Na prahu nového roku 2018

   Stojím na úplném závěru roku 2017. V duši na mě ještě doléhá kouzlo Vánoc, toho mimořádně dojemného času protknutého radostí, očekáváním a otevřených srdcí. Těch chvilek, kdy bylo ve vzduchu cítit něco, co v žádné jiné části roku. Prožívám Vánoce jinak, než když jsem byla malá, ale stále radostně. Změnil se můj úhel pohledu a v posledních letech si naplno užívám jejich poselství. Poselství daru života a naděje. Zázračného stvoření a zrození. Život samotný je pro mě tím největším a nejvzácnějším darem. Prožila jsem se svou rodinou nemálo krásných chvil. Smáli jsme se, hráli si, dívali na pohádky, setkávali se s širší rodinou a přáteli, chodili na procházky, pekli, vařili, uklízeli, těšili se, postili se, zpívali si koledy, zapalovali svíčky, snažili si udělat navzájem radost. S dojetím jsem rozbalovala dárky od mých dětí a vnímala jejich touhu po tom, aby mě potěšili a vybrali něco, co se mi líbí. Stejně se snažili překvapit i tátu a Martínka, který jediný ještě věří na to, že dárky nosí Ježíšek. Pro mě je nosí stále. I svým dětem vysvětluji, že kdyby nebylo jeho lásky a požehnání, nebyly by žádné dárky, cukroví, ozdobený stromeček...Mohlo by být u nás smutno, pusto, chladno, nelaskavo, dokonce by nás mohl trápit hlad. Ježíšek u nás ale byl. Vnímala jsem jej každičkým kouskem své duše a ta pohoda a radost ve mně zní ještě dnes, poslední den letošního roku.

   Zároveň někde v nitru zachycuji i střípky toho, co nás teprve čeká. Rok 2018 pro nás bude rokem zlomovým. Hodně se změní. Po pravdě z něj mám trochu obavy. Obracím se tedy o to více k Ježíškovým darům. K té naději, že na konci těžké životní etapy může stát přeci jenom zázrak. Že nikdy nevíme, kdy nás potká něco úžasného a že nám nikdo nezaručuje, že ta cesta bude snadná a bezbolestná. V roce 2018 se z našich dvojčat stanou středoškoláci a má milovaná Štěpánka s největší pravděpodobností odejde studovat desítky kilometrů od domova a žít na internátu. Už teď mě z toho bolí u srdce. Zároveň ale vím, že Ježíšek má tu moc, aby mi splnil mé největší přání a i za rok nás všechny spojil u Štědrovečerní slavnostní večeře. Školu bude měnit i Alžbětka. A zásadní změnou bude Martínkův nástup k povinnému základnímu vzdělávání. Tato životní etapa bude obzvláště těžká. Vím to. Cítím to. Přistupuji k tomu s největší pokorou a také s nadějí, že tím dokážeme projít my i on. Ale o tom více jindy. Teď právě stojím na prahu. Jeden rok odchází a druhý na nás čeká. Nikdo neví, co přinese. V tuto dobu ho můžeme vidět v pouhých obrysech, které se již zítra začnou stávat reálným obrazem. Vkročit do něj musíme, i se všemi obavami ale i nadějemi a očekáváními.

Přeji nám všem, aby byl rok 2018 plný nejen změn, ale i obyčejných chvilek radosti a štěstí. Abychom dokázali přijímat všechny výzvy a překonávat překážky. Aby jsme v každém dni našli nějaký úžasný okamžik, který tento den povznese na výjimečný. Vyprošuji nám i v tomto roce zdraví,štěstí, lásku, vnitřní pohodu a Boží požehnání. Prožijte radostně dnešní den poslední a zítra vykročte vstříc budoucnosti s vírou, nadějí a optimismem. 

Vaše Zdeňka♥

 

Adventní tvoření

   Tvořím :). Snad poprvé v životě. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla. Vyrostla jsem na vesnici. Měli jsme malé hospodářství a velkou zahradu. Prostor jen pro povinnosti a když bylo konečně splněno, byla jsem šťastná, že můžu jít ven s kamarády. Po rozvodu rodičů jsem se ocitla v malém dvoupokojovém bytě. Obrovský šok. Žádní kamarádi. Povinností ale stále spousta. Moje maminka měla ve snaze uživit nás sama dvě zaměstnání. Na mě tedy zbyla starost o domácnost, mladší sestru a samozřejmě školní výsledky. Byla jsem vždy vzorný student a řekla bych i velice vzorný puberťák. Žádné kouření, alkohol, žádné nerozvážnosti. Ve škole vždy stoprocentní. Doma vše uklizeno. Zodpovědnost mi byla tak nějak dána do vínku, a proto na mě bylo tak nějak nevědomě kladeno mnohdy mnohem více, než jsem byla schopna unést. A táhla jsem toho opravdu spoustu.
V 16 letech jsem poznala svého současného manžela a ke vztahu jsem hned od počátku přistupovala velice zodpovědně. Jako ke všemu.  Šetřili jsme každou korunku a snažili se splnit sen o společné budoucnosti. Žádné cestování, minimum flámování. Můj muž je dříč. Zodpovědný, laskavý, milující. A tak se nám vše podařilo a v mých 23 letech se konala naše vysněná svatba. Koupili jsme starý dům a pustili se do oprav. Narodily se děti. Nakonec jsme si do rodiny přivedli ještě Martínka. Téměř 40 let jsem fungovala jako bezchybný stroj. Povolila jsem si maximálně četbu knížky, cvičení v sokole a vrcholem bylo kafe s kamarádkou. Až letos mě poprvé v životě napadlo, že bych mohla zkusit vytvořit hvězdičky ze skleněných korálků. Od mala jsem milovala ty odlesky a fascinovaně jsem si tyhle ozdoby prohlížela na návštěvách. Na našem stromku nikdy nebyly. A tak jsem se do toho pustila a propadla jsem pro mě neznámému opojení. Je to pro mě obrovský relax a čistá radost.

   Hra s tvary a barvami. Jsem z toho nadšená jako malé dítě. Ty lesknoucí se broušené korálky ze skla. Donekonečna si je dávám proti světlu a žasnu. Je to drobnost. Pro spoustu lidí samozřejmost. Vždy jsem obdivovala kamarádky, co šily, malovaly, nádherně zdobily perníčky, vyráběly šperky...

   Moc jsem jim fandila. Chválila. Byla jsem vděčná a hrdá, když mě obdarovaly. V mém životě je plno takových kreativních lidí. Sama jsem se ale nikdy nepokusila jít touto cestou. Byla jsem přesvědčená, že bych to nedokázala. Že nemám takovou fantazii a že nemám šikovné ruce.Jako dítě jsem chválu slyšela minimálně. Snažila jsem se být tou nejposlušnější a nejvzornější holčičkou, ale stejně jsem se nezavděčila a nikdy jsem nedělala dost.

   Rozhodně nedosahuji takové kreativity a zručnosti jako někteří lidé, které znám. To mi ale vůbec nevadí. Dnes už ne. Dělám to pro radost, pro sebe a pro moje blízké. Proto, abych mohla někoho obdarovat něčím, co vzniklo z lásky a radosti. Něčím, co jsem vyrobila já. A abych si mohla na vánoční stromeček pověsit vysněné ozdoby.

   Pro mě je to všechno moc vzácné. Něco zcela nově objeveného a nečekaného. Dovolila jsem sama sobě dělat něco pro radost. Vyhazovat za to nemalé peníze a nevyčítat si to. Netrávit veškerý čas s dětmi a manželem. Zanedbávat domácnost. Je advent a já neuklízím a nepeču. Nebo jen tak maličko. V tomto směru jsem hodně ubrala již dříve. Teď je v tom ale ještě něco jiného a osvěžujícího. Hektický čas je to i tak. Sháním dárky, běhám po besídkách, řeším problémy, které přináší výchova čtyř dětí a manželova živnost. Obě moje dcery by měly od příštího školního roku odejít na jinou školu. Jedna na střední a druhá možná na gymnázium. K předvánočnímu shonu tedy letos absolvujeme ještě dny otevřených dveří na potenciálních budoucích školách mých dcer. A k tomu starost největší, Martínek. Je předškolák a na jaře ho čeká zápis do 1. třídy. Ze školky nás posílají do poradny s podezřením na poruchu pozornosti. Ve školce je prý jako "neřízená střela". Školní docházku bez asistenta pedagoga nemůže zvládnout. Neposlouchá. Ruší. Nechce spávat po obědě. Hledáme tedy školu, která by byla ochotná pracovat s takovým dítětem bez toho, aby pro ně bylo jen rušivým elementem a přítěží. Zatím se nám moc nedaří. Věřím ale, že se najde cesta. Přimlouvám se k Bohu. Nebude to snadná cesta, vím to moc dobře. Bezproblémový kluk to nebude nikdy. Pro mě to ale není jen "zlobivec", "nevychovanec", "neřízená střela". Je to můj milovaný syn a stojí mi za to, abych za něj bojovala. Stresů a starostí si užívám víc než kdy jindy. A tak večer nacházím útěchu v barvách a odlescích světla. Dodávají mi jistotu, že zvládnu věci, o kterých jsem dřív neměla tušení.

   Chce to trpělivost, překonávání nezdarů, občas i překonání trochy bolesti, ale hlavně víru, radost a lásku. Protože když se něco dělá s radostí a dobrým úmyslem, nakonec to přeci musí dopadnout dobře :).

   Přeji Vám krásný adventní čas.