Martínek a školka

   Minule jsem se zmínila o školce, o tom jak se tam Martínkovi líbí. Chodí do ní teprve čtvrtý měsíc a jsem na něho velice pyšná. Jak dobře to zvládl. I když první měsíc nebyl rozhodně snadný. Což není nic neobvyklého. Spousta dětí s pevnou vazbou na své biologické rodiče, zvládá nástup do školky s obtížemi. A právě proto jsem z jeho zahájení předškolního vzdělávání měla veliké obavy. Věděla jsem, že ta situace pro něj bude ještě těžší než pro děti, které se nikdy nesetkaly s opuštěním. Které nemusely ani na chvíli pochybovat o tom, že by je máma či táta někde nechali a nevrátili se pro ně. Jenže on se s tím setkal. Byl opuštěn. Byl sám. Nevěděl co se s ním děje. Nerozuměl situaci. Prožil si nepopsatelné trauma. Můžu si to jen představovat. A jen ta pouhá představa je pro mě těžká. Oč těžší muselo být to, co zažil on. Opuštěný svou mámou pár dní po narození. Nechán napospas cizím lidem, cizímu prostředí, neznámému světu, jemuž nerozuměl. Bez jistoty mámina obětí. Její vůně, hlasu a tlukotu jejího srdce. To, co prožil, ho muselo poznamenat už napořád. Byť v rovině nevědomí. Na tu dobu pravděpodobně nebude mít žádnou vzpomínku. Ale ten zážitek v něm je. Ten pocit se opakovaně vynořuje. Opakovaně propadá úzkosti. Stačí, abych v obchodě zašla za regál. V našem malém obchůdku, pár metrů od domu, s důvěrně známými prodavačkami. Přesto ve vteřině propadá neovladatelné panice. Křičí. Volá. Pláče. 

 

   Ze školky jsem tedy logicky měla opravdu strach. Se svými dětmi jsem to nezažila. Věděla jsem jistě, že to bez problémů zvládnou. A opravdu to tak i bylo. Žádné slzy, žádná nejistota, jen radost z nových kamarádů, prostředí, hraček, s paní učitelky. Školku milovali. Od prvního okamžiku. Nikdy je nenapadlo, že bych si je nevyzvedla. Nepochybovaly. Všechno si jen užívaly. Věděla jsem, že s Marťou to tak snadné nebude. Nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Do školky nastoupil v době, kdy mu bylo 3,5 let. Chtěl. Moc si to přál. Dlouho o ní mluvil. Těšil se. Do školky postupem času nastupovali jeho vrstevníci a kamarádi z mateřského centra a cvičení pro rodiče a děti. Věděl to. Cítil se být velký jako oni. Chtěl za nimi. Trval na tom, že to zvládne. Bez maminky. Jen s paní učitelkou a kamarády. Přesto jsem se rozhodla poslat ho do školky až od října, abychom se vyhnuli zářijovému náporu nově nastupujících školáčků plných obav a strachu z neznáma. Abych ho zbytečně nevystavila jejich slzičkám, pláči a prosbám, aby je tam maminka nenechávala. Namísto toho jsme září využili k seznamování se se školkou. Chodili jsme do školky odpoledne na hodinku. Ukázala jsem mu jeho skříňku, záchody, umyvadla. Hrál si s hračkami. Poznal obě paní učitelky. Dokola jsem mu vysvětlovala, jak to ve školce chodí. Kde bude svačit, kde se převlékat. Kde děti po obědě spinkají. A on se jen těšil. Líbilo se mu tam a nemohl se dočkat dne, kdy už bude „školkáček“. 

   Než jsme se nadáli, byl říjen. První den školky. Vstal s nadšením. Do školky vběhl radostně. Žádné slzičky a těžké loučení. Až mě to překvapilo. Odešla jsem domů s dobrým pocitem a za čtyři hodiny, hned po obídku, sem si ho šla vyzvednout. Vesele. S očekáváním. Hrdá na to, jak jsme to spolu zvládli. Ale ouha. V šatně mi ztropil obrovskou scénu. Sundal si všechno oblečení, až na slipy. Běhal po šatně, pak vyběhl na chodbu, křičel a křičel. Válel se po zemi. Vyhlédly všechny paní učitelky. Překračovali ho rodiče, kteří si přišli vyzvednout své děti. Snažila jsem se ho uklidnit. Obléct. Ale marně. Každou část oblečení ze sebe obratem serval a hodil po mně. Trvalo to dlouhých 20 minut. Nekonečných 20 minut. Byla jsem rudá, zpocená, zoufalá a ponížená. Nakonec jsem ho násilím oblékla na schodě u vchodu do školky. Podobně to probíhalo po zbytek dne. Byl neustále podrážděný, vymýšlel si nové a nové záminky k nespokojenosti a v noci se po dlouhé době znovu počůral. Do školky ale druhý den odcházel se stejným nadšením. Chtěl tam jít. Jenže odpoledne se vše opakovalo, jen s trochu menší intenzitou. Přidalo se i počůrávání ve školce. Scény při odchodu byly na denním pořádku. Asi po týdnu jsem v absolutní beznaději poprosila manžela, zda by ho mohl vyzvedávat. Naštěstí je živnostník a je možné naplánovat si práci tak, aby měl v poledne malou skulinku. A on mi vyhověl. Spolu to zvládali lépe. Scény byly slabší. Odpoledne a večery doma však probíhaly pořád stejně. Martínek neustále plakal a vyvolával konflikty. Počůrával se doma i ve školce. Ze školky navíc záhy začaly chodit stížnosti, že bije děti, kope je, křičí na ně, bere jim hračky. Snažila jsem se vysvětlovat, že je to důsledek jeho nejistoty, že prožívá zatěžkávací období. Několikrát jsem zůstala ve školce s ním. Napomínala ho, vysvětlovala. Vztahy s dětmi se začaly pomalu uklidňovat. 

  Jednoho večera při ukládání z něj pak z ničeho nic vylétlo, že ve školce jsou postýlky a on se jich bojí. Opět ho dostihl stín z minulosti. I když nevěděl, co to znamená. Vždy ho přemohl strach a nejistota. Vysvětlila jsem mu, že to vlastně ani nejsou postýlky. Jen taková lehátka, na nichž děti odpočívají po obědě. V noci na nich nikdo nespí. Všechny děti se vracejí domů a spí ve svých postýlkách. Lehátka jsou jen pro odpočinek. Jeho úleva byl téměř hmatatelná. Radostně všem vyprávěl, že ve školce nejsou postýlky ale lehátka. A světe div se, do týdne chtěl pyžamko a zůstat ve školce odpočívat na lehátku J. Situace se začala zlepšovat. Počůrávání sice ještě nějaký čas přetrvávalo, ale než byl konec listopadu, byl to opět náš veselý kluk. Když jsem si ho přišla odpoledne vyzvednout, běžel ke mně s radostí a nadšeně vyprávěl, co ve školce dělali. Cestou domů si zpíval naučené písničky. A to naštěstí trvá doposud. Stačilo postýlky přejmenovat na lehátka a stín byl zažehnán. Prozatím. Alespoň některý. Vím ale, že další se budou vynořovat a provázet ho životem. Jak už jsem mnohokrát napsala, je to statečný kluk a bojovník. Věřím v něj. A mám velikou radost, že si ve školce našel kamarády, začlenil se, oblíbil si jednu paní učitelku a slýchám na něj samou chválu.