Adventní :)

   A je tu opět :). Mé oblíbené období v roce. Advent. Doba, jež by měla patřit ztišení, rozjímání, očekávání a těšení se na zrod něčeho nového a zázračného. Často však bývá naopak dobou shonu, stresu, horečných příprav a touhy po dokonalosti. Já se již dlouho kloním k té první variantě. Šidím úklid i pečení. Dárků sháním minimum. Mé děti naštěstí nejsou náročné. Na obdarovávání Ježíškem věří z naší smečky pouze Martínek a koupit dárky pro čtyřletého hocha, milovníka autíček, není žádný problém. Stačí návštěva jednoho hračkářství a je hotovo :). Radost v jeho očích je pak veliká a i čtyři balíčky pod stromečkem vykouzlí úsměv. Se Štěpánkou jsme si na předvánoční nákupy vyrazily včera. Do Olomouce. Brouzdaly jsme mezi stánky, daly si teplý trdelník a samozřejmě punč a strávily jsme spolu krásné odpoledne. Štěpánka si ve zdejším nákupním centru vybrala něco málo na sebe, čímž si zajistila nějaký ten vánoční dárek. Upřímně ale přiznávám, že nákupy v těchto centrech opravdu nesnáším a vyhýbám se jim jak jen to jde. Kvůli své holčičce jsem to ale přetrpěla a udělala jsem jí radost. Na rozdíl ode mě byla toulkami po obchodech nadšená. Nezažívá takové chvíle moc často, takže den to byl nakonec opravdu vydařený.

   Dnes jsem v našem domě vytvořila malé oázky adventu. Výzdoby u nás každým rokem ubývá. Pryč jsou časy, kdy byl celý dům vyzdoben a nebylo v něm místnosti či chodby, kde by nebyl kousíček vánoc. Teď se výzdoba omezuje na malé ostrůvky a postupně se rozrůstá, jak děti přinášejí své výrobky ze školy a školky.

   Co ale nemůže chybět jsou betlémky a andílci. A také adventní kalendář, který se 1.12. objeví na zdi, naplněný něčím dobrým na zub. Zatím je ještě prázdný, ale už teď se těším, jak bude Martínek jásat, že Ježíšek odnesl jeho dopis a dal mu za něj dobrůtky v kalendáři. Přináší ta předvánoční doba krásné a radostné chvíle a já prostě miluji to dětské těšení a nadšení.

  
   Tento týden nám ale nepřinesl pouze vstup do adventního času. Byla u nás i velká sláva, spojená s desátými narozeninami Alžbětky. Uplynulo už deset let od doby, kdy se mi narodila! A nedá mi, abych nezavzpomínala na ten radostný den. Ona byl náš dar od Boha a díky ní vím, že zázraky se mohou dít. Moc jsem toužila po dalším dítěti, ale nedařilo se mi otěhotnět. Po narození dvojčat jsem měla zdravotní komplikace. Prošla jsem rizikovým těhotenstvím a těžkým komplikovaným porodem. Podle lékařů jsem již další dítě mít nemohla. Vyplakala jsem kvůli tomu potoky slz a nakonec jsem se s celou situací smířila. Koneckonců jsem již měla dvě zdravé a krásné děti. Co víc si přát. Jenže má touha po dalším dítěti byla stále silná. Již v té době jsme byli s manželem rozhodnuti pro pěstounství. V srdci jsem měla místo pro dalšího člena rodiny. Dvojčata oslavila tři roky. Hledala jsem práci. Hlásila se na vysokou školu. Rekonstruovali jsem dům. Bylo to náročné období a neměla jsem čas ani na to, abych vnímala svoje tělo. Jednoho dne jsem nemohla dopnout kalhoty. Přitom jsem běhala kolem dětí, domu, cvičila jsem, snažila se jíst zdravě. Nechápala jsem. Najednou mi došlo, že menstruaci jsem již nějaký ten týden nedostala. Kopali jsme tehdy doma kanalizaci, dřela jsem do úmoru, děti střídavě nemocné...Zpětně je to zvláštní, ale tehdy jsem o těhotenství vůbec nepřemýšlela. Vždyť podle doktorů již nebyla žádná šance. Absolvovala jsem tolik různých vyšetření a nikdo mi nedával žádnou naději. Neměla jsem odvahu vůbec si takovou myšlenku připustit. Přesto jsem si tehdy udělala tajně těhotenský test. Byla jsem si jistá, že bude negativní. Jenže opak byl pravdou! Můj gynekolog tomu nechtěl věřit. Po telefonu to označil za nesmysl. Prý se mi jen nějak vzbouřily hormony. Následný ultrazvuk ale ukázal, že nový život ve mně klíčí již několik týdnů a já končím třetí trimestr. Mé štěstí neznalo mezí. Měla jsem pocit, že se vznáším nad zemí. Byla to čistá euforie. Ten pocit, že dítě neplánujete a neočekáváte a ono si přesto najde cestu, to byla prostě nepopsatelná nádhera. Těhotenství bylo opět rizikové a porod ještě těžší než ten první. Ale ten zázrak se přesto stal a před deseti lety jsem držela v náruči svou zázračnou holčičku. Našeho andílka. Byla učiněný poklad. Usměvavá, krásná, milá, poslušná, trpělivá. Od malička málo plakala, období vzdoru jsme téměř nepocítili, zkrátka deset let je sluníčkem naší domácnosti. Dělá nám obrovskou radost a dala nám toho tolik, že to ani nelze spočítat.

   A mě osobně dalo její narození obrovskou víru v to, že nic není nemožné. Že nikdy nemám věřit tomu, když někdo říká, že něco nejde. Že zázraky se opravdu dějí a když po něčem z hlouby duše toužím, můžu to dostat. Děkuji Bohu, že mi toto dovolil prožít. A že spoustu dalších malých zázraků a neopakovatelných okamžiků prožívám. Vám všem přeji krásný vstup do adventu a nezapomeňte, že to nejkrásnější v životě je to, co dostanete z lásky a s láskou přijmete. Vaše Z.:)

Výš než v sedmém nebi - Griet Op de Beecková

Eva, Lou, Casper, Elsie a Jos nás vtahují do svých životů. Pět lidí různého věku. Každý žije svůj všední život. Takový, který je viditelný i pro ostatní lidi. Nikdo z nás ale nežije jen jednoduchým životem plným povinností, každodenních úkolů a rodinných vztahů. Každý z nás zároveň prožívá svůj vnitřní život, jenž je skrytý před zraky ostatních. A do tohoto života nás vpouštějí i hlavní postavy této úžasné knihy. Dvanáctiletá dívka, její matka, teta, dědeček a nakonec muž, který se s jejich životy svým způsobem propojí. Široká škála různých typů lidí a ještě širší způsoby jejich prožívání každodennosti. Každý z nich má své strachy a obavy. Svá tajemství. Své boje. Emoce, které se mnohdy bojí přiznat i sám sobě. Mají své touhy a svá přání a občas se obávají dovolit sami sobě jejich naplnění. Hledají způsoby, jak být spokojení. A někteří z nich už také vědí, že je nenajdou a že svůj život vlastně dávno ztratili. Někteří překračují své vlastní stíny. Jiní toho nejsou schopni a dál táhnou svoji káru plnou utrpení, pocitů viny a beznaděje. Přitom by všichni chtěli být šťastní. Milovaní. Oceňovaní. Přijímaní. Tak jako my všichni. Ta spletitá sonda do pocitů, emocí, vyřčených i nevyřčených slov, přiznaných či odmítnutých citů byla pro mě absolutně strhující. Opět se mi do rukou dostala kniha, která ve mně vyvolala silné city. Brečela jsem dlouho. Kniha neskončí ani dobře ani špatně. Tak jako v životě, ani v této knize není nic černobílé. Někdo dokáže svůj život řídit a kormidlovat i v těžkých chvílích. Dokáže se s mnohým poprat a nevzdat se. Druhý toho ale není schopen. Nechá se životem vláčet, přenechává jeho řízení druhým. Rezignuje. A někdo jiný zvolí ještě úplně jinou cestu. A o tom je život. Je v něm spousta krásných chvil, ale i ztrát a bolesti. Je v něm spousta lásky a citu, ale i beznaděje. A o tom všem je tato kniha. Napsaná v krátkých kapitolách a jednoduchých větách. Bez zbytečných příkras a kliček. Bez zdlouhavých popisů postav či místa děje. Co nejstručněji, nejvýstižněji a přesto je výsledný prožitek silný. Závěr knihy je překvapivý, ale přesto uvěřitelný a v podstatě logický. Jsem nadšená. Doporučuji a řadím knihu k těm nejlepším, co jsem kdy četla. Dostala se mi hluboko pod kůži. Pohnula mým vnitřním světem. Zkrátka za mě perfektní kniha!

„Nedařilo se mi usnout. Jediné, co jsem viděl, pořád dokola, byly ty výjevy. Já, tehdy ve svém novém autě. Na cestě ke Karlovi, kterému jsem jen musel něco rychle předat. A najednou: tupá rána. Něco mi přeletělo přes kapotu. Brzdím. Zastavuji. Ven z auta. Snad to nebyl člověk? Podívám se. Jdu k tomu. Vidím: je to Vicktor. Sousedé se srocují, někdo křičí, že zavolal sanitku. Mieke, Victorova starší sestra, vyjde z domu, uvidí bratra ležet na zemi a rozběhne se k němu. Karel se k nám blíží, chce své dítě obejmout, zvednout do náruče, zadržím ho. Imelda se přiblíží a zase zacouvá zpátky, zaječí tak, jak jsem ještě nikdy nikoho ječet neslyšel.“

„Nevím, co se doma děje, ale máma se chová divně. A myslím, že si toho táta vůbec nevšiml. Nebo možná že jo. Někdy si říkám, že je tišší než dřív. Jack si mezi tím jen tak proplouvá, ovšem já to celou dobu pozoruju na různých maličkostech a jsem z toho rozhozená. Snažím se být extrémně milá, ale to nemá skoro žádný vliv.“

OP DE BEECK, Griet. Výš než v sedmém nebi. První vydání. Brno: Host, 2015. 317 stran. ISBN 978-80-7491-541-3.

Sopron v Maďarsku

   Omlouvám se za výpadek z minulého týdne. Dopřáli jsme si společný prodloužený víkend v Maďarsku. O prázdninách se nám nepovedlo užít si dovolenou a chvíle jen pro nás šest a moc nám to chybělo. Využili jsme tedy státního svátku a vyrazili do Maďarska. Cílem byly termální lázně Bükfürdő. Nezaháleli jsme ale ani cestou a zavítali do krásného a romantického města hned na hranicích s Rakouskem s názvem Sopron (česky někdy také Šoproň). Nic moc jsem od něj nečekala, ale okouzlilo mě :).

   Velice jsme si to brouzdání ulicemi užili, počasí bylo nádherné, všude plno barev a nádherných zákoutí, dobrá nálada, čas jen pro nás, vše završeno pozdním obědem v hospůdce s klenutými stropy přímo na náměstí. Krásně nám bylo. Báječná byla celá naše minidovolená. I Martínek ji zvládl výborně, překvapil příjemně. V noci klidně spal i v cizím prostředí, v lázních si užíval vody, v restauracích se choval slušně, cestu autem zvládl bez problémů. Zkrátka byl úžasný a máme za sebou naši první společnou dovolenou za hranicemi naší země :). Naše další společné vzpomínky a zážitky. Naše společně prožité chvíle, nezapomenutelné okamžiky, další krůček k budování naší společné identity. Kouzelné to bylo a jsem šťastná, že jsme to spolu mohli prožít. Všem přeji krásné podzimní dny :)