Prezident 2018 - výsledek

   Už pár dní se chystám vyjádřit se k výsledku voleb. Nabírám síly. Otřepávám zklamání. Nespala jsem. Brečela. Cítila až fyzickou bolest. Teprve včera se mi částečně ulevilo. Můj plamínek naděje pořád hoří.  Smutná jsem stále, ale ten první silný nával emocí se zmírnil. Jsem člověk, který vše silně prožívá. Do všeho jde nejen rozumem, ale i srdcem. O všem dlouze přemítám. Než se rozhodnu, dlouho zvažuji veškerá pro a proti. Nevrhám se do věcí po hlavě a bez rozmyslu. Ale když jednou něco slíbím, myslím to vážně a je to pro mě závazné. Stejně přistupuji i k volbám. O politiku se obecně zajímám celkem aktivně, ale před volbami se do ní nořím ještě hlouběji. Čtu, sleduji diskuze, snažím se mluvit s přáteli, sleduji jednání poslanecké sněmovny...Pak teprve vybírám pro mě přijatelné strany či kandidáty a mezi nimi poté volím již víceméně srdcem. A nutno podotknout, že potom většinou prožívám zklamání (nikdy dříve ale nebylo tak obrovské jako teď), protože většina voličů se téměř vždy přikloní k těm, kdo mají nejútočnější volební kampaň a s pravdou si při ní hlavu lámou jen minimálně.  K těm, kdo umí zacílit na strach z něčeho neznámého, kdo využije lži a pomluvy, kdo zaplaví republiku nejvíce billboardy a rozdá nejvíce planých slibů. Zkrátka výsledek bývá v mých očích častěji o dobře zvládnuté reklamě než o skutečných pohnutkách a schopnostech jednotlivých stran či kandidátů.  Pokud jde ale o volby do poslanecké sněmovny či zastupitelstev obcí, hlasy menšiny mají zastoupení v opozici, nejsou tedy „vyhozeny v koši“. Při volbě prezidentské (tedy v současném podání přímé volby) je ale jedna část voličstva odsunuta a označena za poražené.  A co víc, je takto označena samotným nově zvoleným prezidentem, který by měl ale z podstaty věci být prezidentem všech. Obrovská část obyvatel jednoho státu se tak ocitá v jakémsi vakuu. Prezident, morální autorita národa, je považuje za poražence a stoupence nějaké „pražské kavárny“ a sám se cítí být vítězem. Nikdo nepátrá po tom, proč tolik lidí toužilo po změně a nikdo je neujistí, že bude brát ohled na jejich hodnoty, pocity a přání a že vnímá jejich nasazení, se kterým o tuto změnu usilovali. Jako člen této „poražené“ skupiny, se cítím být zrazená, bezbranná a plná beznaděje. Je to jakoby nově zvolený starosta obce rozhodl, že bude řešit pouze problémy svých voličů a ten zbytek, ať uzná porážku a na celé volební období „zavře ústa“.  Zarážející je pro mě na celé této situaci již samotný fakt, že se o post prezidenta republiky uchází někdo, kdo se pro opojný pocit radosti z výhry a následné moci, neváhá uchýlit ke lži, urážkám, manipulacím s fakty, vyvolávání strachu a nedodržování daného slova. Co tedy vlastně dnes znamená „morální autorita“? 

   Já sama to nechápu. To přiznávám zcela narovinu. Naivně jsem byla přesvědčená o tom, že za pětiletý mandát MZ musí všichni vidět, že chování a vystupování hlavy státu je mnohdy ostudné a nedůstojné. Že lidé v jeho okolí jsou pochybní. Že kreativní přístup k naší Ústavě je na hraně přípustnosti. Že je na Hradě běžnou praxí chovat se podle přísloví: „Sliby se slibují, blázni se radují!“ Osobně nevím, co pozitivního nám ještě nově zvolený prezident Miloš Zeman může přinést. Budu se ale opravdu ráda mýlit. Ráda přiznám, že mě mile překvapil. Ráda budu svědkem toho, že stmelí národ a prokáže se jako prezident, kterému záleží na každém občanovi této republiky. Z celého srdce ráda změním svůj pohled na něj.  I když jsem jej nevolila, je to znovu i můj prezident a já nechci přežívat dalších pět let ve studu za něj, chodit se sklopenou hlavou a zavřenými ústy.  Beru to jako nový začátek. Slibuji, že pokud si zaslouží mou úctu a projeví se jako morální autorita svého národa, uznám, že jsem se hrubě spletla. V lidech se většinou nemýlím, ale s potěšením udělám výjimku, protože jedině tak to nebude pět promarněných let.

   PS: Co mě ale velice těší, je volební účast a aktivizace celé společnosti. Touha po změně na jedné straně a touha po neměnné stálosti na druhé, vždy však motivovaná snahou o to dobré pro náš stát. Pokud se tato snaha nikam neztratí, pokud nezdar nepřivede velkou skupinu lidí k rezignaci, máme naději. Mluvme spolu, diskutujme, naslouchejme si, přemýšlejme o tom, co vlastně chceme. Neurážejme se, nedělme se na „pražskou kavárnu“ a „zbytek republiky“, na „vzdělané“ a „nevzdělané“, na „lidi z měst“ a „lidi z venkova“, zůstaňme pohromadě. Každý z nás je především jedinečný člověk se svým jedinečným pohledem na svět a ať se rozhoduje tak či onak, dělá to s přesvědčením, že se rozhoduje dobře. Pamatujme na to, nebuďme nedůvěřiví k sobě navzájem, nenechme se rozeštvat a nestaňme se loutkami v rukou mocných. O to prosím zvlášť v této vypjaté atmosféře, kdy se dost možná bude pomalu ale jistě projevovat, že vítězem se vlastně nestal vůbec nikdo z nás.

Prezident 2018

   Prezidentské volby jsou téměř za dveřmi. Přiznávám, že moje nervozita sílí. Jak jsem již napsala, volby do poslanecké sněmovny byly pro mě zklamáním. Nedá se nic dělat, smířila jsem se s nimi. O to větší naději teď vkládám k volbám prezidentským a svědomí a srdce mi velí napsat k tomu pár slov.

   Občas slyším, že tato volba není tak významná, protože prezident ČR nemá velké pravomoci a že je tedy jedno, kdo tuto funkci zastává, co říká a jak se chová. Slýchám i to, že stávající hlava státu je ta nejlepší možná volba a že nikdo lepší nekandiduje. Pro mě jsou tato slova nepochopitelná. Pro mě osobně znamená prezidentský post velice mnoho. Prezident je pro mě člověk, který dokáže ovlivňovat veřejné mínění, člověk, který reprezentuje naši rodnou zem a její hodnoty, člověk, který má moc stmelit obyvatele národa a dodat jim víru, naději a sebevědomí. Prezident je pro mě osobnost, na kterou bych měla a chtěla pohlížet s úctou. Osobnost, jež bych mohla dávat svým dětem za příklad. Osobnost, o níž bych mohla mluvit s hrdostí. To vše mi v současnosti chybí.

   Pan prezident Miloš Zeman je jistě člověk přímý, který se nebojí říct v každé situaci svůj názor. Je to jistě člověk vzdělaný a také mimořádně dobrý řečník. Má odvahu postavit se většině a prosadit svou vůli. To vše mu neupírám, ale není to můj prezident.

   Můj svět je jiný. Mám ráda laskavost, moudrost, vnímavost k postojům a názorům druhých. Mám ráda lidi slušné, dobrosrdečné a v jistém smyslu pokorné. Vážím si lidí pevných postojů, ale postojů prosazovaných citlivě a s respektem k druhému. Vážím si lidí, kteří hodnotu člověka neposuzují podle jeho úspěchů a vydělaných peněz, ale podle jeho hodnot vnitřních. Lidský život pro mě nemá hodnotu jen podle vlivu a tučnosti bankovního konta. Lidský život je pro mě darem a vnímám jedinečnost každého. Každý člověk se snaží svůj život prožít nejlépe, jak dovede. Ne každému je do vínku dáno bohatství, ostré lokty a výjimečná inteligence. I tak ale může mít srdce a rozum na správném místě a obětovat život pro svoji rodinu, přátele, obec, pro svoji práci, kterou dělá poctivě. Stále věřím, že Česká republika je plná poctivých lidí s dobrým srdcem, vytříbeným humorem, lidí schopných poradit si v každé situaci, ochotných poskytnout pomoc pro správnou věc, lidí se zdravým selským rozumem a lidí milujících nejen svou rodinu a přátele, ale i svou vlast.

   O volbě nového prezidenta teď velmi často hovořím i se svými nejstaršími dětmi, které letos oslaví 15 let. S radostí vnímám, že jejich hodnoty jsou stejné jako ty moje a že stejně jako já by v čele našeho státu rády viděly člověka čestného, důstojného, slušného a kultivovaného, člověka reprezentujícího náš národ s cílem nezviditelnit sám sebe ale naši zem, její hodnoty a bohatství. Myslím si, že máme na čem stavět a na co být hrdí. Ráda bych byla hrdá i na svého prezidenta a moc bych si přála, aby na něj mohly být hrdé mé děti. Aby prezident České republiky měl i v zahraničí vážnost, jakou si zasluhuje naše zem. Nejsem ještě stoprocentně rozhodnuta, kterého z kandidátů budu volit. Mám však upřímnou radost z toho, že při minulé volbě jsem byla nucena volit to nejmenší zlo, zatímco v této můžu poslouchat svůj rozum, svědomí a především srdce. Můj výběr se tak zúžil na tři adepty, a to na pány Jiřího Drahoše, Pavla Fischera a Marka Hilšera. Některému z nich dám svůj hlas, to vím jistě. Pravděpodobně prvně jmenovanému, ale pár hodin na rozhodnutí mi ještě zbývá a srdce a vnitřní pocit ještě vedou svůj boj :). Svůj hlas mu dám s nadějí, že život v naší zemi nabere konečně trochu jiný směr a že její občané získají svoji hrdost, víru v sebe a víru v to, že můžeme být opět právoplatným, uznávaným a respektovaným státem uvnitř Evropy. Žádám o Boží požehnání při nadcházející důležité volbě. Žádám všechny dobré lidi, aby začali věřit svému srdci a nenechali si nalhávat, že jen bezohledností, ostrými lokty, mocenskými boji, urážkami a vulgárním vyjadřováním lze něco prosadit a změnit. Přeji nám všem, ať je rok 2018 další významným a přelomovým rokem, rokem změny, změny k lepšímu!

Světlo mezi oceány - M. L. Stedmanová

   Dnes chci po dlouhé době napsat pár řádků o knize. Píšu vždy jen o těch, které mě zasáhly, oslovily, dostaly se mi pod kůži, zkrátka byly pro mě něčím výjimečné. Tato kniha se mi dostala do rukou na doporučení mé oblíbené blogerky Hanky zde. Díky ní jsem již několikrát přečetla skvělou knihu, a proto jsem ani tentokrát neváhala a vytvořila si rezervaci v knihovně (knihy si raději půjčuji, než kupuji, neb má knihovna je již přeplněna a nechce se mi zbytečně hromadit knihy další).

   Dopředu jsem byla upozorněna na to, že kniha je smutná a zvláště matku čtyř dětí by mohla nadmíru rozrušit. Tím jsem se ale nenechala odradit a pustila se do čtení. Začátek nebyl nijak slibný. Válečný hrdina oceněný několika vyznamenáními se po konci 1. světové války uchází o místo strážce majáku. Ten je na nehostinném ostrůvku s minimem vegetace, přístupný pouze po moři.  Jeho strážce se s lidmi setká pouze jednou za tři měsíce, při připlutí zásobovací lodi. Dovolenou na pevnině má pak jednou za tři roky. Podmínky jsou opravdu drsné a tak není divu, že zájemců o tuto pozici není mnoho. Válečný hrdina Tom tedy toto místo získává a začíná žít odtržen od lidí. K tomuto životu se rozhodl v naději, že najde klid a zapomene na všechny prožité hrůzy a beznaděj z dob války. Těžce se vyrovnává s násilím a bezprávím, kterého se sám musel dopouštět, aby si zachránil holý život či ochránil své kamarády. Tom je charakterní člověk, který ctí pravidla a respektuje zákony. Je ochotný riskovat svůj život pro druhé a ve spravování majáku vidí své poslání. Světlo majáku dává druhým naději k životu, ukazuje správný směr a varuje posádky lodí před nebezpečím i v těch největších bouřích. Tom pomalu nachází vytoužený klid a život na opuštěném ostrově věnovaný ochraně druhých při plavbě oceánem ho naplňuje.

   Při dovolené na pevnině ale neplánovaně navazuje vztah s veselou, optimistickou a nebojácnou Izabelou, která probudí v jeho srdci dlouho ukrývané city a donutí ho změnit jeho poklidný život. Ač se Tom zpočátku manželství brání, nakonec neodolá volání svého srdce a Izabelu si jako svoji ženu odváží na ostrov. Jejich soužití je zprvu idylické, oba jsou zamilování a šťastní. Izabela snáší život v izolaci od lidí a své rodiny bez větších problémů a zamiluje si nejen manžela, ale i ostrov s majákem. Když jednoho dne zjistí, že je těhotná, jejich radost je nesmírná. Oba se těší na miminko, dělají společné plány, vymýšlejí jména. Děj knihy nabírá spád a skvělá vypravěčka M. L. Stedmanová nás vtahuje nejen do děje, ale vykřesává i nemalé emoce.

   Když mladí manželé o potomka během těhotenství přijdou, je již těžké odtrhnou se od dalšího čtení. Izabela pomalu ztrácí svoji jiskru a radost. Když nezdarem skončí i další těhotenství, propadá pomalu do smutku a beznaděje. Ve chvíli, kdy se jí nakonec narodí po třetím nadějném těhotenství mrtvý chlapec, jde již jen o absolutní zoufalství a bezbřehý žal. Jejich vztah je v troskách. Tom dokázal zachránit desítky životů, ale své milované manželce pomoci nedokáže. Pár dní po porodu mrtvého dítěte se znenadání u břehu ostrova objeví loďka s mrtvým mužem a zdravým miminkem. Hned jak maličkou holčičku sevře Izabela v náručí, vrací se její životní energie a Tom v úžasu pozoruje svoji proměněnou ženu. Holčička ale není jejich a nalezení nebožtíka i dítěte je nutné nahlásit. Jak se strážce majáku nakonec rozhodne a co všechno toto rozhodnutí následně vyvolá, se již musíte dočíst v knize. Můžu vám prozradit jen to, že někdy neexistuje žádná dobrá volba a ať se rozhodnete jakkoli, někdo bude trpět. Příběh, který se od této chvíle rozehrává na stránkách knihy, je fascinující, čtivý a nesmírně emotivní. Ve mně vzbudil tak obrovské emoce, že jsem chvílemi myslela, že ani nedokážu číst dál. Čím víc se blížil konec, tím častěji jsem při čtení brečela. A závěr byl tak strhující, dojemný a emočně nabitý, že jsem vzlykala a nedokázala zastavit ten příval slz, který se spustil. Pokud se nebojíte silných emocí, nevyhýbáte se bolestným tématům a jste ochotni zamyslet se nad těžkými mravními otázkami, které se dotýkají nejhlubšího svědomí, pak si tuto knihu určitě přečtěte. Překonala má očekávání a dotkla se mě na nejcitlivějším a nejzranitelnějším místě. Cítila jsem téměř fyzickou bolest a zasáhla mě jako jen pár knih v mém životě. Její čtení pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem a ráda tuto knihu doporučuji k přečtení.

   Četl jste někdo tuto knihu? A jak případně zapůsobila na vás?