Na prahu nového roku 2018

   Stojím na úplném závěru roku 2017. V duši na mě ještě doléhá kouzlo Vánoc, toho mimořádně dojemného času protknutého radostí, očekáváním a otevřených srdcí. Těch chvilek, kdy bylo ve vzduchu cítit něco, co v žádné jiné části roku. Prožívám Vánoce jinak, než když jsem byla malá, ale stále radostně. Změnil se můj úhel pohledu a v posledních letech si naplno užívám jejich poselství. Poselství daru života a naděje. Zázračného stvoření a zrození. Život samotný je pro mě tím největším a nejvzácnějším darem. Prožila jsem se svou rodinou nemálo krásných chvil. Smáli jsme se, hráli si, dívali na pohádky, setkávali se s širší rodinou a přáteli, chodili na procházky, pekli, vařili, uklízeli, těšili se, postili se, zpívali si koledy, zapalovali svíčky, snažili si udělat navzájem radost. S dojetím jsem rozbalovala dárky od mých dětí a vnímala jejich touhu po tom, aby mě potěšili a vybrali něco, co se mi líbí. Stejně se snažili překvapit i tátu a Martínka, který jediný ještě věří na to, že dárky nosí Ježíšek. Pro mě je nosí stále. I svým dětem vysvětluji, že kdyby nebylo jeho lásky a požehnání, nebyly by žádné dárky, cukroví, ozdobený stromeček...Mohlo by být u nás smutno, pusto, chladno, nelaskavo, dokonce by nás mohl trápit hlad. Ježíšek u nás ale byl. Vnímala jsem jej každičkým kouskem své duše a ta pohoda a radost ve mně zní ještě dnes, poslední den letošního roku.

   Zároveň někde v nitru zachycuji i střípky toho, co nás teprve čeká. Rok 2018 pro nás bude rokem zlomovým. Hodně se změní. Po pravdě z něj mám trochu obavy. Obracím se tedy o to více k Ježíškovým darům. K té naději, že na konci těžké životní etapy může stát přeci jenom zázrak. Že nikdy nevíme, kdy nás potká něco úžasného a že nám nikdo nezaručuje, že ta cesta bude snadná a bezbolestná. V roce 2018 se z našich dvojčat stanou středoškoláci a má milovaná Štěpánka s největší pravděpodobností odejde studovat desítky kilometrů od domova a žít na internátu. Už teď mě z toho bolí u srdce. Zároveň ale vím, že Ježíšek má tu moc, aby mi splnil mé největší přání a i za rok nás všechny spojil u Štědrovečerní slavnostní večeře. Školu bude měnit i Alžbětka. A zásadní změnou bude Martínkův nástup k povinnému základnímu vzdělávání. Tato životní etapa bude obzvláště těžká. Vím to. Cítím to. Přistupuji k tomu s největší pokorou a také s nadějí, že tím dokážeme projít my i on. Ale o tom více jindy. Teď právě stojím na prahu. Jeden rok odchází a druhý na nás čeká. Nikdo neví, co přinese. V tuto dobu ho můžeme vidět v pouhých obrysech, které se již zítra začnou stávat reálným obrazem. Vkročit do něj musíme, i se všemi obavami ale i nadějemi a očekáváními.

Přeji nám všem, aby byl rok 2018 plný nejen změn, ale i obyčejných chvilek radosti a štěstí. Abychom dokázali přijímat všechny výzvy a překonávat překážky. Aby jsme v každém dni našli nějaký úžasný okamžik, který tento den povznese na výjimečný. Vyprošuji nám i v tomto roce zdraví,štěstí, lásku, vnitřní pohodu a Boží požehnání. Prožijte radostně dnešní den poslední a zítra vykročte vstříc budoucnosti s vírou, nadějí a optimismem. 

Vaše Zdeňka♥

 

Adventní tvoření

   Tvořím :). Snad poprvé v životě. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohla. Vyrostla jsem na vesnici. Měli jsme malé hospodářství a velkou zahradu. Prostor jen pro povinnosti a když bylo konečně splněno, byla jsem šťastná, že můžu jít ven s kamarády. Po rozvodu rodičů jsem se ocitla v malém dvoupokojovém bytě. Obrovský šok. Žádní kamarádi. Povinností ale stále spousta. Moje maminka měla ve snaze uživit nás sama dvě zaměstnání. Na mě tedy zbyla starost o domácnost, mladší sestru a samozřejmě školní výsledky. Byla jsem vždy vzorný student a řekla bych i velice vzorný puberťák. Žádné kouření, alkohol, žádné nerozvážnosti. Ve škole vždy stoprocentní. Doma vše uklizeno. Zodpovědnost mi byla tak nějak dána do vínku, a proto na mě bylo tak nějak nevědomě kladeno mnohdy mnohem více, než jsem byla schopna unést. A táhla jsem toho opravdu spoustu.
V 16 letech jsem poznala svého současného manžela a ke vztahu jsem hned od počátku přistupovala velice zodpovědně. Jako ke všemu.  Šetřili jsme každou korunku a snažili se splnit sen o společné budoucnosti. Žádné cestování, minimum flámování. Můj muž je dříč. Zodpovědný, laskavý, milující. A tak se nám vše podařilo a v mých 23 letech se konala naše vysněná svatba. Koupili jsme starý dům a pustili se do oprav. Narodily se děti. Nakonec jsme si do rodiny přivedli ještě Martínka. Téměř 40 let jsem fungovala jako bezchybný stroj. Povolila jsem si maximálně četbu knížky, cvičení v sokole a vrcholem bylo kafe s kamarádkou. Až letos mě poprvé v životě napadlo, že bych mohla zkusit vytvořit hvězdičky ze skleněných korálků. Od mala jsem milovala ty odlesky a fascinovaně jsem si tyhle ozdoby prohlížela na návštěvách. Na našem stromku nikdy nebyly. A tak jsem se do toho pustila a propadla jsem pro mě neznámému opojení. Je to pro mě obrovský relax a čistá radost.

   Hra s tvary a barvami. Jsem z toho nadšená jako malé dítě. Ty lesknoucí se broušené korálky ze skla. Donekonečna si je dávám proti světlu a žasnu. Je to drobnost. Pro spoustu lidí samozřejmost. Vždy jsem obdivovala kamarádky, co šily, malovaly, nádherně zdobily perníčky, vyráběly šperky...

   Moc jsem jim fandila. Chválila. Byla jsem vděčná a hrdá, když mě obdarovaly. V mém životě je plno takových kreativních lidí. Sama jsem se ale nikdy nepokusila jít touto cestou. Byla jsem přesvědčená, že bych to nedokázala. Že nemám takovou fantazii a že nemám šikovné ruce.Jako dítě jsem chválu slyšela minimálně. Snažila jsem se být tou nejposlušnější a nejvzornější holčičkou, ale stejně jsem se nezavděčila a nikdy jsem nedělala dost.

   Rozhodně nedosahuji takové kreativity a zručnosti jako někteří lidé, které znám. To mi ale vůbec nevadí. Dnes už ne. Dělám to pro radost, pro sebe a pro moje blízké. Proto, abych mohla někoho obdarovat něčím, co vzniklo z lásky a radosti. Něčím, co jsem vyrobila já. A abych si mohla na vánoční stromeček pověsit vysněné ozdoby.

   Pro mě je to všechno moc vzácné. Něco zcela nově objeveného a nečekaného. Dovolila jsem sama sobě dělat něco pro radost. Vyhazovat za to nemalé peníze a nevyčítat si to. Netrávit veškerý čas s dětmi a manželem. Zanedbávat domácnost. Je advent a já neuklízím a nepeču. Nebo jen tak maličko. V tomto směru jsem hodně ubrala již dříve. Teď je v tom ale ještě něco jiného a osvěžujícího. Hektický čas je to i tak. Sháním dárky, běhám po besídkách, řeším problémy, které přináší výchova čtyř dětí a manželova živnost. Obě moje dcery by měly od příštího školního roku odejít na jinou školu. Jedna na střední a druhá možná na gymnázium. K předvánočnímu shonu tedy letos absolvujeme ještě dny otevřených dveří na potenciálních budoucích školách mých dcer. A k tomu starost největší, Martínek. Je předškolák a na jaře ho čeká zápis do 1. třídy. Ze školky nás posílají do poradny s podezřením na poruchu pozornosti. Ve školce je prý jako "neřízená střela". Školní docházku bez asistenta pedagoga nemůže zvládnout. Neposlouchá. Ruší. Nechce spávat po obědě. Hledáme tedy školu, která by byla ochotná pracovat s takovým dítětem bez toho, aby pro ně bylo jen rušivým elementem a přítěží. Zatím se nám moc nedaří. Věřím ale, že se najde cesta. Přimlouvám se k Bohu. Nebude to snadná cesta, vím to moc dobře. Bezproblémový kluk to nebude nikdy. Pro mě to ale není jen "zlobivec", "nevychovanec", "neřízená střela". Je to můj milovaný syn a stojí mi za to, abych za něj bojovala. Stresů a starostí si užívám víc než kdy jindy. A tak večer nacházím útěchu v barvách a odlescích světla. Dodávají mi jistotu, že zvládnu věci, o kterých jsem dřív neměla tušení.

   Chce to trpělivost, překonávání nezdarů, občas i překonání trochy bolesti, ale hlavně víru, radost a lásku. Protože když se něco dělá s radostí a dobrým úmyslem, nakonec to přeci musí dopadnout dobře :).

   Přeji Vám krásný adventní čas.

Můj listopad a dozvuky voleb

   Listopad. Řízením osudu pro mě významný měsíc. Dlouho jsem si k němu hledala cestu.

   Bylo mi 12, když přišel listopad 1989. A přinesl mnoho změn, pro mě nejen těch politických. Moji rodiče se v té době rozvedli. Možná s přílivem všech změn dostali odvahu ukončit nefunkční vztah. Pro mě to byla rána. Obrovská. Ztráta jistot. Stěhování. Změna školy. Změny všude kolem. A na konci listopadu srazilo mého zbožňovaného psa auto. Listopad se stal mým černým měsícem. Roky jsem ho nesnášela. Listopad si v době mého dospívání připsal ještě další ránu. Přesně na výročí 17. listopadu zemřel můj milovaný dědeček. Nečekaně. V plné síle, neměl ani 70. Byl šťastný, že se dožil svobody v našem státě. Tolik se z ní radoval. Bojoval za ni. Angažoval se. A najednou nebyl. Myslela jsem, že listopad nemůžu víc nenávidět.

   Bylo mi čerstvých 16, když jsem v listopadu potkala chlapa mého života. Jako by mi osud seslal za všechny ty útrapy to nejlepší, co mi mohl nabídnout. Dlouho jsem tomu nevěřila. Má nedůvěra k tomuto měsíci byla silná. Čekala jsem další ránu, ale místo toho vykvetl nádherný vztah. Letos slavíme již 24. výročí a já začala mít listopad opravdu ráda. Vše zlé bylo zapomenuto. Užívám si i chození ke hrobu mých blízkých. Světýlek na hřbitovech a času připomenutí lásky k těm, co již nejsou mezi námi. Cítím, že nejen dědeček nade mnou bdí. Odešel v listopadu a pouhých pár dní potom mi seslal náhradu. A aby osud definitivně zahladil veškeré listopadové šrámy na duši, narodila se mi v listopadu dcera Alžběta. O tři týdny dřív než měla. Listopad si vynutila a potvrdila mi tím, že je to krásný měsíc. Sice chladný, deštivý, větrný, ale je v něm velká síla a dějí se v něm důležité události a změny.

  Teď se na úplném prahu listopadu teprve otřepávám z výsledků říjnových voleb. Letos jsem je i obrečela. Na pár dní jsem propadla chmurám a beznaději. Snažila jsem se pochopit, proč po tolika letech boje za svobodu a demokracii našeho státu, tolik lidí volilo tak, jak volilo. Proč dosadili mezi ty, kdo mají rozhodovat o dalším osudu naší země pro mě nedemokratické osobnosti A. Babiše a T. Okamuru. Rozumím tomu, že to nedělali ze zlé vůle, ale z důvěry v to, že dělají dobrou věc. O to víc mě to zasáhlo. Já si velice cením svobody. Moji předkové za ni bojovali a zaplatili mnohdy vysokou cenu. A najednou jako by spousta lidí nevěděla, co si se svobodou počít. Mě osobně dusí a děsí ta neustálá  a vrůstající kontrola všeho a všech, nedůvěra k sobě navzájem, závist a podobné praktiky, které se v politice rozmáhají a přelévají se soustavně mezi obyvatele. Tuto sobotu jsem naštěstí byla na koncertě Tomáše Kluse. Perfektní zážitek, skvělá atmosféra a hlavně jedinečný Tomáš Klus plný pozitivní energie. Nebál se naplno vyjádřit svůj názor na volební výsledky. V přeplněném sále se mu za to dostalo nejen negativních projevů, ale především těch pozitivních a podporujících. Vlilo mi to novou sílu a naději. Naději, že v naší zemi je stále spousta lidí, kteří si váží svobody, demokracie, tolerance a lásky. Máme šanci. Nepouštějme ji. Listopad je ten pravý měsíc, kdy stojí za to dát minimálně ve své mysli a konání svobodu, lásku, víru, toleranci a respekt k druhým na první místo. Přeji právě teď na začátku listopadu našemu národu a všem skvělým lidem, kteří v něm žijí, ať se nenecháme strhnout rozpory, výčitkami, nenávistí a slepotou. Dlužíme to i těm, kteří již mezi námi nejsou a nasazovali za nás své životy. Bojovali za tuto krásnou zem a věřili v ní. I já v ni stále věřím. A vážím si každého člověka, který má ve svém srdci lásku a touhu po dobru. Nevzdávejme to. Máme naději, umírá poslední.

   Krásné listopadové dny přeji a budu moc ráda, pokud se se mnou podělíte o své dojmy z výsledků voleb či jen o vztah k listopadu.

Vaše Zdeňka :)

Bolístky babího léta

   Dnes opět o pěstounství. O tom těžkém a bolavém . O chvílích, kdy to milované dítě nepoznáváte a máte pocit, že svou roli nezvládáte. Pochybujete. Zoufáte. A jste v tom sami.

  
   Před dvěma týdny byl Marťa za svou rodinou. Naposledy je viděl na jaře. Návštěvy u nich se snažíme omezovat na minimum, v současné době to vychází tak 3-4x do roka. Nicméně vyhnout se jim úplně z mého pohledu nejde. Za prvé, znamenalo by to udržovat Martínka ve lži, vytvářet pro něj klamnou iluzi, že patří pouze k nám, že nemá kořeny jinde. Zapírat mu, že na něho někde myslí jiní lidé, členové rodiny, jíž je součástí. Znamenalo by to upřít mu právo na vybudování vztahů s jeho pokrevními sourozenci, kteří stejně jako on nemohou za vzniklou situaci a nijak se na ní nepodílejí a ani nemají šanci ji ovlivnit. A když naše auto zastaví před jejich domem, vidím jejich rozzářené obličeje v okně a následně jejich vřelá objetí, nemohu pochybovat, že tihle sourozenci k sobě prostě patří a i přes všechny překážky je k sobě váže pevné pouto. Martínek je má vážně rád. Může to znít neuvěřitelně, nemusíme to chápat, ale je to fakt. Dalším důvodem proč bolestné výpravy za jeho rodinou podnikáme je tedy logicky právě ten fakt, že je má rád, neustále na ně myslí a stýská se mu po nich. Jsou dny, kdy několikrát volá svým hracím telefonem imaginárně domů a sděluje mamince či některému sourozenci, co právě zažil, jak se měl ve školce či si domlouvá, kdy se spolu uvidí. Ty rozhovory jsou tak věrné, že nestranný a neznalý pozorovatel velmi často nabude dojmu, že Marťa telefonuje doopravdy. Při těchto rozhovorech nejen klade otázky či odpovídá, nechává ale i pauzy, kdy pozorně poslouchá, co mu říká člověk na druhém konci. Těžko se to vysvětluje. Těžko se to chápe. Je to můj milovaný klouček, a když je jeho stýskání přespříliš, zorganizuji tedy výpravu do jeho rodiště. Za lidmi, se kterými ho pojí neviditelná nit, která je ale náramně silná.

   Teď přichází to těžší. Jeho máma nemá už rok telefon. Kontaktovat ji tak můžeme pouze přes Martínkovu babičku, která ale nebydlí s nimi. Je to tedy o předávání informací a vyřizování vzkazů. Nicméně vycházíme spolu dobře, je to tedy sdlouhavé a komplikované, ale proveditelné. Navrhnu termín, ten je několikrát zamítnut. Pak se konečně domluvíme na vyhovujícím termínu, např. za měsíc. Vše zorganizujeme. Martínkovi o návštěvě řekneme nejlépe den předem, protože jinak by s ním bylo k nevydržení. Ráno vyrazíme, ale nejsme si jistí, zda vše klapne. Už není možnost ujistit se a ověřit si, že smluvené platí a že nezasáhly nepředvídatelné okolnosti. 100 kilometrová cesta autem je náročná. Marťa se nemůže dočkat, je nervózní, což znamená křik, pláč, kopání do sedačky atd. Když dojedeme k domu a vidím jeho sourozence za oknem, vím, že je očekáván. Během pár minut se s nimi ztratí v dětském pokoji a je spokojený. Při poslední návštěvě nás dokonce vyhnal chvíli po příjezdu. Necháváme na něm, jak dlouho nás potřebuje mít u sebe. Tentokrát trval na tom, abychom se šli někam projít hned, protože on tam chce být sám celou dobu. Když si ho za 3-4 hodiny vyzvedáváme, je spokojený a šťastný. Loučení je dlouhé a bouřlivé, nicméně do auta nasedne bez protestů a zpáteční cestu většinou prospí. K nám domů se očividně těší. Je rád, když zastavíme u domu. Pak ale přichází to téměř nejtěžší.

   14 dní po návratu je opravdu nesnadných. Přetěžkých. V jednom kuse křik, slzy, vztekání. Vynucování, napadání, házení hračkami a občas i jejich ničení. Negativní postoj ke všemu a ke všem. Cokoli uděláme, je špatně. Ve školce nemůže spát, protože jen všechny ruší a odmítá poslouchat. Nechce jít do jindy milovaných kroužků, tedy raději odhlašujeme. Kdyby tam šel, stejně by vše bojkotoval a nerespektoval žádná pravidla. Minulý týden jsem ho chtěla vzít do sousední vsi na drakiádu. Těšil se. Pouhé dvě zastávky autobusem. Nakonec jsme museli vystoupit už na první. V přeplněném autobuse se celých pět minut vztekal, křičel, válel po zemi a kopal do lidí, kteří stáli kolem něj. Zahodil batoh. Zahodil bundu a šlapal po ní. Snažil se rozlomit brýle. Já vystoupila na první zastávce úplně zpocená, rudá a zničená. Srdce mi bušilo jako o závod. Tepalo mi ve spáncích. Martínek na zastávce ještě asi tři minuty vztekle skákal, dupal a křičel. Pohledy čekající a kolemjdoucích lidí ho vůbec nezajímaly. Věděla jsem, že nemá cenu nijak zasahovat. Jen jsem ho doslova odvlekla z dosahu lidí, které by v tu chvíli mohl nějak uhodit. Pak jsem jen čekala. Když se vyzuřil, byl z něj beránek. Omluvil se. Řekl, že mě má moc rád. Jenže další podobná scéna na sebe nenechala dlouho čekat. Takové situace zažíváme vždy, když přijede z návštěvy od biologické rodiny. Nevím proč. Netuším, co se v něm odehrává a jaký boj bojuje. Vím jen, že něco podobného zažívají i jiní pěstouni. Jsou to zátěžové a velice frustrující chvíle. Naštěstí do 14 dní se vše uklidní a z Martínka je opět naše usměvavé zlatíčko, vtipný a milý, i když stále temperamentní rošťák a neposeda. Snadné to s ním není nikdy, ale ne nemožné. Pár dní po návratu nad ním ale ztrácíme vliv a máme pocit, že jsme zcela nekompetentní rodiče. Nesu to vždy těžce. Jakoby vše, co jsme doposud vybudovali a překonali, někam zmizelo. K tomu mě velice zraňují reakce především blízkých lidí typu: „Vidíš to, jak se chová, co to s ním dělá? Proč ho tam vůbec berete? Nemáte ho za nimi vozit, vždyť ten kluk je pak úplně mimo. Akorát mu ubližujete a děláte mu v hlavě zmatek.“ Tohle je na pěstounství velice těžké.

   Teď už je naštěstí těch zátěžových 14 dní za námi. Doma máme opět sluníčko. Včera jsem s Martínkem bez nejmenšího problému zvládla cestu autobusem k zubaři. Zastávek to bylo pět a on se choval absolutně vzorně. Úžasný byl i v čekárně u zubaře. Bylo tam plno, čekali jsme 45 minut a to nás nakonec vzali přednostně, protože Martínek byl sice roztomilý, ale chvíli neposeděl, hlasitě mluvil a po 30 minutách už bavil celou čekárnu. Rozruch, který způsobil, se nedal přeslechnout ani v ordinaci, takže ho pak raději zavolali dovnitř. Cestou zpátky v autobuse se pak ke mně tulil a opakoval, jak moc mě má rád a vždycky bude. Úplný andílek :). V tu chvíli by nikdo nevěřil, co jsme spolu prožívali před pár dny.

   Zatímco jsem řešila svoje malé bolístky, venku probíhalo nádherné babí léto. Balzám pro smysly, relaxace pro mysl. Příroda mě opět dobíjela, držela nad vodou, vyjadřovala porozumění, nabízela mi klid a dodávala jistotu, že vše bude dobré.  Je to mé útočiště na všechny bolesti, pochybnosti a nepochopení. Uprostřed ní cítím, že je vše jak má být. A tak je to dobře. Přeji krásné dny na sklonku babího léta :).

Když se vlády chopí číslice 4

 

   Nebudu chodit kolem horké kaše, oslavila jsem 40. narozeniny. Před týdnem. Na začátku čísla označujícího můj věk stojí čerstvě číslice 4. Když se vlády chopila trojka, propadla jsem hluboké depresi. Nevím proč, ale před deseti roky na mě v tu dobu padly všechny smutky. Byla nachystaná velká oslava a já jsem místo radosti a slavení celičký den probrečela. Měla jsem obavy, že něco podobného nastane i letos. Oslavy jsem tedy pro jistotu odsunula na později a ten den si vyhradila jen pro nás šest. Pro mého muže a naše čtyři děti. A byl to báječný den. Bylo mi moc dobře, ale trocha té nostalgie a smutku mě přeci jen přepadla. Celkově jsem si to ale užila velice, to krásné i to smutné. Jak se mi ve kterou chvíli chtělo. Tak nějak mi došlo, že pro zralou ženu se již nehodí hry na schovávanou. Slzy jsem neskrývala a neskrývala jsem ani radost nad tím, kolik krásných let už mi bylo dáno prožít a kolik darů jsem dostala. Vše tak nějak samozřejmě svádí k malé bilanci a já se jí nebráním. S překvapením jsem si uvědomila, že je mi ve čtyřiceti lépe, než mi bylo ve dvaceti. Tehdy jsem měla spoustu snů a pocit, že na mě čeká něco velkého. Že musím něco dokázat, někým velkým být, že musím pilně pracovat, šetřit, kupovat dům, auto, vdát se, mít děti, dostudovat vysokou...Byla jsem z toho nadšená, ale i vystrašená. Netušila jsem, zda to všechno dokážu a jak. A teď je mi čtyřicet. Mám dům, vysokou školu, skvělého muže, čtyři děti a ač jsem toho v pracovní oblasti moc nedosáhla a můj příjem se pohybuje na hranici minima a ač se ze mě nestal nikdo významný a obdivovaný, přesto vnitřně cítím, že mám od života všechno a snad ještě víc, než jsem si vysnila. Nemám už potřebu někam se honit, ale snů a plánů mám stále plnou hlavu. Nepotřebuji jimi ale ohromovat, jsou jen pro moji radost a potěšení. Přišla jsem do věku, kdy vím, že už nemá smysl odkládat nic na později. Teď je totiž ten správný čas. Méně už mi nikdy nebude a sil bude jen ubývat. A tak je to správně. Samotnou mě to překvapuje, ale jsem ráda, že je mi čtyřicet. Neměnila bych.

   A ještě jedna čtyřka se u nás slavila. Letmo jsem se o tom zmínila v minulém příspěvku. Martínek je u nás čtyři roky. A čtyři roky je to permanentní jízda. Než jsem se stala pěstounkou, měla jsem představu, že prožijeme zátěžové adaptační období jeden až dva roky a pak se vše srovná. Máme za sebou čtyři a klidné období stále nepřichází a já ho již ani nečekám. Smířila jsem se s tím, že to vždycky bude jiné. Že Martínek bude stále emočně nevyrovnaný, nejistý, bude mít přehnané a neobvyklé reakce na zdánlivě bezvýznamné podněty, že bude mnohem více potřebovat ujištění o naší lásce, než kdy potřebovaly naše biologické děti. Smířila jsem se s tím, že i po čtyřech letech stále bojuje mnohdy i nevhodnými způsoby o své místo na slunci a o pozornost, že se snaží řídit vše a všechny kolem sebe a prosazovat svou vůli bez ohledu na ostatní.  Smířila jsem se s tím, že některé věci zkrátka nedokážu změnit a musím je prostě přijmout, tak jak jsou. Je mým velikým učitelem, ten náš milovaný neposedný Martínek. Mít jen svoje vlastní děti, o mnohé bych se ochudila. Život by plynul mnohem klidněji a tolik emocí a prožitků by se mi nedostalo až na dřeň. Učí nás každým dnem. Učí nás bezpodmínečně milovat, příjímat, nesnažit se bojovat s větrnými mlýny, učí nás o síle prožitků, o tom jak silně je možné radovat se a jak silně je možné trápit se. Martínek dělá všechno naplno. Naplno táke vyjadřuje svou lásku, nadšení a radost z drobností. A já jsem vděčná za každou chvilku, kdy se  cítí bezpečně a je mu dobře. S pýchou a radostí musím říct, že převažují ty pozitivní chvíle, ale realisticky přijímám i ten fakt, že nevymizí ani ty bojovné, uvztekané, uplakané a vynucující okamžiky. Takový prostě je. Sluníčko, které se občas ukryje za mrak a sešle pořádnou bouřku (jen je ta bouřka vpodstatě každodenní). Je to obrovská škola života a za ty čtyři roky s ním, jsem toho prožila a zažila moc a moc. A chci k tomu říct jen to, že mám to naše zlatíčko z celého srdce ráda a s radostí a vděkem vzpomínám na naše první setkání a také den, kdy překročil náš práh. Protože s ním náš život získal úplně jiný rozměr a je to jízda jak se patří :).  

Takový drobek to byl na začátku

A takové chlapisko je z něj dnes :)

Štramberk

   Nechápu, jak je to možné, ale konec prázdnin je tady. Nevím jak vy, ale my jsme si ty letošní užili moc. Žádná týdenní dovolená se sice nekonala, ale nějaké kratší pobyty se nakonec přeci jen odehrály a hlavně jednodenní výlety. Doufala jsem, že zvládnu přes prázdniny napsat více příspěvků, ale pak jsem se rozhodla raději nechat se unášet tím proudem a užívat co nejvíc chvil se svými dětmi. Děti tedy není to správné označení pro některé z nich :). Štěpán se Štěpánkou mají 14 let a oba mě předrostli. A změnili se za poslední rok velice. Nejen vzhledem, ale i chováním, vystupováním a prožíváním. Dětmi již rozhodně nejsou. S Martínkem jsme v  srpnu oslavili čtvrté "příchodniny". Už čtyři roky žije u nás a je členem naší rodiny. A i když to není vždy jednoduché, neměnila bych. Stal se jedním z nás. Teď se chci ale vrátit k jednomu krásnému výletu z konce července. Slunce neúprosně hřálo, pot se z nás lil, hledali jsme zastíněná zákoutí a užívali si společných chvil. V krásném městě Štramberku. Strávili jsme v něm a jeho okolí celičký den a ono nám dalo spoustu neopakovatelných dojmů a zážitků.

 

   Štramberk je velice malebné město v předhůří Beskyd. Tolik malebných zákoutí jsem opravdu nečekala. Lidé si své městečko očividně velice hýčkají. Opravené roubenky, záplava květin, úzké uličky a nádherné výhledy do krajiny. Toto město si mě podmanilo. A aby toho nebylo málo, nabídne vám navíc ještě známou jeskyni Šipka proslavenou archeologickými nálezy, hrad Štramberk, rozhlednu na Bílé Hoře, arboretum, muzeum Zdeňka Buriana a mnoho dalšího. Když k tomu všemu přidáte vyhlášené štramberské uši, které si zde můžete dopřát v mnoha cukrárnách naplněné krémem či šlehačkou, pak je toto město prostě rájem pro výletníky :). Mě si Štramberk získal a okouzlil. Prošli jsme si naučnou stezku kolem Štramberka, jejíž jednotlivá zastavení nás provedla a seznámila s tím nejvýznamnějším. Velká část stezky vedla přírodou a tak jsme si i v parném létě užili stínu a příjemného klima lesa. A výhledy které se nám cestou otevíraly byly prostě jedinečné a stále je vidím před sebou. Den jsme zakončili na zdejším koupališti a odměnili se i již zmíněnou sladkou pochoutkou. Bylo nám báječně a jestli jste ještě ve Štramberku nebyli, napravte to, litovat nebudete :).

Svatý Kopeček u Olomouce

  

   Dnes bych vás chtěla alespoň obrazem a textem pozvat na nádherné místo Svatý Kopeček u Olomouce. Je to jedno z míst, kam se vracím každoročně. Jedna z mých srdcových záležitostí. Výlet do těchto míst jsme si udělali již počátkem prázdnin, ale prostor k napsání článku mám až nyní. Užíváme letních dní plnými doušky a tak prázdninové články budou pravděpodobně výhradně výletní. Třeba pro někoho inspirativní.

   Bazilika Navštívení Panny Marie je významným poutním místem, barokním skvostem a navíc výraznou dominantou tyčící se nad Olomoucí a viditelnou z opravdu veliké dálky. Žijeme ve vzdálenosti 40 km od Olomouce a stačí vyjít na nejbližší kopec a zadívat se na rozlehlé roviny Hané a i z té dálky bezchybně rozeznám bílou siluetu této poutní baziliky ze 17. století. Pokud se k ní chcete dostat, musíte vyjít nebo vyjet na kopec vzdálený asi 5 km od Olomouce. Pohodlně se sem dostanete i MHD. K samotné bazilice vede široká, avšak strmá cesta pro poutníky. Vždy, když stojím na tomto úžasném místě a vidím před sebou rodnou Hanou jako na dlani, zažívám dojemné chvíle. Výhledy od baziliky jsou nádherné, navíc je tu téměř vždy větrno, což alespoň pro mne ještě umocňuje duchovní sílu této kouzelné části Olomoucka.

 

   Pokud jedeme na Svatý Kopeček s dětmi, pak výhradně sáhneme po variantě 2 v 1. Tedy bazilika a ZOO :). A tak tomu bylo i začátkem léta. Do ZOO nás nalákala především v lednu narozená medvíďata a nadšené vyprávění našich známých, kteří se již byli pohledem na ně pokochat před námi. Neodolali jsme a vyrazili za nimi i my. Nejdřív jsme neměli štěstí, protože máma medvědice si svá dvě medvíďata úzkostlivě střežila ve vnitřním výběhu. Nakonec ale neodolala a při komentovaném krmení je na pár minut vyvedla ven, takže účel cesty byl splněn :). Na Svatém Kopečku jsme prožili krásný den a nejpozději za rok se sem určitě opět vrátíme.