úterý 31. května 2016

Nedělní radosti

   Pokud jste nám někdo posílal přímluvy směrem k nebi, moc za ně děkujeme :). Celá neděle se vydařila až neuvěřitelně dobře. Počasí nám přálo, mše byla opravdu krásná, Alžbětka i Martínek zvládli vše na výbornou a oba dokázali překonat velikou nervozitu. A ta Martínkova byla obrovská. Poctivě jsme doma celý týden trénovali předklon a lití trošky vody na vlásky. Nejdříve nechtěl o křtu ani slyšet, ale přípravy a vysvětlování jeho strach nakonec trochu obrousily a v kostele už to byl usměvavý klouček, který svým vystupováním a reakcemi bavil všechny okolo. Celé to bylo dojemné, nejenom mně ukápla slzička. Odpoledne se pak na naší zahrádce sešlo asi 20 lidí, jídla bylo dosti a k tomu příjemná atmosféra a dobrá nálada. Takže ač zcela vyčerpaní, uléhali jsme večer šťastní a spokojení s blaženým pocitem v duši. Díky Bohu za tento krásný den!



úterý 24. května 2016

Jak u nás běží čas :)

   Pro všechny, kteří občas nahlédnou na můj blog a sledují naše drobné starosti i radosti, chci přidat pár řádků z běhu našich dní. V nadcházejících dnech nebudu mít ke psaní prostor, proto alespoň dnes ve zkratce. Na úvod chci říct, že se máme opravdu hezky :). Odpoledne už to může být jinak (pestrý život s dětmi nám chystá překvapení a zvraty každou chvíli), ale v tento okamžik je dobře. A ti, co už mě znají, vědí, jak ráda takové okamžiky mám. Ráda v nich píšu, ve chvílích bez stresu a splínu. Ve chvílích radosti a pohody :). Vážím si těch okamžiků velice. Už dávno vím, že nejsou samozřejmostí.

   Květen je pro nás důležitým měsícem. Obzvláště letos. Naše dvojčata oslavila před několika dny 13. narozeniny. Nechápu. Jako dnes si pamatuji ten okamžik, kdy jsem si ty předčasně narozené drobečky vážící něco málo přes dvě kila přinesla domů. Živě si pamatuji svoji nejistotu a neznalost. Své vyčerpání. Probdělé noci. Obavy o jejich život vzápětí vystřídané pocity absolutního štěstí. Prošli jsme spolu nelehká období jejich častých nemocí. Přežily jsme i Štěpánčino bouřlivé období vzdoru. Těžký byl i jejich nástup do školy, rekonstrukce našeho domu a život na polostaveništi. Přečkali jsme vše. Vždy spolu. S minimální pomocí okolí. Dnes jsou z nich již téměř dospělí lidé. Chybí jim pouhé centimetry, aby mě dorostli. Oba mi dělají radost. Mají mou důvěru. Jsem opravdu ráda, že právě já můžu být jejich hrdou mámou.
   Letošní květen toho má pro nás ale nachystáno více. Kromě již proběhlých besídek a Alžbětčiny školy v přírodě na nás tento víkend čekají Martínkovi křtiny a Alžbětčino 1. svaté přijímání. Navíc v sobotu budeme celý den na vzdělávání pro pěstouny, které bohužel nejde nikam přeložit. Tyto zákony schválnosti u nás ale fungují velice často. Jakoby jsme byli donekonečna vyšší mocí vyzíváni k řešení problémů. Jakoby někdo zkoušel, co všechno jsme schopni zvládnout a jak se k těmto výzvám postavíme. Určitě budu referovat. Prozatím výzvu přijímáme a jsme odhodláni všechny akce přestát s čistým štítem a pokud možno, co nejvíce si jich užít. Moc plánů si ale nedělám. Naše plány se dost často rychle mění právě jen v ty plány. Už dávno se nesnažím o dokonalost a perfektní zvládnutí všech akcí a situací. A to jsem skrytý perfekcionalista, který se snaží dělat věci nejlépe, jak dovede. Právě po boku Štěpána a Štěpánky jsem se ale poměrně rychle naučila, že někdy je důležitější těžkosti a komplikace prostě přežít a nezbláznit se :). Mé milované děti mě mění každým dnem. A ten proces završuje Martínek, kterého bych v neděli ráda před Bohem přijala do naší rodiny. Přiznávám, že rozhodnutí soudu mě v tomto ohledu zcela neuspokojuje. Moc se těším, až budu moci jako jeho "rodič" slíbit, že se budu snažit vychovat jej v lásce a víře. Že na sebe přejímám tuto zodpovědnost. Jsem moc ráda, že jeho křtiny proběhnou právě v květnu. V tomto měsíci byla pokřtěná i naše Alžbětka a ve stejném měsíci jsem si před Bohem slíbila věrnost a lásku se svým mužem i já. Snad nám bude přáno a vše naplánované bude i vykonáno. O svoje zážitky se s vámi příští týden ráda podělím. Už teď se na to moc těším :). Vaše Z.

sobota 21. května 2016

Pohotový knihomol

   V dnešní krásném dni chci přidat k dobru jednu z vtipných hlášek mého syna Štěpána. Zmiňovala jsem se o něm už několikrát, ale pro lepší představu o celé situaci o něm přeci jen přidám pár řádků. Náš Štěpán má poměrně čerstvě 13 let. Je z dvojčat. Kluk je to citlivý, vnímavý, introvertní, poměrně vyrovnaný a klidný. Jen tak ho něco nerozhodí a rozhodně máloco ho donutí k nějakému rychlejšímu pohybu. Nejčastěji ho najdete zavřeného u sebe v pokojíčku zabraného do knihy. Je vášnivý čtenář. Ať mu dáte jakoukoli bichli, zdolá ji do tří dnů. Jeho vášeň pro knihy začala poměrně brzy. Jako jediný z mých dětí vydržel poslouchat pohádky již asi ve čtyřech měsících a od první třídy četl úplně plynule. Štěpán má úžasnou paměť. Hlavně na to, co zajímá ho. Zapamatovat si ale zadané domácí úkoly, požadované pomůcky či termíny písemek, to vše je něco, co ho nechává absolutně klidným. Nějaká pětka, poznámka či láteření rodičů ho z jeho klidu prostě nemohou vyvést. S absolutní nadhledem a trpělivostí snášel hysterické záchvaty své o tři minuty mladší sestry v období vzdoru (sám neměl doposud záchvat žádný). Se stejným klidem si nechá ujet autobus, zatímco sedí na zastávce zabraný do knihy. Jeho milovanou sportovní aktivitou je orientační běh. Zatímco nejlepší v jeho kategorii uběhnou závod za 20 minut, on si celou trať projde za minut 50 a přitom se stihne kochat vším kolem. Do cíle ale dobíhá s nadšením a výsledková listina ho pro jistotu vůbec nezajímá. Štěpánek je každým coulem velmi zvláštní osůbka. Má vždy kultivovaný projev, zajímá se o zcela jiné věci než jeho vrstevníci, většinu času tráví ve svém vnitřním světě plném fantazií, má svůj specifický a moudrý humor, úžasný rozhled, moc toho nenamluví, ale když už něco poví, jsou to často perly.

   Dnes dopoledne jsem hledala svou rozečtenou knihu, o níž jsem věděla, že jsem ji včera držela v ruce. I já moc ráda čtu, jen na to nemám mnoho času. Miluji proto víkendy, protože se v nich snažím urvat alespoň pár chvilek na čtení. Vysnila jsem si dnes, jak si dám na zahradě kávu, budu se vyhřívat na sluníčku a přečtu si u toho minimálně jednu kapitolu. Jenže jak už to tak bývá, když nadešla ta správná chvíle, kniha byla k nenalezení. Po 15 minutách marného běhání a hledání po domě, jsem se jala vyslýchat své děti. Nikdo knihu neviděl. Můj vyhrazený čas se krátil a já začala propadat zoufalství. V té chvíli jsem začala nadávat, že jsem snad už úplně blbá. Štěpánek zvedl hlavu od knížky a zcela klidně a rozvážně pronesl: "Maminko, ty určitě nejsi úplně blbá, protože jinak by si nemohla porodit génia."

PS: knihu jsem našla, přečetla hned dvě kapitoly a ke kávě přidala ještě nanuk, abych si uklidnila pocuchané nervy, byl to dnes překrásný den :)

sobota 14. května 2016

Kouzlo krajiny

   Dnes jsem potřebovala krajinu. Už víc než nutně. Dlouho jsem se do ní nedostala a přitom dny jsou tak náročné. Jak jsem začala chodit do práce, nezbývá mi téměř žádný volný čas. Pracuji v jeslích, což je namáhavé psychicky i fyzicky. Dny bývají náročné a pak hned druhá směna doma. V pátek jsem už byla zcela vyčerpaná. Dnes jsem tedy nechala doma děti, zanedbanou domácnost a všechny povinnosti a vyrazila jsem dobít trochu sil. Už jsem nemohla jinak. Mé podráždění pomalu vytěsňovalo lásku, pohodu a poslední zbytečky trpělivosti. Dovolila jsem si tedy uniknout. Na chvíli vypnout. Vyhřát se na sluníčku. Hledět do dálky. Zkontrolovat, které kvítky přibyly na loukách. Nechat se kolébat větrem a sledovat jak si pohrává se vzrostlou trávou. Ta hra mi připomíná vlny na moři, je to absolutně kouzelné a uklidňující.
   Lehla jsem si do trávy a pozorovala nebe. Mraky pluly na blankytně modrém podkladu a sem tam nechaly vykouknout Měsíc. Bylo to blaho. Když jsem tak ležela uprostřed vlnící se trávy a lučního kvítí a nechala se laskat slunečními paprsky, najednou jsem si vzpomněla, jak jsem takhle lehávala jako malá holka. Vydržela jsem to celé hodiny. Úplně se pro mě zastavil čas. V té době ještě nebyly mobily (mimochodem když vyrážím na takovou výpravu, neberu si ho ani dnes) a já tak občas zameškala tu správnou hodinu k návratu domů. Následoval křik a zákazy. Ale nic naplat, zanedlouho jsem to stejně udělala znovu :). Když jsem si lehla do trávy a pozorovala plující mraky, představovala jsem si, co znázorňují. Viděla jsem v nich zvířata, věci, stromy…Má fantazie byla tehdy bezbřehá. Zatoulala jsem se pak do vymýšlení příběhů, mnohdy s prvky fantasy. Figurovaly v nich víly, trpaslíčci, mluvící zvířátka, andělé a mnoho dalšího. Povídala jsem si s nimi, do příběhů jsem zakomponovala broučky a mravence lezoucí v trávě, v duchu jsem osedlala luční koníky a povídala jsem si s ptáčky zpívajícími všude kolem. Sem tam jsem si povídala i se samotnou trávou. Zkoumala její tvary, kresbu listů a k životu jsem v takových chvílích nepotřebovala vůbec nic jiného. Bylo mi nádherně.  Dokud jsem se nepodívala na slunce a nezjistila, že se kloní za horizont a já budu mít opět průšvih :).


   Tahle láska k loukám, větru a nejlépe ještě zurčící vodě mi zůstala dodnes. Láska k tichu nerušenému dalšími lidmi, automobily a jinými zvuky civilizace. Ale dnes jsem si uvědomila, že hodně se toho přeci jen změnilo. Někam se vytratila má fantazie. Už nevidím, co jsem viděla kdysi. Už nevnímám broučky a jemné žilky na lístcích rostlin. Když na mě dnes úplně náhodou přistál jeden luční koník, aby se ode mě odrazil a pokračoval dál ve své cestě, bylo to připomenutí Zdeničky ve mně tak blízké. Tak reálné. Najednou mi moc chyběla. Přitom byla tak blízko. Vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy svět viděla jasně. Jak jsem věděla, co chci a co nechci. Co je pro mě správné a co ne. Co mě baví a co nebaví. Kolik jsem měla snů a představ. Jak jsem snila svůj sen o dospělosti a o tom, co všechno budu mít a co dokážu. Jak budu měnit svět a budu jen šťastná a svobodná. Budu si moci dělat, co chci. Tehdy jsem to viděla tak jasně. Vůbec o ničem jsem nepochybovala. Věřila jsem každému svému snu, věřila jsem svým pocitům. V srdci jsem měla jen radost a lásku. Život jsem milovala. Každý den mi přišel úžasný a jedinečný. Na tváři jsem měla stále úsměv. Často jsem slýchala: „Zdeničko sluníčko.“ Nebála jsem se na cokoli zeptat. Nepochybovala jsem o tom, že mě ostatní milují. Věřila jsem v sebe a věřila jsem druhým. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo vytratit. Brala jsem jako samozřejmost, že to takhle zůstane na celý život. Nepřišlo mi tehdy na mysl, že dospělost je trochu jiná. Že někdy povinnosti zcela zahltí tu Zdeničku ve mně. Že občas budu muset hrát různé role a nebudu se moct každého zeptat na vše, co mě zajímá. Že některé sny budu muset zasunout hluboko do šuplíku, protože budou mimo reálné možnosti mé současné situace. Že občas budu muset držet jazyk za zuby a neříct svůj názor, protože by to zavánělo velikým průšvihem. Ani ve snu by mě také tehdy nenapadlo, že stálý úsměv na tváři je někdy spíše na škodu, protože v druhých evokuje pocit, že k usměvavému člověku si mohou dovolit vše. 


Je toho opravdu hodně, co se změnilo, ale když jsem dnes měla modré nebe nad hlavou a stébla trávy ve vlasech, bylo mi nádherně a byla jsem šťastná za tu chvíli, kdy na mě bezstarostná a vždy usměvavá Zdenička zase vykoukla. A v tu chvíli jsem si slíbila, že udělám vše proto, aby se zcela neztratila v propadlišti času. Aby se nenechala zahnat do kouta. Aby nepřestala věřit ve své sny a nepřestala nikdy věřit v to, že je milovaná. Dnes ráno jsem shodou náhod, nebo možná spíše Božím vedením, četla tuto větu v Bibli: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ A při dnešní ozdravné chvíli v nádherné české krajině mi ta věta vyvstala na mysli. Jakoby patřila mně a dnešnímu dni. Jako kdyby mi říkala, že věřit v Boha, znamená i věřit ve své sny, věřit v sebe. Že nic není nemožné, když důvěřujeme. Byl to krásný okamžik. Ráda bych si ho uchovala co nejdéle. Nejlépe napořád. Kouzlo krajiny je prostě jedinečné a já každému z vás přeji víru v sebe, v dobro, v druhé a důvěru v to, že nic není nemožné a zázraky se dějí každý den :). Vaše Z.


úterý 10. května 2016

Dozvuky svátku matek :)

   Nedělní svátek jsem si moc užila. Byl to krásný a pohodový den, dostala jsem i nějaké to přáníčko a bylo mi dobře. Až na záchvaty kašle mých dvou dcer poklid dne nerušilo vůbec nic :). Mé nejmilejší princezny tráví dny léčením, ale naši báječní kluci mi poslední dva dny dali nádavkem skvělé dárky. V pondělí měl besídku ke Dni matek Martínek. A byla absolutně kouzelná. Tentokrát opravdu vystupoval, pilně se zapojoval a byl jedinečný :). Po besídce všechny děti rozdaly maminkám ve školce vyrobené dárečky a slzičkám jsem se opět neubránila. Když mi k tomu ještě vlepil pusu, byla jsem v sedmém nebi :).
Martínkovi školkové výrobky pro maminku, PRO MĚ :)
   Dnes měl besídku pro změnu Štěpán. Na housle. Povedlo se mu to velice. Byla jsem hrdá máma. Nadělili mi ti moji kluci během dvou dní velikánskou kupu radosti a štěstí. Být mámou vážně stojí za to. Někdy je to fuška, ale odměněná k nezaplacení :). Jsem vděčná za všechny takové chvilky. Za ty úžasné dary, za čas strávený s mými dětmi, za jejich pokroky, radosti, za jejich úsměvy a obejmutí. Za to, že je můžu vidět vyrůstat, můžu být přímo uprostřed toho zázraku. V takových chvílích úplně zapomenu na všechny bolesti, starosti, probdělé noci, na všechnu únavu a vyčerpání, které jsem díky nim zažila. Pro ně. Pro to, abych pak mohla pár minut zažívat pocit absolutního štěstí a nechat skze sebe proudit jen čistou lásku. Být mámou je prostě prima věc a když pak vidím jejich úsměv na pódiu a pohled, který po úspěšném vystoupení patří v celém sále pouze mně, vím, že nic krásnějšího už zažít nemůžu a že není nic, co bych kvůli nim neudělala. Takže milé mámy, alespoň dodatečně přeju spoustu lásky a radostí k Vašemu svátku!

neděle 8. května 2016

I rodiče potřebují podporu

   Opět zdravím všechny na sklonku týdne. Poslední dobou mi vychází prostor ke psaní často jen na neděli, i když i ta bývá přeplněná různými aktivitami, především výlety, procházkami a návštěvami. V každém případě je u nás neděle dnem nejklidnějším a vyhrazeným jen odpočinku a rodině. Dnes jsem se chtěla podělit o své zážitky ze včerejšího nadstavbového semináře KER. Někteří z vás tu zkratku možná znají a pro ty ostatní přidávám její plný název. Jedná se kurz efektivního rodičovství. Tento kurz jsem absolvovala loňský podzim a byl opravdu úžasný. Sešla se na něm parta báječných, moudrých a přemýšlivých lidí a navíc ho vedla neméně skvělá lektorka Marcela Anežka Kořenková. Podstatou efektivní rodičovství je pozitivní přístup k dítěti. Hledání toho dobrého v něm a to v každé situaci, i když to zdánlivě vypadá, že v konkrétním případě (např. absolutně odfláknutém domácím úkolu) nic pozitivního není. Přesto se máme vždy snažit něco dobrého najít, to pojmenovat, ocenit a povzbudit dítě do budoucna. Důležitým aspektem efektivního rodičovství je „povzbuzení“. Nejedná se o chválu za dobře odvedený výsledek. Chválou máme šetřit. V případě povzbuzení se jedná se o ocenění snahy, o vyzvednutí nějaké vlastnosti (např. píle, pečlivosti, odvahy) a sledování vývoje konkrétního dítěte a jeho úspěchů, zdarů a pokroků. A povzbuzením rozhodně šetřit nemáme. 

   Přiznávám, že ne vždy na všechny dovednosti a poznatky získané v kurzu myslím. Když vejdu k dětem do pokojíčku a uvidím rozházené oblečení a neustlanou postel, zapomenu na vše a sklouznu opět k zažitým výchovným metodám a místo toho, abych ocenila uklizenou poličku a jako moudrá máma na děti apelovala, že by bylo krásné, mít stejně uklizený celý pokoj, sáhnu po křiku, výhrůžkách a zákazech. Občas se ale přeci jen zastavím, uvědomím si, že tudy cesta nevede a pokusím se vydat se cestou pozitivní :). Jenže tato cesta si žádá nezměrnou trpělivost, optimismus a absolutně vyrovnanou a klidnou osobnost. A tohoto stavu nejsem schopná dosáhnout každého dne a v každé situaci. Prozatím :). Možná při občasném hlídání vnoučat dosáhnu již v tomto umění dokonalosti. Zatím jsem však jen na začátku procesu a efektivní rodičovství tak praktikuji pouze tu a tam. Přesto bych řekla, že kurz můj vztah s dětmi výrazně proměnil. Naučil mě všímat si více toho dobrého a méně se zabývat chybami a nedokonalostmi. Mnohem lépe s tímto přístupem zvládám nastupující pubertu našich dvojčat a také každodenní Martínkovi záchvaty vzteku, když není po jeho. Mého muže, neúnavně se a se vší vervou pouštějícího se do hádek s náctiletými členy naší rodiny, pak stejně neúnavně uklidňuju a upozorňuju na všechny jejich dobré vlastnosti: „Ano, opět donesl poznámku za nesplněný úkol a dostal za pět, protože mu přišlo zbytečné naučit se básničku. Ale v noci stával s Martínkem, aby ho doprovodil na WC a aktovku si uklidil už při druhém připomenutí“. Mé děti vidím díky efektivnímu rodičovství v úplně jiném světle. V mých očích se staly těmi nejbáječnějšími osobami pod sluncem. I když jsou drzí, nepořádní, občas nezodpovědní. I když na sebe křičí a pouští se do neustálého porovnávání sil a vymezování hranic. Zkrátka nejsem zcela efektivní rodič. Často vyčítám a poukazuju na chyby, ale přesto jsem jiná. A jsem za to nesmírně vděčná. Za to, jaký mám vztah se svými dětmi a se svým mužem.

   A včera jsem prožila s bývalými účastníky kurzu a s paní Kořenkovou další nádherné odpoledne, odpoledne tentokrát věnované pouze nám rodičům. Téma semináře bylo: Nejenom děti, ale i rodiče potřebují podporu. To odpoledne přišlo jako na zavolanou. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Zastavit se a zabývat se pouze svými potřebami. Tím, co je dobré pro mě, abych pak následně byla schopná rozdávat lásku a pohodu doma a v práci, prostě všude tam, kde je to nezbytné. Překvapilo mě, jak těžký byl už náš první úkol. Zdánlivě zcela banální. Čtyři minuty bez přestání psát volným stylem o tom, v čem jsem opravdu dobrá. Nacházela jsem to vážně těžce, ale psala jsem. Někteří „nepsavci“, především muži, nebyli schopni napsat ani čtyři řádky. A jak jsem pak v následné diskuzi zjistila, těžké to bylo pro všechny. Je zvláštní, jak nesnadné je pro mě vidět to dobré. Jak obtížné je, umět samu sebe pochválit a uznat, že toho vlastně umím docela dost. Naopak na otázku, co vnímám, jako svůj největší problém, jsem se rozepsala bez většího přemýšlení. Bylo to ale úlevné a nesmírně povzbuzující, postavit si obě tyto otázky vedle sebe a vypsat se z nich s vědomím, že to nikdo další nebude číst. Měla jsem při tom slzy na krajíčku (ale to u mě není nic neobvyklého, dojímá mě spousta věcí). Jedním z dalších úkolů bylo zaznamenat, co všechno děláme rádi. Které činnosti nás dobíjejí, nějakým způsobem uspokojují a dodávají radost ze života a vnitřní klid. Následně jsme měli napsat, kolik času těmto činnostem každý den věnujeme. A nestačili jsme se divit. Dost často jsme si na ně neudělali čas již dlouhou dobu a o každodenní pravidelnosti nemohla být až na výjimky vůbec řeč.  A přitom, jak nám řekla sama lektorka: „Tím nejlepším darem pro dítě je spokojený rodič“. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl toto tvrzení vyvracet, ale přitom spousta z nás zažívá výčitky, když by měla místo času stráveného s rodinou odejít někam pryč za činností, která jej obohacuj. Anebo třeba jen na kafe s dobrou kamarádkou, protože si chceme popovídat, postěžovat si a pak se pořádně nasmát. Zamýšleli jsme se potom nad tím, jak je možné, že si najdeme čas na to, abychom umyly okna, vypraly prádlo, doprovodily děti do kroužků, napsaly s nimi úkoly, vyzkoušely je na zítřejší písemku a u toho jen tak mimochodem uvařily večeři, a přitom si nenajdeme a nevyhradíme čas pro sebe. Krademe si ho jen po trošičkách, tu přečtených pár řádků z knihy, tu večer troška vyšívání nebo SMS kamarádce. Ve chvílích, kdy máme vše udělané (tedy této dokonalosti určitě nedosahuju, doděláno u nás není nikdy nic), děti zabezpečené, muže spokojeně hovícího u televize, pak teprve si vzpomeneme na sebe. A mužové to nemají o mnoho jiné. Nejdříve zabezpečit rodinu, pak chvíle s dětmi, úpravy bytu či domu, sekání dřeva, odvážení dětí do kroužků a jen občas prostor na koníčky či setkání s kamarády u piva. Žijeme ve shonu a povinnostech, často pod tlakem lidí a okolností. A máme pocit, že tak to prostě musí být. Jinak to nejde. A nehledáme ani skulinky, jak z toho ven. Primárně myslíme na všechny povinnosti a na sebe až na druhém místě. A přitom by možná stačilo nějak změnit úhel pohledu, přehodnotit všechny činnosti a jejich naléhavost a dovolit si dát své potřeby a zájmy na trochu jiné místo. Samozřejmě ne na úkor rodiny, třeba ale vynechat mytí oken a zajít místo toho za kamarády. Nevodit děti každý den do kroužku, ale zvážit, zda by to nezvládly samy, zda k tomu již náhodou nedozrály. Připustit si, že nejsme plně zodpovědní za jejich školní výsledky a odevzdané či neodevzdané domácí úkoly a nechat jim větší svobodu a zodpovědnost za sebe sama. A získaný čas pak věnovat sobě či partnerovi. Bylo by toho asi hodně, co by se dalo změnit a udělat jinak. Jestli se něco z mého života změní, to opravdu netuším. Ale včerejší odpoledne, bylo báječné.  Už jen ta myšlenka, že by to bylo možné a že i já si zasloužím pravidelnou podporu a péči, že bych mohla občas zajít na masáž bez toho, abych uvažovala o tom, co vše jsem měla udělat. To samotné pomyšlení a fantazírování mi přinášelo velikou radost.

   A jak to máte vy? Dokážete si pravidelně najít čas na to, co vás baví a dobíjí? Co vás obohacuje a pomáhá vám překonávat zlé časy? Moc vám přeju, abyste si ho vždy dokázali najít a prožívali radostné a pohodové dny :).