úterý 25. září 2018

Jak jsme přišli k odkladu a roku navíc ke hraní

   Martínek je opravdu chytrý a šikovný kluk. Řekla bych, že nadprůměrně inteligentní. Pozná všechna písmenka, slova psaná velkými tiskacími písmeny zcela sám zdatně přeslabikuje, do 20 sčítá i násobí, zná několik anglických slovíček a vůbec umí toho opravdu hodně. Podotýkám, že vše se učí výhradně vlastním přičiněním. Jen odpovídám na jeho všetečné otázky, využívám jeho momentálního zájmu, který je většinou velice prchavý. Zápis do základní školy zvládnul absolutně s přehledem. Byla na něj vyhrazena půl hodina. Marťa měl po 20 minutách vše hotovo. Na každou otázku odpověděl bez nejmenšího zaváhání, vše vypracoval, přiřadil, ukázal, zazpíval písničku, nahlásil svoji adresu i datum narození a musím popravdě uznat, že zápisem prošel mnohem lépe než naše děti biologické. Přesto ani jedno z mých dětí nemělo odklad školní docházky a všechny ji propluly či ještě proplouvají s lehkostí a bez větších problémů. Ty nejstarší jsou již na školách středních a jediným přestupkem, který jsem kdy musela za děvět let jejich povinné školní docházky řešit, byl zapomenutý domácí úkol či nějaká pomůcka na vyučování, což jsou z mého pohledu pouhé banality.

   Protože vím, jak je Martínek chytrý a bystrý chlapec, byla jsem přesvědčená, že toto září už bude ve škole. Opravdu se do ní těšil. Vybíral si aktovku a se svými kamarády o škole často mluvil. Když nám tedy v mateřské škole paní učitelka doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny kvůli podezření na poruchu pozornosti, brala jsem to jako formalitu. Nicméně jsem věděla, že v jeho případě to vše nepůjde tak hladce, jak jsem byla zvyklá. Vím, že má problém s uznáváním autorit a vůbec nerad dodržuje a respektuje daná pravidla. Věty typu: "Musíš to udělat.", "Teď pracujeme a nehrajeme si." nebo "Už si předškolák a takhle se chovat nemůžeš." na něj sem tam působí jako červený hadr na býka. S touto "motivací" pedagog dosáhne často jen vehementního odporu a Martínek to vnímá jako výzvy k boji. A v tom je neústupný. Co se týká jeho pozornosti, řekla bych, že ji dokáže udržet opravdu dlouho a umí se se zaujetím koncentrovat na nějakou činnost, musí však chtít. Pokud nechce, silou ho nepřinutíte. Je to opravdu pedagogický oříšek. Je to oříšek i rodičovský a jeho výchova opravdu není snadná. Já ale jako poučený pěstoun vím, že jsou to projevy poruchy vazby a prožitých psychických traumat v jeho raném dětství. Vím, že jsou to u dětí, které strávily to nejdůležitější a nejzásadnější období pro formování budoucí psychiky a celkového prožívání v ústavní péči, projevy běžné. Že tyto děti často vzdorují, mají snahu všechny a všechno okolo sebe řídit a nechtějí se nechat ovládat. Jsou připraveny neustále bojovat o svůj život a o svoji svobodu, což je nesmírně náročné jak pro ně, tak pro jejich okolí.

   Věřila jsem ale, že v pedagogicko-psychologické poradně pracují dětští psychologové obeznámeni s touto problematikou. V té naší to tak bohužel není. Martínka (v té době ještě neměl 6 let) si paní psycholožka odvedla do své pracovny. Já zůstala v čekárně a Martínek, který velice těžce nese změny a vše nové a neznámé ho znejišťuje, zůstal s paní psycholožkou sám. Na to, co prožil, jak se adaptoval v naší rodině či ve školce, jaké má prožívání se nikdo nezeptal. Paní psycholožka byla pouze dotčená, že nevím, jaký byl průběh těhotenství, ve kterém týdnu se narodil a že neznám jeho rodinnou anamnézu. Pouze pro tyto informace byly kolonky ve formuláři. Problémy a potřeby dítěte nikoho nezajímaly, což pro mě bylo nepochopitelné a zarážející. Po necelé půl hodině si mě pak zavolala do kanceláře a jednoznačně doporučila odklad. Před mým synem řekla, že odmítl spolupracovat, neplnil zadané úkoly, nedokázal udržet pozornost ani pět minut, práci odbýval, odbíhal od tématu a chtěl si povídat, nedokáže klidně sedět na místě a takto do školy opravdu nemůže nastoupit. Přiklání se k názoru pedagogů v MŠ a dává nám na výběr buď odklad nebo první třídu s asistentem pedagoga. Já i Martínek jsme se nezmohli na půl slova a překvapeně jsme vyšli z poradny ven. Můj syn se rozplakal, že chce chodit do školy. V první chvíli si myslel, že do školy nemůže jít nikdy. Vysvětlila jsem mu, že do školy určitě chodit bude, jen si asi bude ještě o rok dál hrát s kamarády ve školce a užívat si bezstarostné dětství.

   Nejprve jsem byla rozhodnutá Martínka do školy dát, ale po konzultaci s manželem a širší rodinou jsme se nakonec rozhodli pro odklad. A teď už vím, že jsme udělali dobře. Obě dcery změnily od září školu a není pro nás snadné se se všemi změnami vyrovnat. Štěpánka si na internátu nezvyká zrovna lehce a i Martínek je z této zásadní změny celý nesvůj. K tomu nebude navštěvovat zdejší základní školu, ale nedalekou menší školu s malým počtem žáků. Bude nutné každodenní dojíždění, bude si zvykat na nové prostředí a spolužáky, což bude chtít svůj čas. Teď máme prostor ho na vše připravit, navštívit novou školu, seznámit ho s nějakým svým budoucím spolužákem. S doprovázející organizací právě teď řešíme vhodnou terapii a hledáme odborníka, který má s dětmi v náhradní rodinné péči zkušenost. Snažíme se připravit půdu co nejlépe na to, aby školní docházku absolvoval bez dohledu a pomoci asistenta. Pokud se i tak ukáže, že cesta institucionálního vzdělávání není pro Martínka vhodná, jsme rozhodnuti vzdělávat ho doma. Stále jsem ale optimista a věřím, že ten rok navíc, co mu i nám byl neplánovaně dopřán před náročnými roky plných povinností, bude ku prospěchu a že mu pomůže začlenit se další září mezi spolužáky, kamarády a učitele. Pochopila jsem již, že pomoc od některých institucí čekat nemůžeme a že se jako vždy musíme spolehnout na vlastní intuici a vlastní síly. Pořád ale vidím světýlko na konci tunelu a někde v sobě vidím svého chlapečka jako spokojeného a pyšného školáka. Tak nám držte pěsti :).

úterý 11. září 2018

Letmé vzpomínky prázdninové :)

   Pohltil mě proud valících se povinností školního roku. Mé dcery nastoupily na jiné školy, je toho tedy mnoho nového, neznámého a ještě nezaběhnutého. Seznamujeme se s odlišným prostředím a vůbec uspořádáním našeho rodinného života. Starší dcera odešla na střední školu a všední dny přebývá na internátě. Minulý týden jsem to odloučení prožívala až hrozivě těžce. Samotnou mě zaskočilo, jak silně mě to zasáhlo. I druhá dcera se mi trošku vzdaluje a malými krůčky spěje k větší samostatnosti. Začala dojíždět do 10 km vzdáleného okresního města a tak i ona tráví mnohem více času mimo domov, než bylo zvykem. Naštěstí u synů se žádné změny nekonají. Martínek zůstává díky odkladu povinné školní docházky ještě jeden školní rok ve zdejší MŠ a já jsem za to nakonec ráda. Nicméně frčíme tím školním rokem od počátku poměrně svižně a kouzlo prázdnin, svobody, volnosti a chvil bez stresu zůstalo někde za námi. Ještě stále ho cítím a vnímá. Ještě stále si ten pocit uchovávám v sobě. Už jen proto, že společnou dovolenou jsme prožili až v druhé půlce srpna, tedy celkem nedávno. Různé zdravotní komplikace plánovaný chod prázdnin poněkud zkomplikovaly, ale nakonec jsme i tak odjeli na vytouženou dovolenou do Jižních Čech. Z vyprahlého středu Moravy připomínajícího vzezřením dny listopadové jsme se jako zázrakem přesunuli k řece Vltavě obklopené svěží zelení mnoha různých odstínů. Zde jsme  prožili pohodový týden. Možná naposledy v plné sestavě. A bylo nám blaze :).
   Pronajatá chatka stála jen pár metrů od řeky, ráno jsme se na snídani brouzdaly v rose a zachumláni do mikiny a bundy. Kolem poledne se pak Vltava proměnila v rušnou a životem tepající magistrálu pro vodáky. Martínek nadšeně pobíhal po břehu, mával a pokřikoval na projíždějící a rozesmáté lidičky Ahóój! Já zatím lačně pohled vpíjela do okouzlující zeleně a stříbřitých vlnek na hladině Vltavy. Tu řeku jsem si zamilovala. Viděla jsem ji doposud jen několikrát v Praze, kde už je mohutnou a impozantní dámou. Ale tahle její podoba mladé a svižné řeky sbírající svou sílu mě uchvátila. Loučila jsem se s ní při odjezdu se slzami v očích.

   
   Ač jsme to původně neměli v plánu, nakonec jsme neodolali, vypůjčili si raft a sjeli po řece asi 12 km dlouhý úsek. Vyrazili jsme na vodáky časně, v 10 hodin. Vltavu jsme tak měli jen pro sebe, nechali se unášet proudem a jen si užívali klidu, slunečních paprsků a krásy všude okolo.

   Dovolenou jsme prožili nedaleko Českého Krumlova. Nádherné místo, obzvláště podvečerní a večerní procházky, kdy se z ulic ztratily stovky turistů, jsem si užívala velice. Stopy minulých generací na každém kroku a všude také nesmazatelný odkaz bývalých krumlovských pánů a jejich znaku ve tvaru pětilisté růže.




   Výletů jsme podnikly spousty, ale nechci vás zatěžovat jejich výčtem a zahrnout přemírou fotografií, které jsme na těch místech pořídili. V každém případě nám bylo báječně, naše děti přetrpěly týden bez připojené na internet v plném zdraví a dokonce se ani neukousaly nudou a Martínek byl prostě úžasný :). Překvapil nás mile, užíval si všechna ta místa nejvíc z našich čtyř dětí, statečně zvládl nejednu prohlídku hradu či zámku, jen s malými protesty vyšlapal na rozhlednu i zříceninu, trpělivě přestál cestu autem i absenci televize a pohádek. Jsou to pro mě nesmírně cenné vzpomínky, jsou to poklady, které si musím uložit do bezpečí svého nitra a pak si je dávkovat v těžkých chvílích, kdy budu bojovat s úplně jiným človíčkem. Už minulý týden jsem si jich prožila několik, když na mě křičel, že jsem zlá máma a že jsem máma nevlastní. Ale o tom až jindy. Teď si i prostřednictvím psaní tohoto článku a prostřednictvím vkládání fotek připomínám chvíle krásné, pohodové, radostné a láskyplné. Moji tajnou zbraň na těžké časy, kdy se musím obrnit a nepustit k sobě zoufalství, beznaděj a pochybnosti. Ten obrázek usměvavého a bezstarostného Martínka si musím uschovat a nikdy na něj nezapomenout.

   Na úplný závěr si jen neodpustím vložit nějakou fotku z rozhledny na hoře Kleť, protože ta česká krajina je tak nádherná, až to bere dech.