To, že člověk potřebuje k životu lásku, mi bylo jasné
vždy. Nikdy jsem o tom nepochybovala a brala to jako samozřejmost. Když jsem se
narodila, milovali mě moji rodiče, s předáváním lásky zdatně pomáhali i
prarodičové, tety a strejdové. Časem se kruh lásky rozšířil i na kamarádky a
v době dospívání se pak objevil můj budoucí muž. A byla z toho veliká
láska, která přečkala až do dnešních dnů. Z lásky se nám narodily děti.
Lásku jsme jim předávaly a oni nám. A protože jsme cítily, že lásky máme stále
dost, přijali jsme do našich srdcí a života i Martínka.
A díky němu jsem přišla
na to, že to s tou láskou není až tak samozřejmé. Že ne každý ji umí brát
a předávat dál. Zjistila jsem, že někdo reaguje na lásku odmítáním nebo že ji
dokáže jen brát. Že je jako vycucaná houba, která lásku nasává jako vodu a drží
ji uvnitř. Ve chvílích kdy láska proudí, je snadné ji dávat. Nebýt Martínka,
nikdy bych si neuvědomila, kolik lásky jsem vlastně dostávala. Kolik mi jí
dávaly mé děti. Ta zázračná stvoření, jež mi svou lásku velmi záhy dávala
najevo úsměvem, natažením svých ruček k pochování, zklidněním se v mé
náruči. Když jsem je chovala, cítila jsem tu lásku jako obrovský příval štěstí
a nijak mi nedocházelo, jak výjimečné chvíle zažívám. Představovala jsem si, že
když “vysvobodíme“ nějaké dítko z kojeneckého ústavu či dětského domova a
budeme ho zahrnovat láskou, ono ji bude vděčně přijímat a oplácet nám ji. Místo
toho jsem ale první rok našeho společného soužití Martínka zásobovala láskou
možná i víc než kterékoli z mých dětí, ale zpět jsem nic nedostávala.
Kdykoli by mě vyměnil za nějakou dobrůtku, hračku či otevřenou náruč druhého
člověka. Byla jsem opravdu vyčerpaná a poprvé v životě jsem zažívala
pocit, že mi láska dochází. Že už ji nemám odkud brát. Propadala jsem zoufalství,
že toho blonďatého kloučka s podmanivým úsměvem nenaučím milovat druhé.
Jenže láska je mocná čarodějka. Uplynuly dva roky a láska u nás proudí. Cestou
do školky po mně Martínek pokukuje a loudí ze mě úsměv. Když se usměju, rozzáří
se a řekne: „Maminko, ty mě máš ráda, že?“
Odpovím, že ano. On na to: „Já tě mám taky rád.“ Při odchodu do třídy mě
objímá a dává pusu, a když míjím okno školky cestou domů, mává mi a posílá
vzdušný polibek. Kdo by to byl řekl. Stačily
dva roky a on už zná sílu lásky. Přijal ji do svého života. Je ještě moc
zranitelný a často se bojí, že o lásku opět přijde. Pořád ho musím ujišťovat,
že ho mám ráda, i když zlobí, něco rozbije či na nás křičí. Láska pro něj není
samozřejmost. On už ví, co to znamená žít bez lásky. Tento zážitek má
v sobě hluboko uložený a bude se mu pořád znovu vynořovat na povrch. Láska
se už ale stala jeho potřebou. A to, že ji umí vyjadřovat a dokáže ji nechat
proudit, to je pro mě jako splněný sen a malý zázrak. Moc bych si přála, aby o
ni už nikdy nepřišel a nechal se unášet jejím tokem. Aby byl milován a miloval.
Maslow dal potřebu lásky až na třetí příčku za fyziologické potřeby a potřebu
bezpečí. Já si ale myslím, že právě láska dělá člověka člověkem a pro mě je
láska stejně důležitá jako voda a vzduch. Pouhá představa života bez lásky je
pro mě trýznivá. A hřeje mě u srdce jistota, že dnes už by mě Martínek za
dobrůtku, hračku či jiného člověka nevyměnil.
Žádné komentáře :
Okomentovat