Tisíce planoucích sluncí - Khaled Hosseini

   Marjam vyrostla v nuzných podmínkách nedaleko Herátu. Její otec byl bohatý podnikatel. Jednou týdně ji poctil svoji návštěvou, zahrnoval ji drobnými dárky a hranou náklonností. Vyprávěl jí příběhy o světě, který sama nikdy neviděla. O kavárnách, kinech, obchodech a ruchu města. Marjam svého otce milovala, byla jím přímo okouzlena. Bohužel pro ni, byla jeho nemanželským dítětem odsunovaným na okraj společnosti. Ukrytým daleko od očí všech příbuzných a známých. Mnoho z těchto věcí nechápala. Žila se svou nemocnou matkou a útěchu a radost nacházela jako jiné děti v drobnostech, krátkých návštěvách a ve snech o setkání s otcem. Jako nůž vražený do zad, neskonalé utrpení a pochopení reality, byl pak pro ni den, kdy ji její milovaný otec provdal do Kábulu za o generaci staršího muže. Poslední kousíčky štěstí a radosti se vytrácejí a z jejího života se stává peklo plné ponižování, bití, opovrhování, nesvobody a strachu.

   Lajla se narodila v Kábulu. Do rodiny, v níž zprvu panovala láska, radost, souznění a porozumění. Její otec, kdysi středoškolský učitel, ji učil a předával spousty vědomostí. Zahrnoval ji láskou a budoval v ní sebedůvěru. Velmi záhy však vše mění válka, kterou je poznamenaný téměř celý její život. Válka ji připraví o dva starší bratry a nakonec i o oba rodiče. Navíc ji vezme i jejího nejlepšího kamaráda a první lásku. Jednoho dne z Lajlina původního života nezbude vůbec nic. Zůstává úplně sama, a to v době, kdy Afghánistán ovládá Tálibán a útisk žen nemá žádné hranice. Ženy jsou míň než věc, bezcenný majetek muže, který s nimi může nakládat polibosti. Nemají žádná práva a bez doprovodu muže nesmějí vyjít ani na ulici. Lajla nemá jako svobodná dívka žádnou šanci na samostatný život, a tak je pod tíhou okolností nucena ke sňatku s Rašídem, který ji nabídne manželství a střechu nad hlavou.

   Marjam a Lajla jsou donuceny žít v jednom domě. Domě, jenž patří jejich manželovi a pánovi nad jejich životy. Rašíd, jemuž je v době svatby s Lajlou přibližně 60 roků, je zprvu z mladičké a krásné manželky nadšený. Jeho první žena Marjam ji naopak nesnáší. Postupem času se ale situace mění a obě ženy k sobě nacházejí cestu a jsou si oporou v jejich bezútěšných životech. Pravé peklo začíná brzy prožívat i Lajla. Z hýčkané ženy se stává žena týraná. Je až k neuvěření, kolik bití, bolesti a ponižování dokáže člověk vydržet. Lidská krutost nemá meze, a když se k tomu přidá ještě obrovská bída a hlad, pak je peklo blíž, než se kdy zdálo. Všudypřítomná válka, bolest, podezřívavost, každodenní ostřelování, smrt jako součást každého dne, tak přesně takový život zažívají obě hlavní hrdinky. V této hrůze se snaží nakrmit své děti a ochránit je co nejvíc před vším tím děsem. I tak jsou vystaveny další neskonalé bolesti, kdy Rašíd bez milosti posílá nejstarší dceru do sirotčince. Není co jíst. Není co pít. Není práce. Jednoho dne se ale přesto něco stane. Ukáže se, že láska a oběť existují i v době temna. Že i člověk, který byl v životě zahrnut jen minimem lásky, dokáže milovat zcela nezištně a oběť ve jménu lásky mu přináší pocit naplněnosti jeho života. 

   Tato kniha se rozhodně dostala na nejvyšší příčky žebříčku mých oblíbených knih.  Knih, které si budu pamatovat asi navždy. Knih, které prostoupily můj život. Bylo to nesmírně poutavé a strhující čtení. Bylo to ale také neskutečně smutné čtení. Chvílemi jsem myslela, že už ani nedokážu číst dál. Že není možné vydržet tolik bolesti a prožívat tak smutný a nespravedlivý život bez trochy porozumění a citu. Jenže celé vyprávění bylo tak napínavé a vtahující, že sotva jsem si osušila slzy, už zase jsem chtěla vědět, jak to bylo dál. Přiznávám, že jsem neustále čekala, kdy se ten proud nešťastných událostí obrátí a příběh začne mít nějaký pozitivnější vývoj. Místo toho se vše stupňovalo a děj se odehrával spíš ve stylu rčení: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Přesto jsem četla dál a hltala každou stránku. Román Tisíce planoucích sluncí je podmanivé vyprávění o ženách Afghánistánu, o jejich neskutečné síle a vytrvalosti, o jejich lásce a hrdinství navzdory všemu a všem. O jejich bolesti nad ztrátami svých dětí, mužů a otců. O životě ve válce, bídě a útisku. O snech, které přetrvávají i v těch nejhrůznějších chvílích a které nám dávají naději. O víře v Boha a v jeho dobrotu, i když zrovna nikde není vidět. A především o lásce. Tahle kniha mě mnohokrát dojala k slzám a zcela mě pohltila. Byl to jeden z nejsilnějších prožitků, které jsem díky knize zažila. Je to opravdu skvělé a obdivuhodné čtení. Smekám před spisovatelskými schopnostmi afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, žijícího v současné době v USA a smekám před všemi ženami, které i v době všudypřítomné krutosti zůstávají milujícími bytostmi a starostlivými matkami, manželkami, dcerami a přítelkyněmi. A opravdu velice si vážím mužů, kteří se nenechají ani v pekle strhnout na stranu zla a v jejich srdci setrvá láska a lidskost. Přečtěte si tuto knihu. Neubráníte se sice slzám, ale zato bude vaše srdce pomaloučku zaplňovat vděk, pokora a radost z drobných a krásných okamžiků života. 

HOSSEINI, Khaled. Tisíce planoucích sluncí. Vyd. 1. Voznice Praha: Leda Rozmluvy, 2008. 420 s. ISBN 978-80-7335-290-5.

Obětovaný čas

   Mám za sebou téměř probdělou noc. Martínek již několikátý den kašle, sípá, smrká, vzbouzí se s pláčem. Na takové dny a noci je letošní zima hojná. Alespoň u nás tedy ano. Občas jsem vyčerpaná. Mám pocit, že vůbec nic nestíhám a nezvládám. Poletuji mezi zaměstnáním, dětmi a starostí o domácnost. Často se v tom někde ztrácím. Padám únavou. Doufám, že s příchodem jara bude lépe.
   Sem tam mám pocit, že za mnou není vidět žádná práce. Když se rozhlédnu po našem domě, vidím nedostatky na každém kroku. Snažím se balancovat mezi povinnostmi v práci, úklidem domácnosti, vařením a věnovat svůj čas také dětem. Učit se s nimi, povídat si, číst, klidnit jejich hádky, pomáhat jim s úkoly, plnit jejich požadavky... Na moje přátele a zájmy tak zbývá jen malinký kousíček. Někdy to nesu těžce, zoufám si.
  Dnes ráno jsem si ještě v posteli vzala do rukou knihu Někdo tě má rád od Jiřího Mikuláška. Hledala jsem útěchu a povzbuzení do dalšího dne. A první, co jsem si přečetla byl tento úžasný příspěvek. Slzy se řinuly během chvilky. Lepší povzbuzení jsem si ani nemohla přát :).

Obětovaný čas

"Potřeboval jsem něco projednat s maminkou pěti dětí. Sedli jsme si na verandu, ale stále přicházely děti: "Mami, můžu se napít?" - "Mami, prosím tě, nevíš, kde mám ten bílý svetr?" - "Mami, Frantík mi nechce půjčit autíčko."

Stále jsme se nemohli dostat k souvislejšímu rozhovoru. Avšak něco jsem pochopil: S každým přijatým dítětem obětují rodiče, ale zvláště maminka, kousek svého života, aby tu byl další život. Nestačí jen přivést děti na svět, ale také je "vypěstovat". To je hlavní úkol rodičů. Jestliže přitom stihnou ještě něco navíc, není důležité. Nejkrásnější odměnou je, když tu téměř nepozorovatelně vyroste mladý člověk připravený do života, jako jedinečná bytost, o kterou je rodina i celé lidské společenství bohatší. Nebyl by tu, kdyby zde nebyla ochota "ztrácet" s dětmi čas."

 Jiří Mikulášek

PS: Koloběh života běží stále dál, po noci přichází den, po dešti vysvitne slunce, někdo se rodí a jiný umírá, roční období se střídají a já včera viděla první květy kamélií :). Po roce. Krása. Nádherná, povzbuzující, dechberoucí, duši hladící. Jaro se blíží moji milí :). Příroda se probouzí, zná svůj čas. Přeji nádherné dny plné radosti a naděje. Vaše Z :)

Zima je krásná, ale...

   Zima je krásná, bílá, uhrančivá, plná ledu, mrazu a bělostných závějí.

Stébla se choulí pod sněhobílou námrazou, běloskvoucí peřina ukrývá spící zeleň, čekající na sluneční paprsky, jejichž pohlazením se probudí k životu.

Letošní zima je okouzlující, ale přiznávám, že už se moc moc těším na jaro!

Chybí mi slunce, ptačí zpěv, šum listí, barvy přírody.

Dlouho mi stačil pohled na bílé kopce a rozechvívala mě něžná krása bílých krystalků 

obalujících každý lístek a větvičku. 

Poslední dny již ale vyhlížím jaro netrpělivě a dychtivě. Krásu zimy si ráda ponechám 

ve vzpomínkách a na fotkách. Má své kouzlo, připouštím. 

Má duše přesto touží po jaru, novém životu, jeho rozpuku.

Přeji všem krásné dny :).

Pokud si zimy užíváte, přeji vám to.

A pokud máte stejné rozpoložení jako já, vydržme!

Jaro přijde a jistě bude krásné :)