Putuji světem, kam paměť má sahá. Putuji světem bez lásky a sám.
Křížem krážem procházím kraj, všude jsem s lidmi, ale sám
zůstávám.
Hledám a toužím znát své kořeny, neznám však ani svoje
jméno.
Kdo je má matka, kdo můj otec, bratr či strýc, je mi stále
utajeno.
Bloudím a tápu, stále sám sebe se ptám,
proč jiní někam patří a já jen samotu znám.
Prahnu znát svůj původ, dychtím znát své jméno, přeji si
nalézt sebe.
Jaké to je, k někomu a někam patřit? Jaké to je, znát
matko tebe?
V srdci mám prázdno.
Cítím, jen bezmoc, opuštěnost, žal a samotu.
Byl jsem snad zlý? Škodil jsem lidem? Zasadil do mě ďábel
temnotou?
Což nejsem hoden lásky? A jak láska vůbec vypadá?
Neumím ji popsat. Co znamená milovat je pro mě záhada.
Bloumám, chodím a v hloubi srdce živím naději,
že jednoho dne spatřím mezi lidmi právě ji.
Že prozradí mi mé jméno a v širém světě ukáže mi místo,
kam patřím, odkud jsem vzešel a kde mé srdce bude jisto.
Dnes však zapadá slunce a jako bezejmenný poutník ulehám v lože
a v nejisté duši, plné zmaru a nevědění, zahlédnu
záblesk tebe, Bože.
A mihne se jen
myšlenka: „Naděje umírá vždy poslední,
snad najdu své jméno a svůj původ, až se zítra rozední.“
Žádné komentáře :
Okomentovat