S Martínkem je to poslední dny opravdu těžké. Od
příjezdu z návštěvy u jeho rodiny, to pořád není ten samý kluk, co
předtím. Pomalu mi začínají docházet síly a trpělivost. A nejsem za to na sebe
ani trochu pyšná. Doufala jsem, že to bude jako obvykle trvat přibližně týden a
situace se opět stabilizuje. Budeme žít obvyklým hlučným, pestrým a rozhodně
nenudným životem rodiny se čtyřmi dětmi :).
Na to, že je u nás v domě věčně křik a nepořádek, hádky o drobnosti,
odmlouvání, hromady prádla, pořád prázdná lednice, ač nedělám nic jiného, než
nosím domů spousty jídla, na to už jsem si zvykla. K tomu zvonění různých
kamarádů mých dětí, jejich žádosti o pití či něco malého k snědku a to vše
protknuté nějakou tou rýmou či kašlem. Do tohu každodenní debaty, kdo
odvede Martínka do školky a ze školky, kdo děti do jakého kroužku či k lékaři,
porovnávání našich diářů a rozvrhů dětí. S mojí prací toho všeho přibylo
ještě mnohem více, než jsme byli zvyklí. A velmi se to jal komplikovat ještě Martínek.
Ráno nechce vstávat, odmítá se oblékat
(a přitom do školky chodí opravdu rád), pak se nechce převléct ve školce.
Odmítá si nechat nasadit brýle. Na jídlo chce vždy něco jiného, než mu
předložíme. Odmítá odcházet ze školky (a to ho teď často vyzvedávají starší
děti, protože nikdo jiný nemůže). A tak to pokračuje dál a dál. Končí to
protesty u koupání, výrazným odporem při ukládání do postýlky a následným
běháním po pokoji a rušením všech spánku chtivých členů naší domácnosti. V noci
nechce chodit čurat na nočník, který má u postele a vyje tak dlouho (a vyje
opravdu velmi hlasitě, vytrvale a neodbytně), dokud ho někdo nejde doprovodit
na WC. V tu chvíli jsou už ale vzhůru úplně všichni. Naše prosby,
vysvětlování, dokonce ani výhrůžky a zvýšený hlas nejsou nic platné. Často je
zlý na všechny kolem. I na mou mámu, jindy jeho milovanou babičku. Marťa si vše
vynucuje křikem a pláčem. A samozřejmě jeho obvyklým válením se po zemi. Má ale
i své světlé chvilky, kdy je nám všem moc dobře. Třeba dnes jsme prožili
nádherné odpoledne v Terezském údolí. Byl zlatý, ušel asi sedm kilometrů,
neprotestoval, užíval si to. Chvíli to byl opět jen usměvavý a bezstarostný kluk.
Vím, že je toho teď na něj opravdu moc. Jeho máma čeká miminko a já nastoupila
do práce. Skoro denně si hraje na to, že má miminko v bříšku. Pořád říká,
jak se bude o to miminko starat, až se narodí. Mluvíme o tom, povídáme o
budoucnosti, o tom, kdo se bude starat o miminko, jež má v bříšku jeho
máma a kdo bude pečovat o Martínka. Kde je jeho místo, jeho domov. Přesto často
říká, že nechce být u nás. Že chce být s maminkou, sourozenci a miminkem.
Nějak nevím, jak z toho ven. Kdyby měl někdo námět či radu, jak mu pomoct
to téma zpracovat, budu za ni velice ráda.
Teď už ale k dnešnímu dni, k chvílím, kdy nám všem
bylo pouze dobře a těšili jsme se ze společně stráveného času a z nádherné
přírody. Hned je mi mnohem lépe. Spoustu jsem toho nechala odplavat po proudu
řeky a hodně jsem si toho pověděla i s Martínkem. Snad něco pochopil. Kéž
by k němu příroda, vítr, slunce, modrá obloha a stříbrný třpyt vlnek na
říčce Šumici promlouvali tak, jako ke mně. Je to opravdu příjemné místo. Byli
jsme zde poprvé. Jedná se o údolí rozkládající se kolem už zmíněné říčky Šumice.
Občas jsme šli lesem a občas se kolem nás otevřely louky pokryté modrými kvítky
ladoňky. Nad námi modrá obloha, zpěv ptáků ze všech stran a všechny stromy
směřující k nebi. I já k němu toužebně vzhlížela a hledala rady a
odpovědi. Odpoledne to bylo opravdu krásné. Byly to chvíle, kdy je jen teď a to
teď a tady je dokonalé.
Žádné komentáře :
Okomentovat