úterý 22. ledna 2019

Jak prožíváme zimu

   Slíbila jsem něco bližšího o terapii a už dlouho si to skládám v hlavě. Přečetla jsem báječnou knihu Budování citového pouta od Daniela Hughese, který Dyadickou vývojovou psychoterapii vyvinul. Chodíme s manželem poctivě na terapie ke skvělému panu psychologovi. Pročítám články. Ještě se mi ale nechce do vysvětlování podstat terapie a do přiblížení záhady odlišností mozku dětí s poruchou vazby. Je to vše hodně křehké. Nechávám se nadnášet a kolébat na vlnkách něčeho nového a vstřebávám poznatky a přístupy do sebe. Chci vás jen přizvat k nahlédnutí toho, co prožívám a co všechno jsem si uvědomila. Podotýkám, že na terapie docházíme prozatím pouze s manželem. Nejprve je třeba stabilizovat nás a zabudovat do nás pomaloučku a polehoučku nový přístup k Martínkovi. Nechat vše uzrát a zakořenit a až nabudeme jistoty, přibereme na naše sezení i syna. Čas se prý k tomu již kloní, jsme vzorní a pracovití žáci :).

   Víte, otevřelo se ve mně spousty ran a pohřbívaných emocí. Od doby, kdy se stal součástí naší rodiny Martínek, strhl většinu pozornosti na sebe. Umí si pozornost přitáhnout, má k tomu spoustu propracovaných modelů a taktik. A jak jsme si až během terapií uvědomili, dokázal pomalu ale jistě narušit naši soudržnost, vztahy a především komunikaci. Vychovávat takto výchovně náročné dítě, které si nese tolik zranění duše a tolik chybných vzorců chování a prožívání, je někdy opravdu nadlidský výkon. Já osobně došla do stádia, kdy jsem si uvědomila, že všechna má láska, pozornost, porozumění, přijetí a trpělivost jsou pro tohoto kloučka málo. Že u něho toto nestačí a že já již nemám co dalšího nabídnout. Vydala jsem ze sebe vše a stejně to nestačilo. Problémy se kupily a kupí, stížnosti přibývají. Naposledy minulý týden jsme řešili jeho nevhodné chování ke kamarádce ve školce. Má ji hodně rád, neubližuje jí, jen si ji majetnicky a velice žárlivě chrání a žádnému dítěti nedovolí, aby se k ní přiblížilo. Chce ji jen pro sebe. Nemyslí to zle. Ve školce se snaží chovat hezky a poslouchat paní učitelku. To se mu teď na začátku roku zatím daří, ale nevhodné chování se okamžitě převtělilo do jiné podoby. A tak je to stále dokola. Pravidla, vysvětlování, pochvaly, zákazy, přijetí, důvěra, láska...Vše stejně ústí do slepé uličky. Já se pak cítím jako nekompetentní rodič a hledám chyby u mě a chyby u manžela. Často pak následují série výčitek, kdo za to může. Já manželovi vyčítám, že je hodně přísný a on mě, že jsem nadmíru hodná a tolerantní. Domlouváme dětem, ať se snaží mít s Martínkem víc trpělivosti a často pak stojíme i proti nim. Slzy a pocit nepochopení pak prýští z různých koutů našeho domu. A my si dlouhé měsíce ani neuvědomuje, co že se to vlastně děje a proč jsme všichni uhonění, nespokojení a hnaní touhou, že něco chceme jinak. Tohle všechno se teď dere ven. Ty nánosy bahna a frustrace, že ať děláme, co děláme, nedokážeme to naše milované dítko řádně vychovat a učinit ho šťastným. A řeknu vám, že je obrovská úleva slyšet ujištění, že neděláme nic špatně. Že přesně toto umí s rodinou a partnerským vztahem udělat jedno dítě s citovým traumatem.  Ujištění, že jsme na správném místě a že se nemusíme bát přiznat všechny naše emoce a pocity selhání. Že tady a teď nás nikdo nesoudí a nedává nám rady typu: "Musíte být přísnější." nebo "Musíte ho chápat a vydržet." Často slýcháme i chlácholivé: "On z toho vyroste." Je opravdu osvobozující mluvit s člověkem, který projevy těchto dětí přesně zná, dokáže je skvěle popsat a napodobit a také vysvětlit, že něco půjde trošičku změnit a něco se budeme muset naopak naučit jen přijmout. Zkrátka, tato zima je plodná na pocity, emoce a zjištění. A je také plodná na komunikaci, lásku a porozumění. Já jsem v každém případě vděčná za to, že jsem opět poslechla svůj vnitřní hlas a po dlouhých měsících hledání konečně našla psychologa, který rozumí našim potřebám a problémům a hlavně rozumí našemu milovanému Martínkovi.

PS: Děkuji všem, kteří nám drží palce a myslí na nás s přáním všeho dobrého. Věřte, že je to pro mně velikou podporou a motivací. Krásné dny přeji 😀.

2 komentáře :

  1. dobrý den paní Zdeňko,
    četla jsem Váš blog bez dechu. Jste úžasná žena, člověk s obrovským srdcem, tolik lásky dáváte Martínkovi. Věřím, že se to vrátí, že vše, co do něj dáváte padá do hluboké jámy, ale ta jáma má dno. Vy ji plníte a jednoho dne se naplní a Martínek bude mít na čem stát - už to nebude díra ale pevná zem, protože vy jste ji vyplnila vaší láskou, bezpodmínečnou a trpělivostí.
    Četla jsem vaš blog proti času a pak mi došlo, že Váš poslední příspěvek je z ledna. Snad se nic vážného nestalo?

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Zdeničko,
    často si na Tebe vzpomenu, jak se vám asi daří. Myslím na to, jak těžký je to úkol. A co dobrého se Ti už podařilo. Přeju vám všechno dobré.
    Marie

    OdpovědětVymazat