Seznámení sourozenců

   Jak jsem slíbila, dělím se alespoň v krátkosti o dojmy z prvního setkání s Martínkovým bráškou. Fotku bohužel přidat nemůžu. Je důležité zachovávat anonymitu. Ani pro Martínkovu biologickou mámu, sourozence a další rodinu, není snadné žít s vědomím, že jedno z dětí vyrůstá bez nich. Sama se často setkávám s velmi negativními komentáři na jejich adresu. O nezodpovědnosti jeho mámy, o jejím citu, vztahu k dětem... Nejčastěji hodnotí ti, co ji nikdy neviděli a neví, co ji vedlo k tomu, že Martínka jako jediného odmítla přijmout do své rodiny. Že jako jediného ze svých dětí jej nezahrnuje láskou a péčí. Doufám, že někdy nastane den, kdy si o tom budeme moct popovídat. Prozatím jen tuším střípky a útržky. Dávám si do hromady neúplnou mozaiku. Ale nijak moc to neřeším. Vím, že Martínkovi je u nás dobře a máme ho všichni moc rádi. A vím i to, že pomalu ho začínají mít rádi i o 100 kilometrů dál v jeho rodišti. Rozhodně už jim není lhostejný a to je pro mě velice povzbudivé. V každém případě se necítím být kompetentním člověkem ke zveřejňováni fotek jeho biologické rodiny. K tomu nemám žádné právo. Podělím se s vámi tedy alespoň o fotky z toho dne, o okamžiky, které jsme prožívali my, zatímco Martínek trávil čas se svou rodinou.

   Toulali jsme se jeho krajem. Den to byl krásný. Martínka jsme dopoledne odevzdali jeho mámě a odpoledne si ho opět vyzvedli. Nedovedete si představit, jak velice se těšil. Odpočítával dny. Ráno vyskočil s jásotem z postýlky, šťastný, že den D konečně nastal. Cestou se neustále vyptával, kdy už budeme u jeho maminky. Žádná velká nervozita, jen nadšení a očekávání. Když jsme byli na místě, vlepil nám pusu a bez obav vběhl do bytu. Vítala ho máma i babička. Já s manželem a s dětmi jsme strávili pár příjemných hodin pohromadě. Les byl v tom vedru osvěžující a nabízel příjemný stín. Šplhali jsme do kopců a nacházeli nádherné výhledy. Kolem kvetl vřes, voněly houby a já byla šťastná.

   Po obědě jsme se pak vrátili za Martínkem. Pochovala jsem jeho brášku, zatímco on si hověl v náruči u své mámy. Ostatní děti si hrály a smály se. Martínek byl z bratříčka nadšený, jen říkal, že je hodně malinký a ještě neumí moc mluvit :). Očividně z něj ale spadly jeho předchozí obavy. Jeho bráška se stal skutečností. Přestal být velkou neznámou. Celkem příjemnou atmosféru narušil návrat přítele Martínkovi mámy. Ten nám dával celkem jednoznačně najevo, že pro něj jsme nevítaní vetřelci. Po pár okamžicích jsme se tedy rozloučili a odjeli směrem k domovu. Přiznávám, že mě jeho chování rozladilo a rozhodně mrzelo. Martínek je koneckonců bratrem jeho syna. Strávili jsme v autě přes dvě hodiny času, aby jsme oba sourozence seznámili. Žádali jsme pouze Martínkovo vřelé přijetí a chtěli jsme pro něj jen pár šťastných okamžiků prožitých s jeho rodinou. Myslím si ale, že Martínek si to užil a nic negativního ani nezaznamenal. Zato pro mě to bylo varování do budoucnosti. Třeba se ale pletu. Kéž by! Marťa ale odjížděl spokojený, usměvavý, mával a těšil se na další shledání. Na to, jak už bude jeho bráška veliký a jak si spolu budou hrát. Cestu domů téměř celou prospal. Rád se s námi vracel, neprotestoval, nepřemlouval, že by chtěl zůstat. Byla jsem za to vděčná. Za to, že zná své místo a ač stráví příjemné chvíle, ví, že patří k nám a u nás je jeho domov. Celkově si tedy myslím, že den to byl příjemný a vydařený a svůj účel splnil dokonale :).

Vstoupil před třemi roky

   Tento týden jsme slavili „příchodniny“. Tak jsme si nazvali výročí dne, kdy k nám přišel Martínek. Taková obdoba narozenin. Jen oslavujeme komorněji, pouze naše rodina, nás šest. Den je to pro nás ale velice výjimečný. Jsou dárečky, něco dobrého na zub, pěkný výlet. Zkrátka slavnostní den, kdy si připomínáme okamžiky, kdy do našich dveří prvně vstoupil Marťa. Všichni to máme v živé paměti, tedy až na hlavního oslavence :). Tomu o všem alespoň vyprávíme, prohlížíme fotky a vysvětlujeme, kde žil předtím. Myslím a doufám, že prozatím toho nelituje a jak sám řekl, je rád, že je s námi. Rádi jsme i my, i když ve spoustě věcí je to dnes ještě náročnější, než bylo na začátku. Říkala jsem si, že bych mohla toto období využít k menší bilanci. Zastavit se a popřemýšlet, co a jak se za ty tři roky změnilo. Už dlouho jsem na podobné přemýšlení neměla čas, ale na sklonku tohoto týdne si ho navzdory všemu a všem beru a pokusím se napsat pár řádků.

   Na začátku našeho příběhu tu byl kluk, který se stále usmíval, neodmlouval, jedl, co se mu předkládalo a nebál se cizích lidí. Zato se bál hlasitých zvuků, výletů, změn prostředí. Potřeboval jistý harmonogram dne a každou odchylku těžce snášel. Často se schovával pod stůl, hrál si na pejska. Vděčně se učil všemu novému, snažil se chovat mile a křečovitě se usmívat za každou cenu. Tahle uměle nasazená maska se pak v noci bortila pod neutišitelným pláčem a atakami nočních můr. Před třemi roky tu byl kluk, který nesnesl pomazlení a obejmutí se bránil zuby nehty.  Toho kloučka jsme všichni zahrnovali láskou a pozorností. Nejenom já s manželem, ale i naše děti. Báli jsme se na něj zvýšit hlas, tolerovali jsme mu téměř vše a stal se sluncem, kolem něhož se otáčel celý běh našich dní. Omezovali jsme návštěvy, dodržovali pevný harmonogram dne, vzdali se výletů, oslav a všeho, co by náš poklad mohlo nadměrně zatěžovat. Neznali jsme v té době jeho rodinu a nebyli jsme s ní v podstatě v žádném kontaktu. To, jaké a zda vůbec nějaké vztahy časem navážeme, pro nás bylo velkou neznámou. To, že zde ale nějaká rodina je, jsme měli stále na paměti a působilo to jako stresový faktor v už tak dost vypjaté a neznámé situaci.

   Najednou je u nás Martínek tři roky. Ani se mi tomu nechce věřit. Stále se často usmívá, nejednou ale i vzdoruje, odmlouvá, vzteká se a křičí. Dlouho si držel svůj odzbrojující úsměv alespoň pro neznámé lidi, teď už klidně křičí i před nimi :). S cizím člověkem by neodešel nikam, své blízké si v davu lidí poctivě hlídá. Dávno už nesní vše, co mu dáme. Rád a často se mazlí. Miluje výlety a návštěvy. V noci až na výjimky pěkně spinká. Zůstalo ale to, že stále těžce snáší výraznější změny. Pořád se bojí hlasitých zvuků a ve strachu se často ukrývá pod stůl. Ustavičně si také hraje na pejska, i když asi na rok toto chování vymizelo. S částí jeho rodiny jsme v pravidelném kontaktu. Velkou neznámou stále zůstává otec. O jeho existenci Martínek ví a nějaké místo v jeho životě tedy má. Do Marťova života už ale celkem jistě patří jeho máma, babička s dědečkem a jeho sourozenci. V jeho srdci a mysli mají pevné místo, a když se ho zeptáte, jak se jmenuje jeho bráška, většinou řekne nejdřív jméno svého biologického a až potom Štěpánovo. My už jsme si tak nějak zvykli a vzali na vědomí, že není náš a nepatří pouze nám. I když často setkávání s rodinou a následný Martínkův stesk po ní, nám působí nemalé komplikace a krušné chvilky, přesto jsem vděčná za to, že tento složitý propletenec vztahů prozatím funguje celkem dobře. Ostatně v nejbližších dnech nás jedno setkání čeká a pokusím se s vámi podělit o svoje dojmy a postřehy. 

   Při přemýšlení o změnách za poslední tři roky jsem si ale s velkým překvapením uvědomila, že tou nejpodstatnější a nejvýraznější změnou je asi náš přístup k Martínkovi.  Přišla jsem na to, že poslední rok už nedostává tolik pozornosti jako dřív. Že si už poměrně často hraje sám a nikoho k tomu nevyžaduje. Staví si z kostek, z lega, jezdí vláčkem, bubnuje, zpívá si, skáče na trampolíně. Z našeho chování vymizela ta nekonečná chápavost a trpělivost. Na Martínka již klidně zvýším hlas a pokaždé potom nepřemýšlím, zda jsem mu tím nemohla nějak ublížit. Naše děti, se s ním pouští do obyčejných sourozeneckých šarvátek a hádek o hračky, či jiné veledůležité věci, což ještě před nedávnem neexistovalo. Z jejich miláčka, kterému dřív prošlo vše, se tak nějak krůček po krůčku stal bratr, na kterého jdou žalovat a stěžovat si. V našem domě je teď velmi často křik a Martínek si umí své místo na slunci velmi úspěšně prosazovat a pouštět se do sporů i s o devět roků staršími sourozenci. Uvědomila jsem si, že jsem postupem času přestala Martínka tak usilovně bránit a nechala jsem dětem mnohem víc prostoru k  urovnávání vlastních sporů. Martínek u nás přestal být cizincem, kolem kterého se chodí po špičkách. Stal se součástí naší rodiny. Přestal být sluncem, kolem kterého se vše točí a stal se součástí naší galaxie. Pomalu. Poznenáhlu. Po Martínkovsku krásně :).

 

Nedělní pozdravení

"Bůh nám daroval především existenci, a tím nejlepším darem, který mu můžeme dát my, je prožívat ji ve velkém stylu."
                                                                                                                    (Bruno Ferrero)

   Omlouvám se, že vkládám minimum příspěvků a minimum komentářů, ale v krásném čase prázdnin je online forma světa nějak zcela mimo mé žití. Snažíme se užívat si každou chviličku, ve světě reálné, plném krás, barev, vůní, citů a prožitků. Letos se u nás nekoná žádná dovolená. O společné zážitka ale rozhodně nejsme ochuzeni. Podnikáme výlety, chodíme, plujeme, plaveme, jezdíme na kole, autem i vláčkem. Smějeme se, žasneme, pozorujeme, dotýkáme se. Občas i bloudíme a padáme vysílením, občerstvujeme se a nabíráme nové síly. Vždy a ve všem ale spolu. Potkáváme se s přáteli, slavíme, mlsáme a sem tam se jen válíme u televize (jako např. poslední dny u olympiády). Nevyhýbají se nám ani povinnosti, spousta práce doma i na zahrádce a nevyhýbají se nám ani občasné nemoci, problémy a komplikace. V každém případě je nám ale letošní prázdniny moc hezky a ještě pár dní, než naskočíme do pravidelného školního režimu, si chceme užít naplno. A počítač k tomu moc nepatří. Přesto na vás všechny myslím. Na naše příznivce i mé oblíbené blogery. Nezanevřela jsem na vás, ani nezapomněla. Jen je nádherný čas prázdnin, čas pro tady a teď, čas pro společné prožívání :). 

 

Poledne u Tiffanyho - Echo Heronová

   Dnes vám chci představit životopisnou knihu o úžasné dámě, umělkyni, designérce v Tiffanyho sklářské společnosti. Její jméno bylo Clara Wolcottová, později Clara Driscollová a po odchodu od Tiffanyho a druhé svatbě, Clara Boothová. V dalším textu budu používat její křestní jméno Clara, jež jí provázelo celým životem. Kromě jména ji celým životem provázela i nezkrotná vášeň po tvůrčí činnosti a vytváření krásných věcí. Tím nejznámějším, co po ní zůstalo a firmě Tiffany přineslo věhlas, jsou neskonale krásné vitrážové lampy, jež navrhovala, dohlížela na jejich výrobu či vznikaly přímo pod jejíma rukama. Z mého pohledu jsou tyto lampy skvostné i dnes a nepřekonatelné svou propracovaností, drobnými detaily a barvami. Clara se ovšem nevěnovala pouze navrhování lamp. Její geniální tvůrčí duch přivedl na svět i několik vitrážových oken, šperky, malované šátky, předměty denní potřeby jako kalamáře aj. Tvůrčí činnosti obětovala vše. Svůj soukromý život, zdraví, dlouhé hodiny trávené prací. To vše navíc dělala bez toho, aby se o jejím talentu dověděl svět. Všechny její výrobky pocházející z dílen firmy Tiffany, byly označovány pouze jménem jejího majitele. Clara přesto dřela do úmoru, snášela vznětlivou povahu pana Tiffanyho a jeho časté výbuchy vzteku. Z dnešního pohledu se dá říct, že se nechávala vykořisťovat a zneužívat a firmě svou prací vydělávala obrovské částky peněz plynoucí z prodeje jejich jedinečných děl. O Claře se svět dověděl až na začátku 21. století, kdy byla objevena korespondence mezi Clarou a její rodinou. Z tohoto podnětu se spisovatelka Echo Heronová rozhodla napsat o této neznámé ženě knihu a vynést její jméno na světlo světa. A pokud mohu soudit, povedlo se jí to skvěle.

   Kniha je psaná stylem, ve kterém se střídají dopisy psané Clarou nebo naopak jí adresované, se samotným textem románu. Dopisy, které píše sama Clara, jsou většinou psané v polední pauze u Tifaanyho, jediné části dne, kdy měla Clara trošičku prostoru na psaní.  Na text v dopise pak většinou navazuje děj románu. Přenášíme se do místa či situace, o nichž je v dopise zmínka. Občas v knize místo dopisu narazíme na krátký zápisek v deníku pana Louise Tiffanyho. Celý děj románu se začíná odehrávat v druhé polovině 19. století, kdy Clara získává místo v Tiffanyho sklářské společnosti a končí víceméně smrtí majitele této firmy. Z počátku jsem se do knihy nemohla začíst. Děj neměl spád, nic zajímavého se nedělo. Chudá mladá dívka si našla špatně placenou práci a snažila se protloukat životem a tvořit. Svému snu o navrhování krásných věcí obětovala vše. Věděla, že jako vdaná žena by nemohla ve firmě pracovat, proto dlouho odmítala jakékoli myšlenky na založení vlastní rodiny. Pod tlakem okolností ale byla nakonec ke sňatku donucena svou špatnou finanční situací. Manželství ale trvalo pouhé dva roky a po ovdovění se Clara mohla vrátit zpět do firmy Tiffany. Další řadu let už Clara věnuje výhradně tvorbě a dlouho pro ni neexistuje nic jiného než práce. Děj tedy není nijak pestrý. Popisuje prostý život se svými zvraty, ztrátami, radostmi i starostmi. Clara je naštěstí stále obklopena výbornými přáteli a na svou dobu je velice emancipovanou ženou, která se učí jezdit na bicyklu, nosí kalhoty, setkává se s umělci, hraje divadlo aj. A tak mě životní osud této jedinečné ženy začal stránku za stránkou vtahovat do děje, až jsem si jednoho dne uvědomila, že jsem hrozně zvědavá, zda hlavní hrdinka nakonec odejde od Tiffanyho a dá konečně šanci svému talentu a začne vyrábět nádherné výtvory pod svým jménem. Zda se znovu vdá a vybere si některého ze svých ctitelů. Zda ji přežije některá z jejích sester. Jestli vyhrají některé její výrobky na světové výstavě. Čím víc jsem se do knihy začítala, tím víc mě fascinovala Clara a doba, v níž žila. Ne ve všem jsem s ní souhlasila, ne všechna její rozhodnutí jsem chápala. Ale když jsem začala na stránkách internetu prohlížet její lampy a probírat se dobovými fotografiemi z dílen Tiffanyho sklářské společnosti, byla jsem Clarou okouzlena. Pochopila jsem, jak jedinečnou a silnou osobností musela být, když se navzdory době a tehdejšímu postavení žen, dokázala prosadit a svými výrobky učarovat tisícům lidí. Ač nikdo neznal její jméno a k těm jedinečným skvostům přiřazoval jméno Louse Tiffanyho. Clara tvořila ne pro touhu po slávě a uznání. Ne pro peníze. Tvořila jen proto, že měla velký dar od Boha a nemohla žít jinak, než uměním a tvorbou. Jen tak mohla být Clarou a sama sebou. Z mého pohledu se autorce mistrně povedlo vylíčit dobu, v níž Clara žila a zachytit duši a podstatu jedné velké umělkyně. Mou prvotní rozpačitost nakonec vystřídalo nadšení a všem milovníkům historie a životopisných příběhů proto knihu vřele doporučuji.

HERON, Echo. Poledne u Tiffanyho. Vydání první. Překl. Petáková, B. V Praze: Metafora, 2016. 451 stran. ISBN 978-80-7359-474-9.  

Přidávám ještě pár fotografií, jež vám pomohou vytvořit si o Claře Wolcottové Driscollové Boothové alespň malý obrázek.

Clara Driscoll (1861-1944), ca. 1900. Courtesy of Linda D. Alexander and David Fenn, zdroj: http://behindthescenes.nyhistory.org/tiffany-girls/

Tiffany Studios (1902-1932), Dragonfly shade, probably designed by Clara Driscoll ca. 1900-06; Standard base, designed ca. 1900-06. Gift of Dr. Egon Neustadt, N84.110. zdroj: http://behindthescenes.nyhistory.org/tiffany-girls/

 

 

Tiffany Studios (1902-1932), Wisteria lamp, designed by Clara Driscoll ca. 1901. Gift of Dr. Egon Neustadt, N84.130, zdroj: http://behindthescenes.nyhistory.org/tiffany-girls/

A pro ty z vás, kteří by se chtěli podívat ještě na nějaké výrobky či počíst v angličtině (v češtině jsem bohužel nic neobjevila) o Clařině království v dílnách Tiffany, můžete nahlédnout sem.