ZUŠ Open

   Píšu ještě plná dojmů. Není to tak dlouho, co jsem se vrátila z této akce. Z celostátního happeningu základních uměleckých škol. Vůbec jsem netušila, do čeho vlastně jdu. Alžběta mi ráno oznámila, že bude hrát na vernisáži výtvarného oboru místní ZUŠ. Říkala jsem si, že když budu mít čas, zajdu se tam podívat. Skladbu, jež hrála, jsem slyšela na besídce před pár dny. Minulý týden jsem pak byla na absolventském koncertě našich dvojčat. Čas besídek je v plném proudu, takže přiznávám, že jsem do poslední chvíle zvažovala, že nikam nepůjdu. Nechtělo se mi. Pršelo, bouřilo, hlava mě bolela. Ale překonala jsem to. Martínka jsem nechala doma se staršími dětmi. Měla jsem představu, že si poslechnu mladší dceru a do hodinky budu doma. Tak proč ho někam vláčet v bouřce sotva se vrátil ze školky.

   Jenže. Čekal mě zcela zaplněný sál našeho zámku. Až na místě jsem zjistila, že dcera nebude hrát sama, jak bývá zvykem na besídkách. Ale ve velkém souboru. Ona sama si s ním zahrála pouze jednu skladbičku. To, co na všechny čekalo dál, bylo absolutně skvělé. Najednou jsem byla zcela nečekaně posluchačem mimořádného koncertu.Naprosto profesionálního. Jen jsem lapala po dechu a žasla. Znala jsem pouhý zlomek vystupujících. Zbytek účinkujících přijel z okolních poboček základní umělecké školy. Bylo to něco famózního. Kytary, bubny, flétny, housle, žestě. Opravdový orchestr. Atmosféra skvělá. Potlesk ohlušující. A tolik nadšených dětí a jejich učitelů. Neubránila jsem se slzám. Byla jsem v tu chvíli velice hrdá na náš národ. Na národ, který vytvořil něco tak jedinečného. A alespoň prozatím si to nenechal vzít. Je až s podivem, že ZUŠky přetrvávají a odolávají absolutní komercializaci všeho. O tolik skvělého jsme již přišli. Občas propadám skepsi a melancholii, když vzpomínám na to,co už pomalu ale jistě vymizelo z naší zemičky. Ale ZUŠky zatím stále žijí, fungují, rozvíjejí se. Objevují a vychovávají nové umělce nebo alespoň učí děti lásce k umění a ukazují jiné možné směry. Jsem za to nesmírně vděčná. Za ty stovky nadšených učitelů, kteří obětují svá odpoledne, aby rozvíjely naše děti. Často tyto děti nezažívají úspěch v základním školství a právě síť ZUŠ jim pak dodává radost a víru v sebe. Rozvíjí jejich talent. Učí je pracovat na sobě, nevzdávat se při prvním neúspěchu, překonávat stres z vystupování před publikem na besídkách a mnoho dalšího. V ZUŠ se také tvoří nová přátelstcí a vztahy. Nejen mezi dětmi, ale i mezi dětmi a jejich učiteli. Přístup je mnohem individuálnější, méně autoritativní, nic není předem přesně dáno. Výkony dvou žákú třetího ročníku hry na klavír mohou být absolutně odlišné. Jde o talent, píli a přístup každého z nich. Sama vím, kolik ZUŠ dala a stále dává mým dětem a těším se, jaké zážitky na nás čekají s Martínkem (prozatím nás děsí touhou hrát na bubny).
Moc bych si přála, aby tento unikátní systém školství fungoval i nadále. A mimochodem, výstava výtvarného oboru byla překrásná. Zkrátka opět jsem od života dostala něco, co jsem nečekala a bylo to kouzelné, milé, emotivní a nezapomenutelné.

„Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti, naší lásky k umění. Ve světovém měřítku jsou zcela unikátním vzdělávacím systémem, který je třeba hýčkat, rozvíjet a podporovat,“

Magdalena Kožená