řídit vše a všechny kolem sebe a prosazovat svou vůli bez ohledu na ostatní.  Smířila jsem se s tím, že některé věci zkrátka nedokážu změnit a musím je prostě přijmout, tak jak jsou. Je mým velikým učitelem, ten náš milovaný neposedný Martínek. Mít jen svoje vlastní děti, o mnohé bych se ochudila. Život by plynul mnohem klidněji a tolik emocí a prožitků by se mi nedostalo až na dřeň. Učí nás každým dnem. Učí nás bezpodmínečně milovat, příjímat, nesnažit se bojovat s větrnými mlýny, učí nás o síle prožitků, o tom jak silně je možné radovat se a jak silně je možné trápit se. Martínek dělá všechno naplno. Naplno táke vyjadřuje svou lásku, nadšení a radost z drobností. A já jsem vděčná za každou chvilku, kdy se  cítí bezpečně a je mu dobře. S pýchou a radostí musím říct, že převažují ty pozitivní chvíle, ale realisticky přijímám i ten fakt, že nevymizí ani ty bojovné, uvztekané, uplakané a vynucující okamžiky. Takový prostě je. Sluníčko, které se občas ukryje za mrak a sešle pořádnou bouřku (jen je ta bouřka vpodstatě každodenní). Je to obrovská škola života a za ty čtyři roky s ním, jsem toho prožila a zažila moc a moc. A chci k tomu říct jen to, že mám to naše zlatíčko z celého srdce ráda a s radostí a vděkem vzpomínám na naše první setkání a také den, kdy překročil náš práh. Protože s ním náš život získal úplně jiný rozměr a je to jízda jak se patří :).  
Takový drobek to byl na začátku
A takové chlapisko je z něj dnes :)

pátek 1. září 2017

Štramberk

   Nechápu, jak je to možné, ale konec prázdnin je tady. Nevím jak vy, ale my jsme si ty letošní užili moc. Žádná týdenní dovolená se sice nekonala, ale nějaké kratší pobyty se nakonec přeci jen odehrály a hlavně jednodenní výlety. Doufala jsem, že zvládnu přes prázdniny napsat více příspěvků, ale pak jsem se rozhodla raději nechat se unášet tím proudem a užívat co nejvíc chvil se svými dětmi. Děti tedy není to správné označení pro některé z nich :). Štěpán se Štěpánkou mají 14 let a oba mě předrostli. A změnili se za poslední rok velice. Nejen vzhledem, ale i chováním, vystupováním a prožíváním. Dětmi již rozhodně nejsou. S Martínkem jsme v  srpnu oslavili čtvrté "příchodniny". Už čtyři roky žije u nás a je členem naší rodiny. A i když to není vždy jednoduché, neměnila bych. Stal se jedním z nás. Teď se chci ale vrátit k jednomu krásnému výletu z konce července. Slunce neúprosně hřálo, pot se z nás lil, hledali jsme zastíněná zákoutí a užívali si společných chvil. V krásném městě Štramberku. Strávili jsme v něm a jeho okolí celičký den a ono nám dalo spoustu neopakovatelných dojmů a zážitků.
 

   Štramberk je velice malebné město v předhůří Beskyd. Tolik malebných zákoutí jsem opravdu nečekala. Lidé si své městečko očividně velice hýčkají. Opravené roubenky, záplava květin, úzké uličky a nádherné výhledy do krajiny. Toto město si mě podmanilo. A aby toho nebylo málo, nabídne vám navíc ještě známou jeskyni Šipka proslavenou archeologickými nálezy, hrad Štramberk, rozhlednu na Bílé Hoře, arboretum, muzeum Zdeňka Buriana a mnoho dalšího. Když k tomu všemu přidáte vyhlášené štramberské uši, které si zde můžete dopřát v mnoha cukrárnách naplněné krémem či šlehačkou, pak je toto město prostě rájem pro výletníky :). Mě si Štramberk získal a okouzlil. Prošli jsme si naučnou stezku kolem Štramberka, jejíž jednotlivá zastavení nás provedla a seznámila s tím nejvýznamnějším. Velká část stezky vedla přírodou a tak jsme si i v parném létě užili stínu a příjemného klima lesa. A výhledy které se nám cestou otevíraly byly prostě jedinečné a stále je vidím před sebou. Den jsme zakončili na zdejším koupališti a odměnili se i již zmíněnou sladkou pochoutkou. Bylo nám báječně a jestli jste ještě ve Štramberku nebyli, napravte to, litovat nebudete :).

čtvrtek 3. srpna 2017

Svatý Kopeček u Olomouce

  

   Dnes bych vás chtěla alespoň obrazem a textem pozvat na nádherné místo Svatý Kopeček u Olomouce. Je to jedno z míst, kam se vracím každoročně. Jedna z mých srdcových záležitostí. Výlet do těchto míst jsme si udělali již počátkem prázdnin, ale prostor k napsání článku mám až nyní. Užíváme letních dní plnými doušky a tak prázdninové články budou pravděpodobně výhradně výletní. Třeba pro někoho inspirativní.

   Bazilika Navštívení Panny Marie je významným poutním místem, barokním skvostem a navíc výraznou dominantou tyčící se nad Olomoucí a viditelnou z opravdu veliké dálky. Žijeme ve vzdálenosti 40 km od Olomouce a stačí vyjít na nejbližší kopec a zadívat se na rozlehlé roviny Hané a i z té dálky bezchybně rozeznám bílou siluetu této poutní baziliky ze 17. století. Pokud se k ní chcete dostat, musíte vyjít nebo vyjet na kopec vzdálený asi 5 km od Olomouce. Pohodlně se sem dostanete i MHD. K samotné bazilice vede široká, avšak strmá cesta pro poutníky. Vždy, když stojím na tomto úžasném místě a vidím před sebou rodnou Hanou jako na dlani, zažívám dojemné chvíle. Výhledy od baziliky jsou nádherné, navíc je tu téměř vždy větrno, což alespoň pro mne ještě umocňuje duchovní sílu této kouzelné části Olomoucka.


   Pokud jedeme na Svatý Kopeček s dětmi, pak výhradně sáhneme po variantě 2 v 1. Tedy bazilika a ZOO :). A tak tomu bylo i začátkem léta. Do ZOO nás nalákala především v lednu narozená medvíďata a nadšené vyprávění našich známých, kteří se již byli pohledem na ně pokochat před námi. Neodolali jsme a vyrazili za nimi i my. Nejdřív jsme neměli štěstí, protože máma medvědice si svá dvě medvíďata úzkostlivě střežila ve vnitřním výběhu. Nakonec ale neodolala a při komentovaném krmení je na pár minut vyvedla ven, takže účel cesty byl splněn :). Na Svatém Kopečku jsme prožili krásný den a nejpozději za rok se sem určitě opět vrátíme.