Jdeme dál cestou necestou

Po dvou letech píšu pár řádků. Vlastně vůbec nechápu, že ten čas tak utekl. Zjistila jsem, že blog si žije tak trochu vlastním životem a překvapily mě desítky komentářů, co jsem po přihlášení objevila. Pročítala jsem svůj poslední článek a přišlo mi, jako by ho psal někdo jiný. Navenek se u nás doma nezměnilo vlastně nic. Žijeme na stejném místě, všechny děti stále s námi, po boku mám jednoho muže a Martínek je ještě pořád divoký, temperamentní, svéhlavý, ale také citlivý, milý a velmi chytrý. Uvnitř mne se toho ale změnilo dost. Pár dní po napsání posledního článku jsem nastoupila do nové práce. Byla to pro mě tehdy práce snů a já jí dala opravdu hodně. Chtěla jsem ji dělat dobře a nějak jsem se v tom všem ztratila. Práce, děti, domácnost, terapie s Martínkem, studium nutné k získání potřebné kvalifikace pro nové zaměstnání. Bylo toho opravdu moc a já si sáhla na úplné dno svých sil. Na začátku roku následného bylo po všem. Karanténa rozjetý vlak zastavila a já stála opět na začátku. Nejdřív frustrovaná a zoufalá. Ale pak ze mě všechen nashromážděný stres začal opadat a já vnímala úlevu. Rozhodla jsem se konečně věnovat sobě a svým pocitům. Definitivně vyřešit všechny křivdy, pocity nedostatečnosti, pokřivené vztahy atd. Bylo to úžasné. Vlilo mi to do žil zcela novou energii a spoustu plánů. A změnil se i můj pohled na našeho pěstounského syna. Ta změna se začala odehrávat už díky posledně zmiňovanému panu psychologovi a má proměna ji ještě zdůraznila. Dovolila jsem si necítit se tak moc zodpovědnou za Marťovo nestandardní chování a do něj samého jsem vložila víc důvěry. Pochopila jsem, že ho nedokážeme změnit. Tedy ne zcela. Učím se smiřovat s tím, že si bude svým chováním komplikovat život, ale také s tím, že je to jeho způsob zvládání pro něj obtížných situací. Pracuji dál na sobě a pracujeme dál i s Martínkem. Stále dojíždíme na terapie. Teď již na individuální k paní psycholožce se zkušenostmi s dětmi s vývojovým traumatem. Výhledově máme v plánu i skupinovou terapii s několika dalšími dětmi, aby zapracoval na udržování vztahů a respektování pravidel. S tím má neustále velké problémy. Naštěstí jsme mu vybrali úžasnou malotřídní školu s velmi přívětivou atmosférou a neuvěřitelně vstřícnými učiteli. A on to tam jednoduše miluje. Navíc od první třídy zvládá sám dojíždět autobusem. Byl to velký risk. Ale jak už jsem řekla, rozhodla jsem se dát mu důvěru, že to dokáže. Občas něco zapomene, sem tam utratí peníze na autobus za něco dobrého, jindy přijede špinavý, protože se nevyhne konfliktu s  dětmi na zastávce. Zatím se takřka každý den vrátil v pořádku domů a hrdý na to, že sám jezdí autobusem. No a ostatní případy jistí rodiče na telefonu. Každý den je s ním dobrodružný a plný emocí. Ale v každém si najdeme i něco pěkného a den za dnem spolu kráčíme dál.