Mártínkovi prarodiče

   Přijeli! Strávili u nás celý víkend! Pod naší střechou. Poprvé za dobu, co žije Martínek u nás. Bylo to pro něj velké překvapení. A přiznávám, že i pro mě. Slibovali již několikrát. Nakonec z toho vždy sešlo. Moc jsem tomu již nevěřila. Nijak zvlášť se nechystala. Martínkovi o ničem neřekla. A najednou tu byli. Bylo to zvláštní. Téměř cizí lidé v našem domě. Jejich vnuk z toho byl zpočátku nesvůj. Brzo se ale rozkoukal. Moc si užíval především dědu, který s ním neustále dováděl. Tohle Martínkovi v životě chybí. Nemá žádného takového dědečka. Zažil to poprvé. A byl nadšený :). Ukázal jim všechny hračky, svoji postýlku, našeho pejska. Zavedl je ke školce a povídal a povídal. Maloval jim obrázky, dával pusu na dobrou noc, přál jim dobré ráno. Zdánlivě obyčejné věci, ale on je zažil poprvé. A myslím, že mnohokrát už je nezažije. Jeho babička je velmi vážně nemocná. Taková cesta pro ni byla velice riskantní. Zvládla to ale statečně a já jsem opravdu ráda, že viděla svého vnuka ve svém domově. Ač to pro mě bylo opravdu náročné a o víkendu jsem si ani trošičku neodpočinula a nervozita navíc způsobila, že ani nevyspala, přesto jsem za to vděčná. Pro Martínka to bylo vzácné a jedinečné. Zlobil sice o poznání víc než obvykle. Bylo více slziček, vztekání a vynucování. Bylo více předvádění a získávání pozornosti. Ale vím, že to pro něj bylo důležité. Přivítat konečně svou rodinu. Byl moc šťastný. Vážně moc!

 

Se sněhem a ledem

   Chtěli jsme se jet podívat na Ledové sochy na Pustevnách. Už několik zim jsem si to přála. Až letos jsme se konečně vypravili. Leč nebylo nám přáno. Na Pustevny jsme se vůbec nedostali. Zůstali jsme stát v obrovské koloně aut. Popojíždělo se pouze po pár metrech. Parkoviště bylo beznadějně plné. Netušila jsem, že je o akci tak obrovský zájem. Zamáčkla jsem slzu a vrátili jsme se tedy alespoň do nedalekého Rožnova pod Radhoštěm a vzali zavděk akcí Ledové království. Alespoň nějaké sochy z ledu jsme tedy viděli a zklamání nebylo tak velké. A hlavně, jsme užili sněhu. V našem kraji je ho pouze malý poprašek, takže nadšení našich mladších dětí bylo obrovské. Martínek s Alžbětkou řádili, váleli se, koulovali...Ti starší jen pozorovali zpovzdálí.

 

   Když už jsme vážili tu poměrně dalekou cestu, nechtělo se mi hned tak domů. Zkusili jsme tedy štěstí ještě v Dřevěném městečku ve Valašském muzeu v přírodě. A kupodivu bylo otevřeno i v zimě. Areál jsme měli téměř jen pro sebe. V průběhu návštěvy začalo sněžit. Krásné to bylo, poetické. Sníh nakonec zlákal i naše nejstarší a úplně promočení a promrzlí tak odjížděli domů všichni. Tak to má v zimě být :).

PS: A jak trávíte zimní dny vy?

Malé předsevzetí

   Leden je prozatím krásně bílý a mrazivý. Já osobně se kochám tou bílou nádherou a nevadí mi ani ty mrazy. Alespoň je více prostoru ke čtení, hraní her a také k učení, kterého mají moje děti teď v čase pololetí až nad hlavu. Občas si zajdeme zabruslit, ale jinak trávíme dny převážně doma u krbových kamen. To teplo plamenů tak nějak zútulňuje náš domov a mě je tak dobře. Martínka doposud neopustilo nadšení ze všech vánočních i nevánočních hraček, a když není ve školce, neúnavně staví garáže z kostek všem svým autům a jeho fantazie a kreativita pracují na plné obrátky. Mám z toho radost. Z toho, že je mu u nás dobře. I tak je ale myšlenkami často u své rodiny a těší se na ně. Zrovinka dnes dopoledne se ptal, kdy pojedeme na návštěvu. Naposledy jsme za nimi byli v prosinci a jeho nadšení neznalo mezí. O to víc jsem šťastná, když se po vydařené návštěvě rád vrací k nám a těší se na své hračky a postýlku. Moc bych si přála, aby nám takové nastavení vydrželo i v roce letošním a bylo nám všem hezky.

   Já se mám opravdu dobře i v práci. Péťův psychický stav se v průběhu prosince zhoršil natolik, že v současné době pobývá v jiném zařízení. Dopadl na něj v době adventu velký stesk po své rodině, ač je vpodstatě téměř nezná. Přesto touha dětí po svých rodičích je zkrátka daná a s nastupující pubertou se volání po vlastní identitě ozývá s nebývalou silou. Jeho již tak křehká a zraněná duše se roztříštila a zažívali jsme ve škole ještě krušnější chvíle než předtím. Přiznávám, že s jeho odchodem se mi nesmírně ulevilo a až po něm jsem si plně uvědomila, jak moc to bylo těžké. Teď je mi ve škole opravdu dobře a plnými doušky si užívám tu výsadu, pobývat mezi dětmi a je mi mezi nimi skvěle.

   Jak už jsem prve zmínila, tento mrazivý čas využívám hojně ke své milované četbě, na kterou obvykle nezbývá moc času. Díky tomu jsem v poměrně krátkém čase dočetla již druhou knihu. Člověk Gabriel od Kateřiny Dubské. Dnes ráno. A bylo to krásné čtení. Pro mě slova plynoucí přímo do srdce. Opět kniha, která ve mně vzbudila mnoho emocí a na jejímž konci jsem plakala. Nechce se mi pouštět do recenze, nevím, jak přesně tento příběh uchopit. Byl totiž hodně o kontrastu mezi světem Romů a majoritního etnika. Člověk Gabriel je Rom, jež se zamiloval do obyčejné bílé dívky. Žije tak mezi dvěma světy. Rád by patřil do obou, ale nedaří se. Je to kniha o svobodě, radosti, o ztrátách sebe sama. Dotkla se mě asi o to víc, protože Péťa je Rom a byla tak i sondou do jeho duše a skrze ni jsem ještě o něco více pochopila, co vlastně prožívá. Pochopila jsem o to více, proč jejich duše tak těžce snáší pravidla, předpisy a musení. Důležitější je pro ně hlas srdce, svoboda, intuice a rodinná pouta. V mnohém můžeme jenom závidět. Mnohé nepochopíme. Pro mě opravdu silné čtení. Kniha mi přitom přišla do ruky náhodou, netušila jsem, o čem pojednává. Přišla ale v pravý čas. Péťa mi přirostl k srdci, i když mu nedokáži nijak pomoci. A chvíle prožité s ním byly velice silné, intenzivní, často opravdu vyčerpávající. Každopádně to byla jedna velká jízda, při níž jsem každičkou minutu prožívala naplno. V dnešním dni si dovolím jen kratičkou ukázku z knihy. Pouze pár větiček.

"Je to strojek na čas", smál se naší zvědavosti. "Však víte, jak můj otec jednou říkal, že gadžové měří čas. Čím víc jich žije na jednom místě, tím více ho honí, ale on jim stále utíká a dohnat ho nemohou, a tak si ani nevšimnou, že ho právě mají."
"Tak proto se pořád tváří tak nespokojeně, jakpak by ne, když pořád chytají něco, co chytit nikdy nemůžou", řekla Danilova žena.

   Těchto pár vět tak nějak vystihuje to, co bych si pro sebe přála do nového roku. Takové mé malé novoroční předsevzetí. Bylo by hodně toho, co bych měla. Nejvíc bych ale chtěla, aby byl můj život co nejméně zatížený tím, co musím. Ráda bych, aby čas, který je mi Bohem daný, plynul tak, abych ho nemusela honit. Přála bych si, abych dělala věci, ve kterých je mi dobře. Abych v práci, doma i na ulici mohla být tím, kým jsem a bylo mi v tom hezky. Aby se můj čas nedělil na čas, který musím přetrpět, abych pak mohla dělat to, co mě baví a v čem je mi krásně. Čas je nesmírně vzácný a ten náš je omezený a konečný. Každým rokem si to uvědomuji víc a víc a čím dál tím méně se mi chce plýtvat jím na něco, co je pro mě nepodstatné a co považuji za ztrátu času. Když se na konci roku 2017 budu ohlížet za jeho průběhem, moc ráda bych se při té bilanci usmívala a věděla, že co jsem žila, žila jsem s láskou, radostí a bez pochybností. Budu se snažit a vám všem přeji totéž. Mějte se krásně moji milí :).

DUBSKÁ, Kateřina. Člověk Gabriel. Vyd. 1. Brno: Jota, 2013. 330 s. ISBN 978-80-7462-310-3.

PF 2017

   Včera jsme se s loňským rokem rozloučili v ZOO. Děti si vybraly netradiční výlet. Snad ještě nikdy jsme v takovém období v ZOO nebyli. A byla to paráda :). Návštěvníků minimum, vše v bílém oparu a bíle oděno. Dobrá nálada, zkrátka zvolily má zlatíčka dobře. Pro nás byl rok 2016 dobrý, příjemný, na zážitky, prožitky a emoce bohatý. Nebylo vždy jen dobře. Ale na to špatné já rychle zapomínám a raději si ukládám vzpomínky krásné, milé, pozitivně laděné. V každém případě jsme se tím předešlým rokem prokousali ve zdraví a lásce. Vešli jsme do něj všichni bok po boku a stejně jsme se s ním i rozloučili. Žádné velké oslavy to nebyly, ale na tom nezáleží. O půlnoci jsme byli všichni pod jednou střechou, ač někteří v tu dobu již spali :). Jsem za to šťastná a vděčná. Upřímně věřím a doufám, že rok 2017 bude stejně dobrý nebo ještě lepší než ten, za kterým před pár hodinami zaklapla vrátka. S Boží pomocí to půjde. Plná naděje vyhlížím a očekávám další dny, i když vím, že vedle toho příjemného bude i spousta starostí a problémů. Jako každý rok a jako téměř každý den. Přeji nám i vám všem, ať máme vždy dostatek sil v jejich překonávání a pevné víry v dobrý konec. A jiskřička radosti a lásky kéž v nás nikdy zcela nevyhasne. Krásný nový rok!

PS: A jaký byl rok 2016 pro Vás? Jaké očekávání máte od toho letošního?